Zesnulý Bugár: atletická legenda i skvělý vypravěč. Dopis mu četl farář, na závody jel bez bot

O tom, jak své pozvánce na první reprezentační akci vůbec nerozuměl a pak na ni přijel bez bot či jak na mistrovství světa rozhodil kubánského soupeře. Bugár, jenž bojoval se zhoubnou chorobou, zemřel ve středu 8. dubna.

Pocházel z menší vesnice Ohrady u Dunajské Stredy, jeho mateřštinou byla maďarština. Ke slovenštině Bugár přičichl až na učilišti, ale jen zlehka. „Ve třídě nás byla třiadvacet, z toho osmnáct Maďarů. Takže těch pět Slováků umělo dřív maďarsky než my slovensky,“ vyprávěl.

Nominace na mezinárodní dorostenecké utkání ve Švédsku, jeho první zahraniční akci, mu přišla z Prahy na hlavičkovém papíru atletického svazu. Pochopitelně v češtině, a tak náctiletý začínající diskař spěchal za místním farářem, aby mu text přeložil.

Podle pokynů v dopise se pak Bugár vypravil do Prahy, odkud reprezentační tým vyrážel autobusem do Švédska. V pokynech stálo: „Vem si bílé trenýrky a hygienické potřeby.“ Trenéry pak zarazilo, když na sraz dorazil skutečně v ruce jen s taštičkou a trenýrkami.

„A kde máš boty a další věci?“ tázali se v domnění, že další výbavu si mladí atleti vezmou automaticky. Bugára ale zvládli vybavit závodním oblečením, ve Švédsku mu dokonce sehnali jeho první adidasky, které si mohl nechat a náležitě si jich vážil.

Spojení Imricha Bugára s pražskou Duklou trvalo desítky let v roli závodníka i funkcionáře na oddělení zahraničních sportovních styků. Přitom se na Julisku dostal víceméně náhodou.

Původně měl zamířit do Banské Bystrice. Jenže trenér Ladislav Pataky ho do skupiny nechtěl a chystal se emigrovat. Další variantou byla pražská Rudá Hvězda (dnešní Olymp) a trenér Zdeněk Čihák, jenž vedl Bugárova soupeře s polskými kořeny Antonína Wybraniece.

„Ještě to tak, abych k Polákovi přibral i Maďara,“ s nadsázkou si Bugára dobíral. Ten tak skončil u trenéra Miloslava Vlčka, pod jehož vedením začal brzy sbírat úspěchy.

Bugár měřil přes 195 centimetrů, vážil přes 120 kilogramů. To není postava, s níž by se dalo ladně přeskakovat laťku či svižným tempem běžet patnáctistovku. Jenže při studiích na Fakultě tělesné výchovy a sportu musel povinně absolvovat i desetiboj.

Bodový součet neměl úplně špatný, jen byl poněkud nevyrovnaný. „Z překážek, tyče a patnáctistovky jsem měl dohromady 670 bodů, ale z disku asi 1200,“ smál se jediný český diskař historie, jenž překonal 70 metrů.

Na historicky první mistrovství světa do Helsinek mířil jako jeden z favoritů, největším soupeřem měl být Kubánec Luis Delis. A také byl, oba vyhráli své kvalifikační skupiny.

Boj o zlato rozhodlo 36 centimetrů, když vedle vrhačských kvalit rozhodovala i odolná psychika. U sektoru byl buben využívaný na slavnostní vyhlášení a v horkém odpoledni Delis využíval jeho stínu. Bugár kolem něj prošel a lehce do bubnu bouchnul, až se Kubánec lekl, co za hudební produkci se za ním odehrává. „Hraju ti na nervy,“ reagoval Bugár na jeho zaskočený pohled.

Československo mělo v 80. letech špičkové diskaře díky Bugárovi, bronzovému z Helsinek Gejzovi Valentovi a také Zdeňce Šilhavé, která držela světový rekord. Mužský disk váží dva kilogramy, ženský polovinu a právě vzájemné hecování obou tehdejších pomáhalo posouvat jejich výkony.

Jako v rakouském Schwechatu krátce před šampionátem v Helsinkách. „Vždycky chtěla soutěžit. Hodila tam rovných 70 metrů a říkala: ‚Bugy, tak o co, že mě nepřehodíš?‘ Mávnul jsem rukou, že ji porazím vždycky, šoupl tam 70,72 a byl klid,“ pobaveně vyprávěl, jak posunul československý rekord.

Je to dnes už méně známá kapitola Bugárova sportovního života. Trénování se dlouhodobě nevěnoval, přesto byl koučem olympijského vítěze.

Když se před olympijskými hrami v Barceloně 1992 rozešel desetibojař Robert Změlík se svým dlouholetým trenérem Rudolfem Chovancem, domluvil se s Bugárem.

„Byli jsme kamarádi, vytvářel mi pohodu, na olympiádě jsme spolu bydleli. Možná spíš vypadal jako můj bodyguard, když vedle sebe šlo jeho 130 kilo a mých pětaosmdesát,“ líčil Změlík, který se ve Španělsku stal olympijským vítězem.

S Danou a Emilem Zátopkovými pojilo Bugára dlouholeté přátelství, společně objížděli besedy i závody, kde byli váženými hosty. „Pamatuju si třeba, jak jsme jezdili po Moskvě a Emil vyprávěl ruské fóry, až s námi řidič dvakrát naboural, jak se chechtal,“ líčil Bugár.

Když se legendární vytrvalec na sklonku života potýkal se zlomeninou krčku stehenní kosti, motivoval ho k rehabilitaci. „Slíbili jsme mu, že když bude cvičit, poprvé ho vezmeme do hospody U Tygra. Cvičil poctivě a my ho tam dostali. Když jsme pak odcházeli, celá hospoda se postavila a tleskala ,jako by odcházel král,“ vzpomínal pak Bugár.