Článek
Konrád, který má za sebou jedenáct duelů v Oktagonu a po více než roce se v únoru vrátí zpět do klece, přiznává, že setkání s hvězdným irským bijcem Conorem McGregorem na něj zanechalo silný dojem. Někdejší šampion slavné UFC ve dvou váhových kategoriích v něm vyvolal respekt už před prosbou o společnou fotografii. „Měl jsem tep snad 200,“ usmívá se.
Jak se vůbec zrodil nápad vyrazit do Irska?
Už jsem tam byl loni v listopadu poprvé s přítelkyní na pět dnů. Dostal jsem to jako dárek k narozeninám. Už tehdy jsem se díval na tamní gym SBG. Pak jsem kontaktoval Lucku Pudilovou, kterou znám, a ta mi řekla, ať přijedu, že tam jsou i lidi z mé váhovky. Poslala mi číslo na manažerku, které jsem napsal, a ona mi odpověděla, že není problém. Vysvětlila, kolik to stojí, co všechno zahrnuje a zda chci i ubytování a podobně.
Gym SBG je považován za jeden z nejlepších na světě. Jaké to bylo trénovat právě tam?
Já už mám za sebou spoustu kempů. Byl jsem ve Vídni, kde byli samí Čečenci, v Thajsku, na Slovensku i v Polsku. Myslel jsem si, že mě už nic nepřekvapí. Tentokrát to bylo ale jiné tím, že jsem někam letěl sám. Ráno jsem se probudil, našel si autobus, který mi hned první den ujel. Nikoho jsem tam neznal. Dokonce mi sama Lucka řekla, že jsem hustý, že jsem do Dublinu přijel sám. Musel jsem si všechno zařídit, ale nakonec to bylo super. Kdyby tam přijela i moje přítelkyně, možná bych tam ještě chvíli zůstal.
A potkal jste i Conora McGregora, viďte?
Je to tak. V listopadu mi Lucka psala, že Conor trénuje a ať přijedu. Tehdy jsem ale už odlétal a chtěl si od sportu trochu odpočinout. Nakonec jsem si slíbil, že se tam vrátím, i když jsem nečekal, že už za měsíc a půl. To mi bylo řečeno, že tam Conor není, že to má tak nějak různé. Ve čtvrtek jsem tam jel trénink od mého kondičního trenéra a všiml jsem si, že v jedné části gymu mají malý barber shop. Viděl jsem, že se tam Conor stříhá, i když jsem si chvíli říkal, že se mi to jen zdá.
Český bijec Michal Konrád se na tréninkovém kempu v Dublinu setkal i s hvězdným Conorem McGregorem.
Co následovalo?
Když jsem se šel převléct a začal se rozcvičovat, on akorát vyšel. Šel tou svou klasickou chůzí a byl vysmátý. Požádal jsem ho o společnou fotku, ale začal se v tu chvíli bavit s někým jiným. Pak se ke mně vrátil, zeptal se, co bych potřeboval, a já řekl, že bych se chtěl vyfotit. Ptal se, odkud jsem a podobně. Další půlhodinu tam seděl na rotopedu a telefonoval. Později jsem ho ještě potkal jednou.
Pokračujte.
Další den šel na sparingy. Nejprve jsem si všiml nějakého frajera v kapuci a upnutých trenkách, kterého jsem tam ještě neviděl. Pak jsem si uvědomil, že to je právě on.
Byl jste nervózní, když jste šel požádat o společnou fotku?
Měl jsem tep snad 200. Kam se hrabe nějaká nervozita před zápasem, tohle bylo úplně šílené. Hlavně jsem nečekal, že tam Conor vyjde. Řekl jsem si: buď teď, nebo nikdy. Trochu jsem i počítal s tím, že kolem mě projde a bude mě mít na háku, protože věřím, že kdybych ho potkal někde na ulici nebo v restauraci, pravděpodobně by mě ignoroval. Ale protože viděl, že tam trénuju, bylo to úplně jiné. Byl v pohodě.
Nenapadlo vás zkusit si s ním sparing?
Myslím, že ve čtvrtém nebo pátém kole tam Conor nikoho k sobě neměl, tak mě trochu lákalo se přihlásit a zkusit, jestli by do toho šel. Nakonec jsem to ale spolkl a šel na druhou stranu žíněnky. (smích) Lucka mi ale říkala, že kdybych tam zůstal třeba 2–3 týdny a viděl by mě, podle ní by si se mnou zaspároval. I trenéři mě chválili a říkali, ať zůstanu ve formě. Jinak jsem spároval i s jinými kluky, třeba z PFL. Nebylo to tak, že bych si tam jen tak z něčeho sedl na zadek. S Conorem je to ale přeci jen něco úplně jiného. Když vyšel, měl kolem sebe takovou auru, jakou jsem v životě nezažil. Nevím, jak to přesně popsat, ale mám z toho husí kůži, když o tom jenom mluvím. Je to frajer, kterého člověk vidí v televizi, sleduje na internetu nebo v dokumentech, a najednou stojí vedle vás a pije pití.
Myslíte si, že se McGregor někdy ještě vrátí do klece? Od jeho posledního zápasu uplynulo už více než čtyři a půl roku.
Stále na to má, je mu 37 let, což je skvělý věk. Je ale tak zabezpečený, že najít motivaci pro návrat bude těžké. Už si vybudoval svůj odkaz.
Když jste přiletěl do Prahy, zmínil jste, že byste se dokázal přestěhovat do Irska. Myslel jste to vážně?
S přítelkyní o tom přemýšlíme. Já tam byl dohromady čtrnáct dní, možná je to trochu ukvapené, ale hodně mě oslovila zdejší mentalita lidí. Jsou příjemní, na nic si nehrají, každý si jede to svoje a nikdo nic nekritizuje. Víme, jací Češi někdy jsou – často nepřejí druhým, což samozřejmě neplatí o všech. V Irsku na mě dýchla úplně jiná atmosféra, hlavně když jsem byl na vše sám. Celou dobu jsem jezdil autobusem, potkával lidi, nakupoval, chodil do restaurací, šel i na pivko. Všichni byli zdvořilí, nikdo na vás nekoukal nebo si vás neprohlížel, když jste někam přišli.
Je podle vás reálné se do Irska přestěhovat?
Určitě, nic není nereálné. V Česku mám kamarády i rodinu, ale pořád je to jen dvě a půl hodiny letu. Navíc je to Evropská unie, takže se neřeší víza a podobné věci. Ve finále bych tam mohl trénovat, našel bych si i práci. I moje přítelkyně je trenérka, takže by se tam uplatnila prakticky kdekoli. Spíš je to jen o tom se rozhoupat.
Předpokládám, že tento tréninkový kemp byl také součástí vaší přípravy na únorový zápas v organizaci RFA. Vracíte se po více než roce. Proč tak dlouhá pauza?
Byl jsem ze všeho trochu znechucený. Dělám to totiž už od osmnácti let, a i trenér mi říkal, že jsem vlastně pořád v přípravě. I když nemám zápas, trénuji dvoufázově, pomáhám klukům a spáruji. V polovině prosince jsem si řekl, že se rvát nechci, a šel jsem dělat jenom kondici. V gymu jsem totiž neustále, což může někdy být až na škodu. Tenhle kemp mi ale dal nový vítr do plachet. Viděl jsem, že spáruju ve stejném gymu jako Conor, a strašně mě to nadchlo. Žiju z toho.
Máte tedy stále motivaci zápasit?
V hlavě mi jelo, že bych se na to vykašlal, ale mně teď bylo 33 let. Musím zaklepat, nikdy jsem neměl žádnou operaci. Bojím se, že kdybych teď skončil, tak si za tři čtyři roky řeknu, že jsem mohl ještě nějakou dobu zápasit a nasbírat další zkušenosti. Kdybych ale byl rozmlácený, po operacích, bylo by to něco jiného.
