Článek
Není to vrchol, který by v itineráři Tour byl každoročním chlebem, spíš s ním pořadatelé šetří a servírují jen občas coby delikatesu, vždyť letos je součástí Staré dámy podevatenácté, zároveň pojedenácté tu bude etapový cíl. „Je to nakloněná poušť, Sahara z kamenů,“ řekl Jacques Goddet, který coby ředitel Tour našel v roce 1951 jako první odvahu a Mt. Ventoux zařadil do „nabídky“.
První písemné zmínky o jejím zdolání pocházejí z roku 1336, kdy se sem na pouť vydal básník Francesco Petrarca. „Vystoupil jsem na nejvyšší horu zdejšího kraje, kterou po zásluze nazývají Ventosus, tj. Větrnou. Učinil jsem to z pouhé touhy spatřit tuto slavnou výšinu,“ psal.
Právě věčný vítr dal hoře nejen oficiální název, ale i punc toho, proč je pro cyklisty něčím děsivým. Fouká tu pořád, mnohdy extrémně, a když k tomu přidáte hrozbu spalujícího horka… Však už při třetím výstupu Tour sem tu zkolaboval Jean Malléjac. „Potácí se po silnici a myslí si, že není v reálném světě,“ referuje o situaci reportér Jacques Augendre.
Od lékaře Tour dostal injekci solucamforu a kyslík, po čtvrt hodině nabyl vědomí. V sanitce se zotavil, pral se se zdravotníky a křičel: „Dejte mi mé kolo.“
Švýcarský vítěz Tour Ferdinand Kübler zase z Mt. Ventoux sjížděl v deliriu. V Malaucéne do sebe kopl pivo, přičemž místo do Avignonu se zase zmateně vydával zpět na Obra. Po té zkušenosti ukončil kariéru a říkal: „Ferdi je příliš starý. Ferdi byl zavražděn Ventouxem.“
Ikonický vrchol Mt. Ventoux
Hora se dá na kole zdolat ze tří směrů, přičemž za nejprestižnější, tedy ten s největším převýšením, se pokládá cesta z Bédoinu, během které na 21 kilometrech nastoupáte 1621 výškových metrů. Tudy pojede i dnes peloton. Kupříkladu z městečka Sault, které leží 757 m n. m., je to o 475 metrů méně. Existují nadšenci, kteří na mytického Obra vystoupají v jeden den ze tří směrů (ten třetí je z Malaucéne) a mezi nimi byl před pár lety i hokejový brankář Dominik Hašek.
Mt. Ventoux je navzdory svým alpským i pyrenejským „konkurentům“ něčím výjimečným. Výstup sem z Bédoinu zprvu může působit romanticky, protože se šplháte cedrovým lesem vysázeným za Napoleona III., okolo „zpívají“ cikády, jenže pak se poklidný sklon zvedne k osmi až jedenácti procentům (v roce 2016 tu po nárazu do motorky pelášil po svých Chris Froome, když nové kolo bylo v nedohlednu). Obr se i tak skrývá, než dorazíte na křižovatku k horské restauraci Chalet Reynard. Hobíci se tu mohou nadopovat kolou, zákuskem a pak si střihnout závěrečný úsek.
Profíci rovnou proletí vzhůru.
A ocitnou se na rozcestí nejen fyzicky.
Sklon na vrchol, jenž už je jasně vidět, se lehce sníží k šesti až osmi procentům, zároveň se ale okolí mění v měsíční krajinu. Může foukat, silné poryvy vás skoro shodí z kola, může být zničující vedro a ikonická meteorologická observatoř se ne a ne přiblížit.
Podobné to bylo v roce 1967. Brit Tom Simpson moc toužil po úspěchu na Tour, aby splatil zánovní mercedes, který si pořídil. Před etapou dle zvyklostí do sebe naládoval amfetamin, před stoupáním se nabudil hltem brandy, jenže pak se s kolem začal motat napříč silnicí. Byl malátný, bílý jako papír.
Ničí ho dehydratace, ale nabízenou vodu od soupeřů odmítá. Marně se ho pokouší zadržet i šéf britského týmu Alec Taylor, od mechanika zase slyší: „Tome, slez. To je konec.“
Ne, šlape dál. Dva kilometry před cílem ale padá z kola. Když k němu dorazí pomoc, stále se sveřepě drží řídítek, ústa mu nejdou otevřít. Je pozdě.
Tom Simpson umírá.
Pomník britského cyklisty Toma Simpsona pod vrcholem Mt. Ventoux
Vybudují mu tady pamětní pomník, u kterého teď zastavují cyklisté. Však když Tour po jeho smrti sem dorazila znovu, Eddy Merckx z úcty sejmul z hlavy čepičku a zasalutoval, aby pak v cíli musel i on dostat kvůli vyčerpání kyslíkovou masku.
Mt. Ventoux prostě neodpouští nikomu, ale i v tom je jeho kouzlo.
