Lidská tvář bezchybného robota Pogačara. Zdrcenému soupeři věnoval dres, synovi rivala zase brýle

Ze svého bytu v Monaku „sešel“ na sobotní start španělské Vuelty k ikonickému kasinu s jasným cílem – vyhrát a připsat si tak triumf i z poslední chybějící Grand Tour. Ne, nikdo nepochybuje, že se to Tadeji Pogačarovi při normální konstelaci (nezraní se) podaří, leč možná překvapí, že se do červeného dresu oblékl hned v prvních dvou etapách, které profilově měly vyhovovat spíš jiným borcům.

Nejprve v Monaku vyhrál devítikilometrovou časovku, pak dosprintoval pro třetí flek ve více než 200kilometrů dlouhé etapě, která měla svědčit klasikářům. A vzhledem k tomu, že už v pondělí se stoupá do hor, tak je vcelku reálné, že Pogačar udrží „la roja“ od startu do cíle. „Žádný jezdec takto nepřemýšlí. Když máte dres lídra, tak si toho vždy vážíte, ale při Grand Tour se někdy stane, že není šance ho udržet. Ano, na Giru (2024) jsem ho držel od druhé etapy, ale nebyl to cíl a není ani teď,“ vyprávěl v neděli Pogačar. „Následující dva dny jsou pro nás dobré, takže ho možná ještě další dva dny udržíme a možná půjdeme i pro vítězství v etapě.“

Teď ale k té lidské stránce. Při sobotní časovce byl jedním z velkých favoritů i Brit Josh Tarling, jenž do Vuelty nastoupil jen osm dní po tragédii mladšího bratra Finlayho, jenž při závodě Kolem Portugalska vletěl do dodávky, která neměla na silnici co dělat. Našel v sobě sílu, odhodlání, po šíleném týdnu se zatoužil vrátit do práce, na chvíli vystrnadit chmurné myšlenky. Když proletěl devítikilometrovou trať v monackém knížectví, vedl. Diváci bouřili, také Pogačar se spokojeně usmíval. „Opravdu jsem si přál, aby dnes vyhrál. Samozřejmě jsem chtěl podat co nejlepší výkon, ale byl to trochu zvláštní okamžik, protože jsem Joshovi moc fandil.“

Pak na trať vyrazil on sám, nemusel s ohledem na třítýdenní klání riskovat, jenže když přijel na první mezičas, už věděl, že je aktuálním lídrem Ethan Hayter, na kterého před druhou částí ztrácí tři vteřiny. „Tak jsem si řekl: ‚Dám do toho všechno, ale nebudu riskovat‘. A uvidím, co se stane.“ Vyhrál o pouhých devět setin vteřiny, přičemž ty podle svých slov najel v technické části pod svým apartmánem, kudy denně chodí nakupovat či vyjíždí na kole. Následně ho před vstupem na pódium zachytily kamery, jak s Tarlingem mluví, oba vyloudili i lehký úsměv. O den později – před startem druhé etapy – mu Pogačar symbolicky předal červený dres, protože pro něj byl skutečný sobotní vítěz právě zdrcený Tarling.

V neděli se při dlouhém přesunu pelotonu do francouzského Manosque čekalo leccos, byť jedním z největších favoritů byl Wout van Aert. Ten dva kilometry před cílem skutečně zaútočil, Pogačar se ho zachytil a vyjeli si náskok před ostatními. Jenže Slovinec rivalovi nestřídal, a tak jejich únik balík ještě před finišem zlikvidoval a nakonec ve sprinterském dojezdu vyhrál Matthew Brennan, Van Aertův týmový kolega. Sám Pogačar přiznal, že se ocitl v situaci, kdy moc nevěděl, jak reagovat. Cítil se na limitu, po zkušenosti z letošního Roubaix rovněž tušil, že s Van Aertem nemá smysl finišovat 1 na 1, i proto volil spíše defenzivní taktiku. Později ale připustil: „Měl jsem ho střídat.“

Za cílovou čárou tak dojel za Belgičanem a před kamerami se omlouval.

„Střídáš se se všemi kromě mě,“ reagoval s úsměvem Van Aert.

Ten pak Pogačarovi představil svého synka Georgese, který vše sledoval z bezprostřední blízkosti. Slovinec okamžitě sundal své sluneční brýle a nadšenému juniorovi je věnoval. „Doufám, že jsem mu udělal radost.“

Udělal, což ve svém příspěvku na sociálních sítích ocenil Van Aertův tým Visma.