Článek
„Necítím, že bych v MMA chtěl ještě něco dokázat. Navíc jsem během kariéry schytal spoustu úderů do hlavy a cítím, že mám trochu problémy s krátkodobou pamětí,“ vysvětlil Petrášek své rozhodnutí ukončit kariéru. Přesto ale definitivně nezavírá dveře před dalšími zápasy, už však ne v kleci podle pravidel MMA.
Jste po ohlášení konce kariéry na roztrhání? Viděl jsem, že máte za sebou řadu rozhovorů.
Poslední dobou jdou rozhovory jeden za druhým. Neříkám, že si to úplně užívám. Nevadí mi to, ale dokázal bych žít i bez toho. Hlavně jsem nečekal, že to bude mít až takový rozměr. Myslel jsem si, že ohlásím poslední zápas, pak půjdu do klece a bude hotovo. Tohle mě ale opravdu překvapilo. Na druhou stranu vím, že až skončí zápas, tak s tím i všechno kolem.
Máte za sebou i zhruba hodinový rozhovor s Ondřejem Novotným, šéfem Oktagonu, do kterého se zapojila řada lidí z vašeho okolí a poslali vám mnohdy dojemné osobní vzkazy. Který z nich vám udělal největší radost?
Asi ten od mamky. Byl pro mě nejemotivnější. O MMA se doma totiž moc nebavíme, takže jsem nikdy úplně neslyšel, jaké emoce při tom prožívá ona. Beru to tak, že MMA je moje práce, a doma to proto nevytahuji. Když jsem pak najednou slyšel, jak se cítila po mé prohře s Jeremym Kimballem, bylo to pro mě opravdu silné.
S Jiřím Procházkou jste si kdysi dokonce poměřovali bicepsy. Je to pravda?
(smích) Je. Bylo to skoro na úplném začátku, když jsme spolu trénovali. Řešili jsme postavy, kdo ji má lepší, hecovali jsme se navzájem. Já už jsem na to úplně zapomněl, že jsme to tehdy řešili. Když se to teď znovu objevilo, bylo to hodně nostalgické.
Kdo měl tehdy lepší postavu?
To by musel posoudit někdo objektivní, ale já bych samozřejmě řekl, že jsem ji měl lepší já. (smích)
Neuvažujete, že byste zkusil kulturistické závody? Postavu byste na to měl.
Ne, to vůbec. Na začátku jsem cvičil, abych měl hezkou postavu, ale já nejedu žádné kulturistické tréninky. Nikdy jsem na to necítil. Já jsem takhle geneticky uspořádaný. Rozhodně to ale není nic, čemu bych se chtěl věnovat. Nedokázal bych nikdy držet jídlo, abych měl hezkou postavu. To dělám jen pro to, abych shodil do váhovky.
Je to váš úplný konec v bojových sportech, nebo pouze v MMA?
To je zatím otevřené. Určitě už si nechci nic zapisovat do Sherdogu (stránka shromažďující MMA statistiky), ale neříkám, že když budu mít chuť, nezkusím box nebo grappling, kterému bych se chtěl určitě věnovat. Trénovat totiž budu do konce života, to se nedá utnout ze dne na den. MMA je pro mě ale srdeční záležitost, něco speciálního. Nechci do zápasu chodit s tím, že už tu motivaci nemám.
Jak si užíváte i s vědomím toho, že se chystáte do závěrečného zápasu, poslední tréninky?
Je to náročné. Příprava byla delší, trénuju už od srpna, protože jsem pracoval s tím, že by někdo ze zápasníků na turnajích mohl odpadnout. Už jsem ale unavený. Jakmile jsem trochu snížil příjem jídla, klidně bych ocenil, kdyby byl zápas už tuhle sobotu. Ještě to musím vydržet. Snažím se do tréninků dokopat, ale už nejde o nic, kde by hrozilo nějaké větší zranění.
Český bojovník Miloš Petrášek končí kariéru.
Říkáte si v hlavě, že je to pro vás naposledy, a o to víc se musíte hecnout?
No jasně. Nechci skončit tak, že dostanu do držky a prohraju. Nejdu do toho s tím, že je to poslední zápas a je jedno, jak dopadne. Takhle to vůbec neberu. Pro mě je ten zápas stejně důležitý, jako kdybych měl pokračovat dál. Možná je dokonce ještě důležitější, protože se chci rozloučit vítězně. Někteří lidé mi sice říkali, že mi o nic nejde, ale já to tak nevnímám. Jde mi o hodně. Chci ukázat, že kdybych chtěl, pořád bych na to měl, a ne že končím kvůli tomu, že jsem vyčichlý. To sice jsem, ale v zápase to nechci dát znát.
Umíte si v hlavě odpočinout a na chvíli nemyslet na zápas?
Teď to mám v hlavě ještě víc, protože je to poslední zápas. Moc si přeju, aby to vyšlo, a neustále si vizualizuji vítězství. Žádný jiný scénář si nepřipouštím.
Nejste kvůli tomu doma i trochu nervní? Přece jen se blíží zápas a jste v dietě.
Jasně, že jsem. Občas se až divím, že se mnou manželka vydržela. Já bych se do zadku kopl už dávno. Nervní jsem při každé přípravě, to je u mě normální. Jsem ale rád, že mám kolem sebe lidi, kteří to chápou a dokážou mi to odpustit. O to víc se jim pak snažím všechno vynahradit po přípravě.
Chystáte do svého posledního zápasu něco speciálního?
Beru si s sebou čtyřletého syna ke kleci. Řekl jsem si, že mu to pak jednou, až bude starší, ukážu, jak jsme spolu nastupovali před 20 tisíci lidmi.
Takže proběhne i speciální nástupová píseň?
Přemýšlel jsem, že si vyberu buď něco nostalgického, nebo něco, co mě nakopne. Nakonec jsem se rozhodl pro písničku ze Shreka, na kterého se spolu pořád díváme.
Tím, že už víte, že to bude váš „last dance“, máte už jasno, co budete dělat dál? Mluvil jste o trenérské dráze.
Jo. Trenéřina je práce jako každá jiná. Není to tak, že když byl člověk zápasník na určité úrovni, automaticky z něj bude dobrý trenér. Jsou to dovednosti, které se musí postupně vybudovat. Tím, že jsem jezdil i na zahraniční kempy, vím, co to obnáší, a mám už v hlavě určitou koncepci. Uvidíme ale, jak se to podaří přenést do praxe. Chtěl bych té scéně přinést něco nového. Ze začátku by šlo spíš o soukromé tréninky, postupně případně i o veřejné. Alespoň bych viděl, jak to baví mě a ostatní. Hlavní je, aby se posouvali. Musí to také mít i hlavu a patu.
Měl jste během kariéry pocit, že jste se řadil mezi ty oblíbenější zápasníky?
Vždycky jsem cítil, že když nastupuju, hala burácí. Pro mě je to svým způsobem emotivní, že lidi zajímám, že kvůli mně vstanou, vezmou telefon do ruky a začnou si to natáčet. To mě baví. Komentáře na sociálních sítích si ale nečtu, z toho už jsem vyrostl. Občas mi přijde nějaká zpráva, dobrá i špatná.
Jaký tedy bude Miloš Petrášek v roce 2026?
Doufám, že inovativní. Že začnu dělat nové věci. Spoustu let jsem žil ve stereotypu, který jsem sice miloval, ale zároveň jsem si často říkal, jestli není škoda věnovat se jedné věci naplno a nemít život pestřejší než jen trénink, jídlo a spánek. Jsem zvědavý, jaký ten život bude, když už ho nebudu mít tak striktně nastavený. Trénovat samozřejmě budu dál, ale už ne v duchu, že něco musím.
