Hlavní obsah

Král zápasnické žíněnky byl uveden mezi legendy

22. 12. 2021 22:30

Olympijští vítězové patří mezi nesmrtelné. Ve starověkém Řecku byli uctíváni téměř jako bohové. V současném světě se stávají legendami. Patří k nim i zápasník Vítězslav Mácha, olympijský vítěz z Mnichova 1972, stříbrný z Montrealu 1976, mistr světa a Evropy v řeckořímském zápase, dvojnásobný Sportovec roku a od středy rovněž čerstvý člen síně Sportovních legend. Nechybělo však mnoho, a místo na žíněnce bojoval o medaile na atletickém oválu...

Foto: Profimedia.cz

Král zápasnické žíněnky Vítězslav Mácha na archivní fotografiiFoto: Profimedia.cz

Článek

„V šesti letech jsem se rozhodl, že jednou budu mistrem světa. Ale v jakém sportu? Imponovali mi Emil Zátopek a Gustav Frištenský. Nejdřív to vypadalo, že budu běhat. Ale v rozestavěném domku rodičů byla jedna prázdná místnost. V ní jsme s klukama zápasili. Bez žíněnky. Pořádali jsme turnaje. Moji „soupeři" byli většinou starší než já, ale porážel jsem je. Táta to pozoroval. Brával mě do Vítkovic na utkání zápasnického oddílu. A bylo rozhodnuto. Tehdy jsem si řekl, že budu mistrem světa v zápase," zavzpomínal na svoje začátky. A jeho talent se projevil velmi brzy. Stal se dorosteneckým mistrem republiky v řeckořímském i volném stylu.

Jeho osudovým trenérem se stal Kamil Odehnal. Z Vítkovic přešli do Baníku Ostrava. Vydrželi spolu až do roku 1980, kdy Mácha skončil a sám se stal trenérem, jeden čas i šéfem českého zápasu. Ale to uběhlo ještě mnoho let... Odehnal rozhodl, že se věnuje jen klasickému řeckořímskému stylu.

Vítězslav Mácha
Narozen: 6. 4. 1948
Řeckořímský zápas
Sportovec roku: 1974 a 1977
OH: 1968 - 9., 1972 - 1., 1976 - 2., 1980 - 6.
MS: 1974 - 1., 1977 - 1.
ME: 1972 - 3., 1973. - 2., 1974 - 2., 1975 - 3., 1977 - 1.

V roce 1968 jel na svoji první olympiádu do Mexika, k medaili bylo daleko, přibrzdily ho zažívací potíže, když se napil z vodovodu... O čtyři roky později, v reprezentaci ho vedl Jiří Švec, se chystal do Mnichova. Příprava nebyla podle představ. Praskala mu žebra, a navíc přechodil chřipku. „Nebyl jsem v optimální kondici. Chyběla mi síla. Švec mě přesvědčil, že to zvládnu. Došel jsem až do finále, i s poraněným ramenem. Nedávalo mi ale smysl, nastoupit proti skvělému Řekovi Petrosi Galaktopulosovi. Lékaři dělali, co mohli, Švec mě vyhecoval, a před zápasem ztuhlé rameno zázračně povolilo. Řeka jsem porazil na body a řecký král Konstantin, člen MOV, musel pověsit na krk olympijské zlato mě. Udělal to s noblesou, ale neutajil zklamání," vyprávěl Mácha.

Dva roky poté deklasoval svět a získal pro Československo první titul světového zápasnického šampióna. Poprvé byl vyhlášen Sportovcem roku. Na olympiádu do Montrealu v roce 1976 jel jako favorit. Až ve finále ho zastavil Rus Anatolij Bykov. „Vrátil jsem mu to i s úroky o rok později. Vyhrál jsem mistrovství Evropy, a znovu jsme se střetli ve finále mistrovství světa. Nedal jsem mu šanci a porazil jsem ho 10:2 na body. To byla satisfakce," usmíval se při vzpomínce Mácha. A podruhé se stal Sportovcem roku.

Před olympiádou v Moskvě 1980 se znovu zranil. Evropský šampionát v Prievidzi sledoval z tribuny, a bylo mu smutno. Toužil se ukázat na velkém turnaji i doma. V Moskvě už medaili nezískal, neměl natrénováno, jak by potřeboval. „Pronásledovala mě zranění, tak jsem kariéru uzavřel. Dodnes neohnu pravý loket, pořádně nehnu s ramenem, bolí mě kolena a cítím nesčetněkrát zlomená žebra," pravil o pár let později. To už za sebou měl kariéru trenéra, a krátce i šéfa zápasnického svazu. Na půtky v tomto malém sportu neměl žaludek.

Nejvíc ho mrzí, že český zápas už není, co býval. „Ubylo oddílů, chybí konkurence. Dřív bylo deset silných klubů, dnes jsou sotva tři. Scházejí kvalitní trenéři. Kluci pořád zkoušejí, kdo je silnější, to je přirozené, ale nikdo za nimi nejde, nikdo talenty nehledá. Určitě by se našly, ale to vyžaduje práci, hledání, a v dnešní době se do toho nikomu nechce. Na zaplacení trenérů mládeže také chybějí peníze," povzdechl si.

Žije v Krmelíně, v ráji poštovních holubů, které pěstují spolu s bratrem. I mezi jejich odchovanci jsou olympijští vítězové a světoví šampióni. „Holubi jsou moje láska. Už nemám tolik sil se jim věnovat jako dřív. Leží to hlavně na bratrovi, ale pohled na ně je pro mne něčím, bez čeho si nedovedu život představit," pravil zasněně.

Sám už podruhé zápasí se zákeřnou nemocí, první souboj vyhrál, ten druhý je zatím nerozhodný, ale Mácha je rváč, to říkají i lékaři. Když se dozvěděl, že se stal Sportovní legendou, pookřál... „Moc si toho vážím. Vždyť dostat se do takové společnosti, v níž jsou Dana a Emil Zátopkovi, Jirka Raška, Věra Čáslavská, Jan Železný, Josef Masopust, a další, to je jako bych už zaživa vstoupil do sportovního nebe," řekl dojatě.

Reklama

Sdílejte článek
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     

Nejnovější články