Tour servíruje bestiální etapu s alpskými velikány, reportér Sport.cz ji zakusil na vlastní kůži

Z posledních sil buším do pedálů, když se na horizontu konečně zjeví jedna ze sjezdovek alpského střediska Alpe d’Huez, kterou zčásti pokrývá obří žlutý dres, jeden ze symbolů Tour. Lehce se usměju, protože tento pohled je pro mě (a bude dnes i pro hrdiny z Tour) definitivním vysvobozením předchozí dřiny. Další výškové metry už na displeji cyklocomputeru - zaplaťbůh - nenaskočí, teď už stačí postupně přehodit na nejtěžší převod a pak se kolem zdejšího letiště a skrz tunel připomínající formule v Monaku pustit dolů z kopce, abyste zhruba po kilometru a půl projížděli kolem špalíru bouřících diváků a v cílové bráně od moderátora slyšeli opakující se mantru, že jste legendou Tour.

Na krk vám pak jedna z dobrovolnic nasadí zářivou zlatavou medaili, podívá se na startovní číslo se jménem a s úsměvem i tradičním francouzským ráčkujícím akcentem řekne: „Bravo, Robert.“

Já pro změnu po chvíli vezmu telefon, vytáčím svého bratrance Petra, který byl v cíli o pár desítek minut dřív, a hlásím: „To byla blbost, co?“ Je v tom spíš ironie, protože ač jsem v průběhu štrapáce použil v duchu i jadrnější výrazy, teď jsem dostal přesně to, co jsem chtěl. V neděli jsem se stejně jako tisíce dalších dobrodruhů pustil v rámci amatérského závodu L’Etape du Tour de France do královské 20. etapy Tour. Během ní musíte na kole zdolat věhlasné alpské velikány Col de la Croix de Fer, Télégraphe, Galibier, jenž je s výškou 2 642 metrů nad mořem letošním nejvyšším bodem Tour, a nakonec si dopřát ještě Col de Sarenne. „Už jen z těch názvů se vám zatočí hlava. Historie se dá psát i v neprobádaném terénu,“ tvrdil šéf Tour Christian Prudhomme při představování trasy.

A když na podzim na mě na sociálních sítích vyskočila reklama, že si tuto etapu můžete střihnout i jako amatér, chtěl jsem to v naivitě vyzkoušet. Snad proto, že Tour je fenomén a televize tuze zkresluje. Vždyť skrz obrazovky třeba běh keňských vytrvalců při rekordních maratonech vypadá tak poklidně a strojově, než si jako vcelku trénovaný hobík uvědomíte, že byste s nimi sprintové tempo 2:50/km udrželi sotva 200 až 300 metrů a pak vyčerpáním odpadli. Podobné je to s tenisem, při němž až u sítě pochopíte, jakou rychlostí balony profesionálů létají a jak těsně míjí pásku. Teď v cíli Alpe d’Huez je to stejné prozření, protože vám docvakne, že gaučový pocit, jak si jezdci mimo celkové pořadí v leckterých etapách odfrknou, ani v nejmenším není pravda. A že i frajer na konci klasifikace musí denně dřít jako kůň, a tak se hluboce klaním všem, kteří přežijí tento třítýdenní závod a v neděli dočkají se příjezdu na posvátný bulvár Champs-Élysées.

Odeslat finální přihlášku mi dopomohl i příspěvek olympijské vítězky Kateřiny Neumannové, která se díky úspěšnému startu při české verzi L’Etape na francouzské klání nominovala. Když se ptala sledujících, jestli má skutečně vyrazit a vyjádřila obavy ze stoupání, kdosi jí v odpovědi napsal: „Ale zase půlka bude z kopce.“ Coby životní optimista, který sklenici vidí vždycky poloplnou, jsem tento pohled na etapu přijal, byť není úplně pravdivý, protože se startuje v Le Bourg d’Oisans ve výšce 713 metrů nad mořem, zatímco cíl je 1 850 metrů vysoko, tudíž mnohem víc nastoupáte.

Jen pro představu, těch 5 500 výškových metrů je stejných, jako byste z Pece sedmkrát za sebou vyšplhali na Sněžku nebo si sedmkrát střihli v tuzemsku vyhlášené cyklistické stoupání z Kout k horní nádrži Dlouhé stráně.

Nicméně já osobně pojal start i jako cestu k proměně. Nebudu vás bulíkovat, že jsem na Tour vyrazil rovnou z hospody – v minulosti jsem odběhl maraton či třeba extrémní horský běh Beskydská 7. Ale ve 46 letech už složitěji hledám motivaci k tréninkové disciplíně, a když se k tomu přidala bolavá pata na přelomu roku, najednou jsem měl po únorové olympiádě solidní bříško a 81 kilo na váze. A pokud chcete přejet věhlasné vrcholy, je sakra rozdíl, jestli při stoupání s sebou táhnete deset kilo navrch.

A tak začalo zimní sezení na trenažeru, výrazné omezení alkoholu a taky částečné najetí na bezlepkovou stravu mé manželky, přičemž tato kombinace vcelku záhy přinesla viditelné změny. Na závod jsem tak měl zhruba 71 kilo a mohlo to být ještě o fous lepší, nebýt červnových grilovaček i jedné víkendové pánské pouti do Albánie. Za čtyři měsíce jsem pak natočil zhruba 3 200 kilometrů, přidal pětistovku v běhu, což je pro hobíka mého ražení a při skloubení s prací a rodinou „pohodová“ porce, pro profíky a amatéry, kteří prahnou po výsledcích, úsměvná cifra.

Sedlám silniční kolo z Decathlonu za necelých 70 tisíc, při jehož koupi sice manželka před čtyřmi lety s lehkým zděšením spráskla ruce, nicméně (nejen) tady na L’Etape jsem v porovnání s ostatními chudým příbuzným a odhadem mezi posledními pěti procenty. Co mě překvapilo, jakým poměrem zdejšímu pelotonu vládne značka Canyon. Zásadní vychytávky na kole nemám, řazení je manuální, přiznám, že si ani nemotám hlavu populárními watty.

Po konzultaci s kolegy, kteří měli alespoň trochu představu, co na nás ve Francii čeká, jsem se rozhodl pouze pro změnu převodníků. Místo poměru 52-36 jsem nechal nasadit 46-30, zatímco vzadu zůstala kazeta 11-34. Pan Mikula ze servisu z Roztok mě sice zprvu konejšil slovy, že jsem „vyšvihanej, a když sním ještě pár vajíček, tak to objedu na tom stávajícím,“ ale naštěstí jsem hned odhalil jeho prozákaznické lichotky. A když pak šlapu na nejlehčí převod do nekonečného stoupání Galibieru, chválím se, že to byl skvělý a prozíravý nápad.

Usměvavá třicátnice mi podává startovní číslo a přeje pro zítřek hodně štěstí. Teď už není cesty zpět, protože je sobota poledne a já se za necelých 20 hodin skutečně vydám vstříc nepoznanému dobrodružství. Procházíme stejně jako tisíce ostatních „výstavištěm“, na němž se prezentují desítky cyklistických značek, abychom na konci narazili na obří plachtu, na které jsou podle nadpisu jména kvalifikovaných a oceněných jezdců. A tak se zájmem hledám Kateřinu Neumannovou, jestli skutečně poslechla rady o tom, že je půlka z kopce, aby tu její „chlíveček“ na podpis nebyl, ale naopak mezi zhruba 250 vyvolenými zcela nepochopitelně zely prázdnotou můj i bratrancův. Nevím, jak a proč jsme se tu ocitli, ale jestli zítra pořadatelé čekají, že to sfoukneme pod šest hodin, tak se asi budou divit.

Ovšem když prahnete po našem autogramu, máte ho mít.

To zásadní pro mě přichází v noci před závodem. Jsem stresař, a tak nemohu zabrat, a do pěti ráno, kdy zvoní budík, naspím všehovšudy hodinu a půl až dvě. Aniž bych to tušil, tak ochutnávám to, co kvůli dopingovým komisařům zažily v minulých dnech velké hvězdy Tour, a jsem z těch razií v rozpacích. Chápu, že se kvůli temné minulosti vede ušlechtilý boj za čistší cyklistiku, jenže na vlastní kůži hořce poznávám, jak nedostatek spánku ovlivňuje výkon, soustředění a mysl. Podepíšu, že tyto přepadovky mají spojitost s Vingegaardovým karambolem i Lipowitzovým pádem a obdivuji Pogačara, s jakou velkorysostí nedělní zátah přijal.

Přihlášených na L’Etape je okolo 17 500, přičemž dvě tisícovky na start ani nedorazí, do samotného cíle se kvůli vyčerpání, nehodám či nestihnutí časového limitu dostane nějakých 12 700 lidí. Ale tady na začátku v Le Bourg d’Oisans je to teď samý úsměv i optimismus. Start je rozdělen do dvou hodin dlouhého bloku, přičemž jako první vyrážejí profíci a ti, kteří bojují o skvělé výsledky, abychom se jim tam my, ryzí hobíci, nějakým nedopatřením nepletli. Když vidíte kolem sebe všechny ty borce s oholenýma nohama a koly za 200 tisíc, tak vám v hlavě proběhne, jestli to na podzim byl skutečně dobrý nápad. Pak ale spatřím, jak ve vlně přede mnou mezi tintítky startuje s nadšením chlapík s obřím - promiňte ten výraz - pupkem a připomínajícího nafouknutého pana Majera z Arabely. Může mít tak 150 kilo, všem mává, natáčí selfíčka, směje se.

Má sice můj obdiv, ale taky kroutím hlavou, abych si na něj při šplhání do stěn dvakrát třikrát vzpomněl, jak asi musí trpět. Má lítost je však zbytečná, protože v cíli se zničený ohlédnu za sebe a on tu stojí taky, což znamená, že buď zná zkratky, nebo já jsem jednoduše břídil a nějaké hubnutí a rádoby asketický život byl úplně zbytečný. Nedivím se sám, a tak záhy slyším francouzský křik, vidím jeho rozhazování rukama, abych si pak povšiml nenápadné zdířky u středu jeho kola.

Ano, má silniční elektrokolo.

Takže jestli Pogačar bude u některých segmentů z Galibieru na Stravě (sportovní aplikace) hledět, co za frajera s kulaťoučkým obličejem ho tady pojel, má to vysvětlení.

Na startu bouří diváci a i po sedmé ráno je tu živo, prvních 14 kilometrů pod úvodní kopec se jedou v tempu a než se cesta zvedne, máme průměr okolo 35 km/h. Zároveň hned na prvním kilometru vidím chlapíka, co opravuje defekt, o kousek dál zastavují desítky jezdců k vykonání potřeby. Sám v prvním 24kilometrovém kopci držím obstojné tempo a pocitově předjíždím víc cyklistů, než předjíždějí mě. Vrchol Col de la Croix de Fer je ve výšce 2 067 metrů, má průměrný sklon 5,2 procent, ale po většinu doby se drží okolo sedmi procent a nabízí i tři desetiprocentní stěny, v nichž je každé kilo dole fajn.

Jestli jsem měl ale pocit, že směrem nahoru víc předjíždím, pak v následném 30kilometrovém sjezdu zase kila chybí a kolem mě prolétávají blázni. Zároveň nás často míjejí záchranáři na motorkách a vcelku pravidelně vidíme „namotané“ cyklisty na svodidlech. Občas je to hodně nehezký pohled.

Dokonce se nad námi vznáší vrtulník, z něhož slaňují hasiči.

Sjezd v balíku vyžaduje pravidla, um a někdy je to od hobíků nepochopitelný risk, když v sešupu chtějí bezmyšlenkovitě dohnat to, co při stoupání ztratili. Já nejsem technicky zdatný sjezdař, vždy jsem při švizích se zkušenějšími cyklisty z kopců ztrácel. Je mi jedno, jestli prošustruju pár minut ve výsledném čase, protože chci hlavně splnit slib, že se vrátím v pořádku domů.

Na 80. kilometru před klíčovým výstupem na Col du Télégraphe a Galibier je velká občerstvovací stanice, kde odkládám kolo a jdu ládovat zásoby. Jestli mi je blízký nějaký taktický plán, pak ten, jenž mému bratranci dal jeho triatlonový trenér, že je potřeba to „ujíst a upít“, byť on používá poněkud expresivnější ekvivalent. V jednom bidonu tak mám namíchaný nápoj z Decathlonu, jenž v půllitru obsahuje 90 gramů dnes tolik vyžadovaných sacharidů, což by měl být zhruba hodinový příjem. Když dojde, vysypu z pytlíčku druhou várku, avšak v polovině je dopito a bohužel Francouzi už na zastávkách servírují jen jahodový sirup. Jestli máte pocit, že až příliš často zmiňuji jednu konkrétní značku, pak nejde o placenou spolupráci, ale spíš o to, že i rozšířený sportovní supermarket vás v klidu vybaví na velký závod. Pravidelně do sebe rovněž láduji gely, v oblibě mám také obyčejný Piknik, tedy zahuštěné slazené mléko za „pár“ korun.

Střeva tento záhul při závodě zvládají, po něm se ale z poněkud koncentrovaného příjmu dva dny vzpamatovávají, což při 13hodinovém návratu z Francie domů není ideální varianta.

Dvanáctikilometrový a sedmiprocentní Télégraphe s vrcholem ve výšce 1 566 metrů mi taky vcelku chutná, zvlášť když jsou tu místa v lese, kde naleznete příjemný stín. Následuje krátký sešup do Valloire, kde se ale už silnice zvedá k mýtickému Galibieru. Když doplňuji u fontány bidony, jsou tu také další dva čeští závodníci a já zaslechnu závěr jejich dialogu.

„Jedeš, nebo na někoho čekáš?“

„Můžeme jet spolu, ale se mnou si moc nezajedeš, já dneska jedu na vytrvalost.“

Sám mezi zuby procedím: „Já na přežití.“

Cyklocomputer ukazuje na vrchol 17 kilometrů a zhruba 1 400 výškových metrů, odpočítávání může začít. Po pár kilometrech se kouknu vedle sebe a tam známá tvář. Raději se ještě ujistím pohledem na startovní číslo, na kterém je česká vlajka, a řeknu: „Ahoj, Milane.“ Vedle mě šlape Milan Gulaš, někdejší extraligový kanonýr a reprezentant, jenž před rokem ukončil kariéru a cyklistika je jeho velkou vášní. Známe se coby hráč - novinář, tak prohodíme pár slov, jak mu hokej ani v nejmenším nechybí, pak se mě zeptá: „Taky jezdíš, jo?“

„Zkouším to.“

Usměje se, protože říct, že zkoušíte jezdit uprostřed Galibieru a po stovce kilometrů, zní až příliš skromně. Má teď rychlejší kadenci, a tak se loučíme, přičemž na mě ještě křikne: „Pochval se v novinách, že seš dobrej.“

Tak tedy činím, ale samozřejmě plním jen Milanův „příkaz“.

Galibier ale taky přináší velkou krizi. Teploměr v údolí pod ním ukazoval 33 stupňů a cesta, která se vine vzhůru, nenabízí ani metr stínu. Nohy sice pravidelně kmitají, ale nedostatek spánku přesvědčuje mysl o únavě, přičemž ani výška nad 2 000 metrů tělu nesvědčí. Míjím tu první – a rozhodně ne poslední – lidi, kteří tlačí kolo, několik desítek jich leží na svahu a bůh ví, jestli pojedou dál, občas se někdo v protisměru vrací do údolí, sem tam i někdo zvrací. Sám na chvíli zastavím, sednu na jeden kámen a zhltnu želé. Jenže nacvaknout se v stoupání do nášlapů a neohrozit sebe i ostatní je tak složitý úkol, že je lepší navzdory nechuti vytrvale šlapat. Rychlost většiny z nás je taková, abychom točili pedály a nespadli z kola, přičemž Pogačar před čtyřmi lety vyletěl na Télégraphe a Galibier průměrem 24 km/h.

To je pro mě nepochopitelné, nadlidské.

Už teď - šest dní před tím, než tu projedou skuteční cyklisté - tady kempuje řada lidí v karavanech. Závod amatérů je pro ně zpestřením, snad přípravou, a tak vás vytrvale povzbuzují: „Allez. Courage. Bravo.“ Mají připravené i zásoby vody, kdyby došla. Silnice se kroutí jako had a vy pod sebou vidíte nekonečný zástup kol, míjíte patníky, které značí, jak daleko je ještě k vrcholu. V hlavě odpočítáváte metry a říkáte si, že až na tachometru uvidíte zbývajících 300 výškových metrů, že to bude paráda. Stoupání se pořád pohybuje mezi sedmi a devíti procenty, občas se utáhne.

Konečně vrchol. Na něm je to mumraj, chaos. Každý chce selfíčko s cedulí, potřebujete doplnit vodu, já zase uklidňuji manželku, která dění na dálku sleduje skrz livetracking, že jsem v pořádku, protože on chvíli pofrancouzsku stávkoval. Za odměnu je ale následující 30kilometrový sjezd k jezeru Chambon, což je pro mě asi nejkrásnější pasáž celé etapy. Na hezkém asfaltu kolo letí, v zatáčkách hromadně pískají brzdy, průjezdy tunely příjemně ochladí. I proto bych čekal, že Pogačar se na Galibieru nebude pokoušet o sólo únik, protože v následném sešupu je tuze výhodné jet v háku.

Jenže pak to přijde. Odbočka z hlavní směr Mizoën a 14procentní stěna. Začíná závěrečné stoupání na Col de Sarenne s výškou 1999 metrů, což je zdánlivě neznámá hora. Na Alpe d’Huez se obvykle šplhá z jihozápadní strany skrz 21 ikonických zatáček, což peloton absolvoval v pátek; příjezd z východní části právě od Sarenne je výjimečný, čemuž odpovídá stav silnice. Je to úzká cestička, po čtvrté odpoledne tu paří sluníčko ostošest, a tak je vysvobozením, když v malé vesničce Clavans le-Bas místní nabízejí průjezd skrz stříkající hadici. Tady jsou části s více než 10 procenty a tady se podle mě v sobotu zrodí i klíčový únik pro vítězství.

Míjím mnohem víc cyklistů, kteří kolo už jen vedou, přičemž nejsou o tolik pomalejší než my v sedle. V zatáčkách mnozí odpočívají, byť cíl je 10 kilometrů daleko, tedy blízko. Zároveň se kolem sem tam proženou nadupaní borci, kteří startovali později než já a pojali závod jinak – klidně si v údolí dali oběd se známými, protože tohle je jen součást jejich tréninku.

Být na vrcholu Col de Sarenne je úleva, cedule zvěstuje, že už je to jen 7,5 kilometru do cíle. Ovšem taky je před námi ještě dvoukilometrový sjezd po rozbité silnici, který může přinést defekty, k tomu i dva „brdky“, z nichž jeden má nehezkých devět procent.

Pak už konečně na horizontu vykoukne onen žlutý dres.

Já jako bych se pomátl, a když vidím před sebou dva borce, kteří mají na zádech číslo z mé startující vlny, zatoužím je ještě předjet, protože je v pořadí nechám za sebou. Což je směšné, neboť jsem ve výsledcích zhruba v polovině startovního pole s průměrem okolo 16 km/h včetně zastávek na občerstvení (ty celkově zabraly hodinu) a dorazil jsem pět hodin po vítězi.

Zase od moderátora slyším křik, že jsme legendy Tour, což mi vzápětí pípne i na telefonu od pořadatelů a v „osobním“ poselství o den později zvěstuje Christian Prudhomme, šéf skutečné Tour. A přidá, že se na mě těší zase za rok.

Christiane, já ti nevím. Při porovnání mi to přišlo mnohem náročnější než 20hodinový běh na Beskydské 7, zároveň moc nevím, jaký typ trasy a s jakými monumenty by mě přiměl se vrátit a podstoupit zážitek znovu. V cíli zahlédnu také Milana Gulaše, jenž dojel v podobnou dobu jako já. O dva dny později ho už při pokrývání Tour slyším L’Etape hodnotit v televizi a plně podepisuji jeho smeknutí před profesionály, kteří to zmáknou v neskutečném závodním tempu. A jedou takto tři týdny. František Raboň, bývalý závodník, pak k trase v ČT přidává: „Je to opravdu úplný extrém a moc nerozumím, že to pořadatelé naplánují amatérům, s tím bychom měli obrovské problémy my cyklisti.“

Potěšil mě. Já se v cíli odměnil jedním pivem, pizzou, pustil si finále fotbalu a před poločasem únavou i spánkovým deficitem padl. Myšlenka, že mě ráno probudí, abych si pro změnu střihl 130 kilometrů v Paříži a šplhal se na Montmartre, je nepředstavitelná až děsivá.

A přece ji 160 hrdinů zítra zažije a ještě za to budou rádi.

Klobouček, pánové!