Článek
Opravdu chcete svého syna Theodora, jemuž jsou nyní čtyři měsíce, vzít v budoucnu během zápasu s sebou ke kleci?
No jasně. Chci, aby viděl, čím se živí jeho táta, a třeba mu to dá nějaký impulz do života. Chci se s ním podělit o své cestě, aby si to taky mohl zažít se mnou.
To vás minimálně pár let bojování ještě čeká, viďte?
Pokud budu zdravotně oukej a všechno bude jako teď, tak to bude super. Myslím si, že těžké váhy se krystalizují poměrně dlouho. Je to o tom najít správný směr. Člověk musí spojit kilogramy, váhu, dovednosti a podobně. Když se podíváme na šampiony v elitních ligách, tak všem většinou bylo kolem 35 či 40 let. Pak je tam sice rychlý věkový spád, ale myslím si, že v této váze jsem aktuálně v nejlepších letech. Minimálně výsledky na žíněnce to mohou potvrdit.
Budete chtít syna vést k bojovým sportům?
Je to o tom, co si pak, až bude starší, sám zvolí, ale já bych byl rád, kdyby byl vychovávaný sportem. Mohl by začít wrestlingem, zápasem či gymnastikou, protože vím, že to jsou dobré pohybové vzorce do života. I za sebe můžu říct, že mě sport posouvá správným směrem, neřeším žádné blbosti a koncentruji se na to, abych měl správnou výkonnost a zdravý životní styl. Zároveň se zabavím a unavím. Je to krásný doplněk a člověk neplýtvá časem. Je to ale dvousečné. Někdo má rád, když si jde někam sednout s kamarády, někdo zas rád posouvá hodnoty někde jinde.
Naplnila se očekávání, která jste s příchodem potomka na svět měl?
Je to daleko silnější, než jsem čekal. Mám na mysli to, jak je člověk k tomu malému upjatý a záleží mu na něm. Každý jeho nádech, výdech a každá situace, která se děje. Já jsem navíc ten typ otce, který se snaží být s ním, a uzpůsobil jsem si podle toho tréninky. Baví mě každá chvíle s ním. Je to úžasné.
Řešíte MMA hodně i doma?
Jakmile jsem doma, tak se snažím dát hlavu od toho pryč. MMA mám každý den hodně, trénuji přes patnáct let. Je to pro mě už i práce, takže se rád pobavím o jiných věcech. Stejně tak ve volnu nechodím na sociální sítě.
Co na vaši cestu bojovníka říká manželka?
Sama je velká fanynka MMA. Na to, že to nikdy nedělala, tak má velice slušný přehled. Pravidelně spolu koukáme na turnaje UFC, Oktagonu či KSW. Baví nás to. To, že na to koukáme, ale neznamená, že to řešíme. Necháváme to plynout a bavíme se tím, co se děje.
Teď se do klece vracíte po devíti měsících, naposledy jste padl proti slovenskému obrovi Štefanu Vojčákovi. Kde berete motivaci pokračovat?
Ono to sice vypadá, že se devět měsíců nic neděje, ale já trénuji šest dnů v týdnu. Cesta je furt stejná, nic se nemění. Já bych chtěl zápasit třeba třikrát do roka, ale někdy je to znemožněné zraněními apod. A motivace? Miluju pohyb. Rád se cítím fyzicky silný a zdatný, a to nemyslím kvůli vlastnímu egu vůči ostatním, ale kvůli sobě samotnému. Jsem vychovaný tak, abych se cítil dobře a dalo mi to zdravé sebevědomí do života. Když jsem ve formě, tak při jednání jsem sám sebou a víc si věřím. Je to životní směr než, že bych to dělal kvůli benefitům z toho.
Štefan Vojčák (vlevo) dokázal zdolat Michala Martínka.
Je vám 35 let. Už si pohráváte s myšlenkou na konec kariéry?
Vůbec ne, cítím se super. Trénuji celý život a myslím si, že jsem fyzicky i kondičně zdatný člověk. Tohle pro mě nehraje žádnou roli. Dokud mě ten sport a cesta kolem toho baví, tak nevidím žádný důvod, proč to balit.
Dokážete si představit ze dne na den skončit? Třeba po prohraném zápase.
Nedokážu a nikdy jsem tohle nepochopil. Mám totiž jiné vnímání. Hrál jsem patnáct let hokej a od čtyř let nás učili přijmout porážky. Měli jsme psychologické poradce na zvládání stresových faktorů a podobných věcí. Prohra na určité úrovni ke kariéře patří. Jsou tu sice výjimky, například bojovníci, kteří jsou neporažení, což svědčí o jejich výjimečnosti, ale jinak porážky jsou nedílnou součástí rozvoje.
Přesto se zeptám. Kdybyste se teď rozhodl skončit, byl byste s kariérou spokojený?
Já si absolutně nemám na co stěžovat. Patnáct let jsem hrál hokej, s bojovými sporty jsem začal v 19 letech, za což jsem schytal i dost kritiky, že začínám moc pozdě a že jsem vyhazovač. Na dveřích jsem dělal osm let, i tam mi kluci říkali, že se bez spánku a regenerace nedá prosadit. Já jsem ale sám sobě ukázal, že to jde, a vybojoval jsem titul v Oktagonu a následně ho i obhájil. To mě hřeje na srdci. Stal jsem se mistrem své váhy, což navždy zůstane v mých vzpomínkách. Je to zpětná vazba, že to, co se děje, jde správným směrem.
Hodně lidí zastává názor, že je umění skončit ve správný čas. Souhlasíte s tím?
Nesouhlasím. Je to o tom, jak to člověka baví. Myslím si, že je dobré poznat celou cestu. Sice se postupem let stane, že člověk zestárne, není už tak odolný, má různá zranění a mladší kluci ho přeběhnou fyzicky, ale já si přesto myslím, že to je o tom, že dokud člověk chce, tak by si měl plnit své sny. Je to o cestě než o výsledcích. Člověk může vědět, že už není stoprocentní, ale neznamená to, že by neměl pokračovat. Když se podíváme na Fedora (Jemeljaněnka), tak i on zestárnul a prohrával zápasy. Stejně se ale vrátil a byl milovaný lidmi a svou komunitu. Něco jiného asi bude, když někdo buduje svůj odkaz.

Michal Martínek (vlevo), Jiří Procházka, Petr Kníže, Machmud Muradov a Karlos Vémola během společného tréninku.
Příkladem může být i legendární domácí bojovník Petr „Monster“ Kníže, kterému 24. července bude už 48 let a kariéru stále neukončil.
Přesně tak. Petr je krásný příklad toho, že když se chce, tak to jde. Zároveň je to motivace pro mladé kluky, když vidí, že borec, kterému táhne na 50, má lepší kardio než polovina scény. Zaprvé je to alarmující pro mladé kluky, že by měli trochu zabrat, na druhou stranu klobouk dolů, že Petr furt takhle jede.
Předpokládám, že i vy stále máte velké cíle. Je to i zisk titulu šampiona KSW?
Furt platí to, že se chci probojovat na tu nejvyšší příčku. Takhle jsem vychovaný. Chci jít do nebezpečných vod a tam se poměřit s těmi nejlepšími. Ať jsem byl, kde jsem byl, tak jsem začal pokorně a chtěl jsem se nejprve dostat do nejlepší desítky. To se mi povedlo, byť v ACA (ruská organizace) jsem nebyl dostatečně dlouho a pak vypukla válka (rusko-ukrajinský konflikt), během níž jsem z ruské organizace odešel a nestihl jsem se tam ani pořádně rozkoukat (1 výhra a 2 porážky). V KSW makám na tom, abych se dostal co nejdál. Dvakrát jsem šel semifinále o titul a cítím, že to bylo blízko. Nemám rád nedokončené věci.
Devatenáctého července půjdete do zápasu s žebříčkovou pětkou Brazilcem Matheusem Scheffelem. Těžká zkouška, že?
Když jsme řešili soupeře, tak mě nezajímalo, jak se jmenuje nebo odkud pochází. Je mi fuk, co má za sebou, protože i já se považuji za zkušeného bojovníka. Mě pouze zajímá, jak je na tom žebříčkově, a podle toho s tím operuji.