Článek
Helsinky (od našeho zpravodaje) – Jako první odešel za florbalem do Švédska, pomohl k historickému stříbru české reprezentace na světovém šampionátu ve Švýcarsko v roce 2004. Poté působil v roli trenéra národního, který dovedl k bronzu na mistrovství světa v roce 2014.
Kdy jste se o své nominaci do Síně slávy dozvěděl?
Volali mi z Českého florbalu asi před dvěma měsíci, že jsem byl vybraný. Je to samozřejmě velká pocta, potěšilo to mě i rodinu. Beru to jako zadostiučinění a poděkování za kariéru. Moc hezký pocit.
Asi jste měl za úkol zprávu o svém ocenění tajit.
Opravdu bylo přání to nikomu neříkat, věděla to jen má rodina, nikdo jiný. Akorát jsem komunikoval, že jsem do Helsinek pozvaný od mezinárodní federace, ale nikdo nic nevěděl.
Nominace je ocenění za vaši dlouhou kariéru, který moment byste z ní vypíchl?
Bylo jich určitě víc, můžu na ni vzpomínat jen dobře. Začínal jsem s hokejem a mým velkým snem bylo si zahrát za reprezentaci na mistrovství světa. A to se mi splnilo v jiném sportu, což bylo nádherné. Určitě mistrovství světa v roce 2004 patří mezi ty nezapomenutelné okamžiky.
V mnoha ohledech jste českému florbalu otvíral cestu.
Byl jsem průkopníkem prakticky celou dobu. Začínal jsem hrát, když ještě nebyly dětské ani juniorské soutěže, od té doby se florbal extrémně posunul. Švédsko tehdy bylo něco jako NHL v hokeji. I když jsem tam neměl žádnou supersmlouvu, byl to splněný sen.
Jak vnímáte cestu, kterou od té doby florbal ušel?
To už tak pozitivně nevidím, když se podívám na ta semifinále, tak v době, kdy jsem začínal, to bylo zajímavější. Špička byla širší, teď otěže drží čtyři týmy. Semifinále je za mě až moc velká nuda. Ten sport se posunul, je to hrozně fyzické, daleko méně hezkých akcí, a to mi samozřejmě jako tomu průkopníkovi chybí. Vím, že se semifinále nebude vyhrávat 10:8, ale je to velká vyčekávaná, kdo udělá chybu a potrestá se gólem. Za mě ty zápasy nejsou tak atraktivní jako kdysi.
Co by pomohlo? Řeší se různé varianty úpravy pravidel…
Do té debaty bych se úplně nepouštěl, jestli hrát čtyři na čtyři, tři na tři… Nejsem toho zastánce. Hrál jsem hokej, který se hrával pět na pět, chci hrát florbal pět na pět. Samozřejmě, že se mohou nějak upravit pravidla, to je spíš na vývoji sportu. Když se budeme ubírat jako Finové přes basketbal a budeme hrát osobní obranu a budeme fyzicky velice silní, tak se to tím směrem bude ubírat. Každý trenér má postavené jinak nějaké své priority a hra se může podle toho odvíjet. Všichni teď chtějí hrát na balonku na jistotu, nepouštět se do riskantních akcí a atraktivita pro diváka, což je to nejdůležitější, chybí.
Jak se vám na turnaji líbil český tým?
Říkal jsem už před mistrovstvím, že tým je dobře složený, určitě nebude hrát druhé housle a může dosáhnout něčeho velkého. Bohužel se nepovedlo v semifinále, kluci hráli výborně a sympaticky v každém zápase. Určitě mají do budoucna velký potenciál a tu medaili jsem jim přál.
Vy teď žijete ve Švýcarsku, u florbalu jste v roli trenéra zůstal?
Trénování mě baví, do Švýcarska jsem přešel trénovat juniory, kteří tam jsou do 21 let, takže trénuju druhou nejvyšší soutěž v Zugu. Zajišťuju sportovní mládež v klubu.
Láká vás ještě návrat do českého florbalu?
Nikdy neříkám nikdy. Samozřejmě dění v Česku sleduju, neříkám, že mě to láká, ale může to nastat.
Sám si někdy ještě zahrajete florbal?
To vůbec nestíhám.
