Článek
„Užil jsem si to moc. Byla to neuvěřitelná jízda a jeden z mých nejsilnějších zážitků na kole. Jen počasí bylo z extrému do extrému a z těch 19 dní maximálně dva tři byly takové, které by si člověk na kolo přál,“ líčí pro Sport.cz. Právě po třítýdenní pouti s rodinou doma v Nové Pace v poklidu dosnídal a taky si pořádně uvědomil, jak drsné to všechno bylo. „Tělo, jak dostalo informaci, že už to skončilo, tak začalo bolet. Jsem hezky dobitej,“ popisoval.
Přezdívá si Ultrapako a miluje extrémní závody i všemožné cyklistické výzvy. Tuhle francouzskou nosil v hlavě pár let, jenže kvůli jiným projektům i faktu, že Tour startovala v posledních letech mimo Francii, ji odkládal. Když ale letos Stará dáma nikam „necestovala“ a navíc se v itineráři zjevila ikonická hora Mt. Ventoux, Polman věděl, že přišla jeho chvíle. „Nikdy jsem tam na kole nebyl a zpětně chápu, proč mi Mt. Ventoux rozhodování ulehčilo. Když se ohlédnu za těmi šesti tisíci kilometry, tak výjezd na něj byl jeden z nejsilnějších momentů celého projektu,“ vypráví.
Cyklista Daniel Polman při stoupání na Mt. Ventoux
Už známe ideu, jen tedy velmi brzy nadšení vystřídalo vystřízlivění, protože když Polman podrobně kouknul na mapu, zjistil, že etapy jsou rozprostřené po celé Francii. Kupříkladu přejezd mezi tou předposlední a poslední v Paříži měří téměř 500 kilometrů. A zatímco profíci ho zdolávají v týmovém autobuse, český hrdina vše dával na kole s šestikilovými brašnami a za plného provozu. A do cíle ho hnala touha, aby pod Eiffelovkou byl dřív než peloton. „Náskok jsem postupně zvyšoval, dostal jsem se tři až čtyři dny před průjezd profíků.“
Chtělo to ale dobrou a promyšlenou logistiku. Jelikož startoval ve stejný den jako závod, odkroutil si nejdřív třetí etapu a až pak první dvě, aby se dostal na zprvu uzavřené silnice. Díky zkušenostem z jiných ultracyklistických klání, třeba tři roky staré účasti na NorthCape - Tarifa, který vede z nejsevernějšího bodu Evropy na nejjižnější, věděl, jaké zvolit tempo. „Snažil jsem se zprvu jet zataženěji a rovnoměrně. To se mi dařilo a i poslední týden jsem v kopcích zvládal 300 kilometrů za den.“
I tak úvodní den „natočil“ 500 kilometrů v kuse a první noc zvládl bez spánku. Později spal v průměru necelé tři hodiny denně, dvakrát ale šlapal úplně bez odpočinku. „Cítil jsem se dobře a věděl, že druhý den odpoledne přijdou bouřky, tak se vyplatilo jet přes noc. Maximálně jsem na hodinu zabivakoval, ale tím, že nevezu karimatku ani spacák, se moc spát nedalo.“
Právě zmíněný déšť přinášel největší krize. V Normandii se k němu přidal silný vítr, a tak i když měl oblečenou nepromokavou goretexovou bundu, stejně se vinou větru dostala voda všude. „Ocitl jsem se na limitu a dvakrát byl hodně podchlazený,“ říká. „Bohužel ve Francii dnes benzínka znamená jen stojan na kartu, žádné zázemí. Takže jsem musel na okraji větších měst vyhledat fast foody, u kterých jsem věděl, že mají otevřeno do jedenácti večer. Tam jsem u objednávkové tabule naťukal tři čaje, dvě kafe a postupně jsem se proléval něčím teplým. Pode mnou byla kaluž a i obsluha koukala, že jsem pěkně zbědovaný.“
Déšť ho neminul ani v Pyrenejích či Alpách, které přinesly také silné bouřky. A na vysněný Mt. Ventoux pro změnu stoupal v šíleném vedru. „Ale to mi tolik nevadí, protože si vzpomenu na ty těžké zkoušky v dešti. Vedro je lepší varianta,“ usmívá se.
Ultramaratonský cyklista Daniel Polman po zdolání Tourmaletu na Tour de France
Na trati z něj ale mnohdy létala ostrá slůvka, zvlášť když až velmi často bojoval se zdržujícími defekty. Zrovna v Alpách bušil do pedálů, protože se snažil uniknout blížící se bouřce a dostat se zarezervovaného penzionu. Jenže zadní kolo bylo rázem bez vzduchu a on zůstal trčet na cestě, z nebe ho „masírovaly“ kroupy. A tak v nouzi vytočil číslo recepce, paní na druhém konci kupodivu uměla i jiný jazyk než francouzštinu a pro Polmana přijela. On tak mohl opravovat v suchu na pokoji. A jelikož byl penzion mimo trasu, mohl se na ni druhý den beztrestně vrátit.
Později zase stoupal do jednoho alpského sedla. V půli výjezdu ovšem přišly další trable s gumou, a tak usoudil, že bude nejlepší celý plášť vyměnit. V kopci chytil dodávku, která se vracela zpět do údolí, nechal se svézt a v městečku hledal cyklistický obchod. Našel tři, jenže všechny zavřené. „K sakru, budu muset čekat a další zbytečné zdržení,“ pomyslel si.
Ovšem svět je malý a o náhody v něm není nouze. Mezitím v sedle na Polmana čekal český fanoušek, který ho chtěl pozdravit. Když podle livetrackingu viděl, že se cyklista v půli kopce otočil a sjel zase dolů, bylo mu jasné, že má potíže. Vydal se tedy za ním, našel ho a pak mu přenechal svůj bezdušový plášť, aby mohl Polman pokračovat.
„Já na něm pak dojel až do Paříže už bez defektu, zatímco on si zavolal manželku, aby pro něj přijela autem. Borec mě takto zachránil. Krásný příběh.“
Právě o příbězích byla Polmana pouť především. Nabíjelo ho setkání se stovkami českých fanoušků, kteří s předstihem kempovali u tratě a čekali na průjezd Tour. Polman se kvůli své chystané knize i filmu skoro u každého zastavil, vyslechl a nahrál si jejich příběh.
„To jsou ty nejkrásnější chvíle. Když člověk jede nějaký takový projekt, tak tráví spoustu času sám a já jsem spíš společenský typ. Jakmile jsem v dálce viděl, slyšel zvonce, k tomu českou vlajku, tak se ve mně začala vařit krev nadšením a bral za obrovské štěstí, že na mě čekají Češi,“ líčí. K nim se brzy přidali i korzující Belgičani, Nizozemci či Francouzi, kterým přišlo divné, že borce „v plné polní“ na kole viděli před pár dny v Pyrenejích, pak na Mt. Ventoux a teď v Alpách.
Zároveň Polman zblízka viděl, jak se města na Tour chystají a co tenhle závod pro Francii znamená. „Bylo poznat, jak má země díky Tour dobrou náladu. Že jdou stranou politická témata, které mezi lidi vnášejí sváry. Tady řešili Tour a byli šťastní. Jezdil jsem ultramaratony, které vedly krásnou přírodou, ale tady k tomu přibyla další dimenze a tou je oslava cyklistiky. To mě nabíjelo.“
Zatímco v prvním týdnu přijížděl do cíle etap, kde obvykle pořadatelé stavěli cílovou rovinku a plůtky, tak později potkával díky náskoku na peloton spíš silničáře, kteří látali díry v asfaltu a osekávali keře či stromy okolo, aby „borci z Tour nedostali větví přes pusu“.
Ultramaratonský cyklista Daniel Polman v cíli Tour de France před Vítězným obloukem v Paříži.
Ještě nestačil z cyklopočítače vytáhnout všechna čísla. Ale denně najel 311 kilometrů, na kole obvykle seděl 16 hodin. Minimálně dvě hodiny denně mu zabralo zpracování videí pro Českou televizi i sociální sítě. V horských etapách byl jeho průměr lehce pod 20 kilometrů za hodinu, neboť především při sjezdech na mokrém asfaltu musel jet obezřetně a bez zbytečného risku. V rovinatějších etapách se průměr šplhal k 25 km/h. „Ale jak jedete pořád v provozu, tak každou chvíli zastavujete na červenou, rozjíždíte se a pak průměr padá.“
Ač je Ultrapakem, tak nebláznil. Bylo by snadné podlehnout touze a třeba na Mt. Ventoux či Tourmalet šlapat z plných sil, aby měl porovnání s konkurencí. „U ultra se dá taky blbnout, ale já si to zakázal,“ řekne s úsměvem. „Pohybový aparát dostával už tak zabrat, klouby byly v chladu a mně otékala achillovka. Měl jsem strach, aby se úplně nezapálila, což by mohl být konec. Takže nějaké takové testy se v ultra nevyplácí.“
Jen předposlední den při přejezdu do Paříže se na hodinu a půl schoulil do časovkářského posedu a jel průměrem 34 km/h. „Za zadkem jsem měl obrovskou bouřku, tak jsem valil a blížil se závodnímu tempu. Přijel jsem do ubytování suchý a za půlhodiny přišel šílený mordor.“
Právě v Paříži zažil nejsilnější moment na celé dlouhé pouti. Před odjezdem na Tour se ho mladší dcera ptala, jestli v srdci Francie spatří slavnou Eiffelovu věž. Souhlasně zakýval, a tak dostal úkol ji vyfotit. Jakmile ji skutečně uviděl, v hlavě znovu zněla slova dcerky.
Zastavil a fotil.
Pak ale už nastal blázinec, který měl ke skutečné cyklistice daleko. „Bylo to o prodírání, protože Paříž je známa chaotickým provozem. Bylo to o souboji s koloběžkáři, které považuji za nejnebezpečnější účastníky provozu. Na cyklostezkách jsem se kvůli nim bál mnohdy daleko víc než na silnici. I v noci jezdí neosvětlení, jak hovada, předjíždějí zprava a v obrovské rychlosti těsně kolem vás,“ popisuje.
Daleko k romantice mělo také šplhání ve čtvrtí Montemartre k bazilice Sacré-Cœur, která v neděli bude vrcholem celé Tour. Zatímco cyklisté pojedou špalírem fanoušků a turistů vzhůru, Polman tu musel mezi davy tlačit kolo. I proto zdejší okruh, který peloton absolvuje třikrát, jel jen jednou, protože s kolem to tu byl spíš hazard. Na druhou stranu 19. etapu jel Čech kompletní, ovšem profíci ji měli o 45 kilometrů zkrácenou. „Rozdíl je v můj prospěch, tak to beru fifty-fifty.“
Teď už je Polman doma, odpočívá, věnuje se rodině. Dál však běží charitativní sbírka, která je vždy pevnou součástí jeho ultramaratonských kousků. Už se vybralo přes 200 tisíc korun, což cyklista považuje za úspěch. „Je to i pomoc pro mě, protože to dává tomu mému šlapání do pedálu nějaký smysl. Já si plním sny, ale nic moc nepřináším, takhle se mi šlape lépe.“
Co přijde příště?
