Hodně hráčů se charakterově změnilo, vysvětluje Pavelka po ukončení kariéry nepovedenou sezonu Sparty

Šlo o souběh událostí. Poslední roky mě trápilo zdraví a už fotbalu nešlo dávat sto padesát procent tak, jak jsem byl vždy zvyklý. Asi je to trochu věkem, zdravím a malinko možná i ztrátou nějaké motivace. Poslední roky jsem byl zvyklý bojovat o nejvyšší příčky a teď už jsem před sebou neměl tak lákavé sportovní výzvy, abych někde dal třeba ještě dvě sezony.

Možná se to lehkému vyhoření může blížit, i když asi je to přehnaný výraz. Není to tak, že bych byl úplně v háji. Prostě jsem si v mé situaci vyhodnotil možnosti a řekl si, že pro mě asi bude nejlepší soustředit se už na jiné věci. Rok a tři čtvrtě mi hrozně vzal. Nikde jsem to moc neventiloval, ale během jednoho roku jsem podstoupil dvě operace a měl jsem je komplikované, úplně se nepovedly. Poslední rok a půl jsem do toho investoval strašně moc energie a času. A vlastně se mi toho strašně málo vracelo, i když si myslím, že v některých fázích sezony jsem si to zasloužil. Pomyslně mi prostě spadnul řetěz.

Zatím ne, ale i teď ve sportovním důchodu k němu chodím cvičit do posilovny. Máme v plánu nějakou véču, tak si o tom pokecáme, zatím na to nebyl čas. Řešili jsme to v době, kdy se s tím potýkal on, takže asi tuším, jak se cítil. Pro něj bylo rozhodnutí asi ještě těžší, protože byl v ideálním fotbalovém věku. Myslím, že končit ve 34 letech není nic udivujícího. Chtěl jsem končit tak, abych neměl tělo úplně zhuntované a nepřetáhl závit, protože rád všestranně sportuju.

Mám k nim velký respekt, já jsem však ambici hrát do čtyřiceti nikdy neměl. Těžko se srovnávat s Márou Matějovským. Byl typově úplně jiný fotbalista. Já měl hru vždy založenou na bojovnosti a běhání. Poslední půlrok jsem si dělal s kluky z realizáku na Spartě srandu, že se ze mě stává líný fotbalista. Jaro jsem dohrával na stoperu a nedovedu si představit, že bych měl hrát ve středu zálohy. O to větší klobouk dolů před nimi. Pepa Jindřišek je mašina, který by podle mě ještě tři čtyři roky vydržel. Což nechápu, ještě když vím, že Pepa každý den do Prahy dojížděl. Neumím si to představit.

Asi jo. Už v zimě jsem byl na sedmdesát procent rozhodnutý, že v létě skončím. Hrozně mi pomohlo jaro, že jsem si zahrál s čistou hlavou. Dokázal jsem si, že fotbal hrát umím a že to není o tom, že bych na něj neměl. Mně se ulevilo. Jsem teď fyzicky i psychicky úplně odpočatý, užívám si volna. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí.

Mrzí mě, že se to nesešlo a nemohl jsem končit na stadionu. Atmosféra, nálada a situace nebyly úplně dobré, aby se takové věci řešily. Ale věřím, že něco bude, Sparta něco vymyslí a nějaká forma rozlučky proběhne. I když nezastírám, že mít to ke konci sezony by pro mě osobně bylo lepší, protože bych se loučil s lidmi, s nimiž jsem tam opravdu působil. Myslím si totiž, že ty změny tam budou velké, k tomuhle týmu jsem měl pořád velký vztah, takže symbolicky mi to dávalo smysl.

Byla tam nějaká výsledková krize a přijde mi, že jsme nenašli nějaký dlouhodobý návod, jak se z ní vyhrabat. Možná nám chyběli někteří hráči. Důležité bylo, že spousta hráčů nedosáhla na předchozí výkonnost a těch faktorů, které jejich formu ovlivnily, bylo víc. Ať už nějaké myšlenky na jiné angažmá, nebo osobní důvody, sešlo se toho hodně. Můžete mít nějaký koncept, ale pokud vám hráči nefungují na denní bázi tak, jak jste byli zvyklí, je to celkem těžké. Osobně jsem spoustu věcí klukům vyčítal, když jsem tam na podzim ještě byl. Z pohledu dlouhodobé práce a procesu se nic nezměnilo, trenér byl dobrý, kvalita práce byla pořád stejná, ale přijde mi, že hodně hráčů se změnilo charakterově, a s tím se pak těžko bojovalo.

Určitě jsem tam nějaké uspokojení viděl. Určitě jsem tam viděl možná nenaplněné ambice, nějaká uražená ega. Bylo toho víc. Ten hlad jsem necítil takový, jako tam byl dvě sezony předtím. Zmiňoval jsem to po zápase v Plzni. U některých hráčů tam najednou byl diametrální rozdíl. Měli být tahouni, ale zkrátka nebyli. A nechovali se tak ani v každodenním procesu. Což mi samozřejmě vadilo.

Je to dráždivé v situaci, kdy jsem tolik nehrál. Proto jsem i říkal, že už asi není dobré, abych tam byl. Protože jsem byl hodně kritický k některým věcem. Jenže když někoho pořád kritizujete a vlastně nehrajete, nejste úplně oblíbený. Mojí náplní práce nebylo být oblíbený, ale vždy jsem byl nastavený tak, že jsem se snažil být takovým tmelem kabiny, spojovat lidi a hráče a vždy vycházet i s těmi komplikovanými egy. A ono to už vlastně moc nešlo, protože na ten proces v zápasech jsem měl úplně minimální vliv. Vlastně mě začalo ubíjet, že jsem mohl ovlivnit a změnit strašně málo věcí.

On to taky viděl. Nejen on. Chtěli to nějak oživit, snažili se, někteří hráči začali, ale pak do toho zase promluvila nějaká zranění. Celkově mi přijde, že když se udělal jeden krok dopředu, tak nás to pak vrátilo dva kroky zpátky některými věcmi, které se třeba nedaly úplně ovlivnit. Ale sezona nedopadla dobře, takže se z toho musíme všichni poučit.

Bohužel v konečném důsledku byl docela výrazný. Ale nejhorší a absurdní na tom je, že se to rozjelo úplně nevinně nějakou spekulací na internetu, která nebyla pravdivá. Naši fanoušci se toho chytili a rozjelo se to úplně z nuly. Ze začátku tam žádný konflikt nebyl, až posléze se to řešilo. Nebudu zastírat, že ne. Spor nespočíval na kosovskoalbánsko-srbských základech, že by se hráči nesnášeli kvůli politickým názorům, bylo tam tření z výkonnostních důvodů. Hráči k sobě byli sportovně kritičtí, což je fajn, ale tenhle konflikt a zapojení mnoha lidí a hlavně médií to rozjel do úplně jiných rozměrů. Pár dnů se to pak řešilo. Určitě nás to trochu rozhodilo. A zrovna ve chvíli, kdy se nám nedařilo. Takže nám to bralo energii, kterou jsme potřebovali věnovat jiným věcem. Vše se ale urovnalo, protože to opravdu vzniklo jako jedno velké nedorozumění.

Věřím, že by na to měl, ale že i on to cítí tak, že je to velké sousto a že by asi bylo nejlepší udělat nějaký mezikrok. Asi by to zvládl, navíc má kolem sebe suprové lidi, ale myslím si, že pro Luboše bude nejlepší postupná cesta. Vím, že i on nad tím takhle přemýšlí. Tohle pro něj byla super zkušenost, a i tak to bral, že si vyzkoušel ten tlak a jak všechno funguje. Jsem jednoznačně přesvědčený, že by se s tím popasoval, ale všichni vnímáme, jakou cestou se Sparta vydá, že to bude jednoznačně trenér cizinec.

Ve hře to asi je, ale když tak je to hudba budoucnosti. Vzhledem k tomu, jak se sezona vyvíjela, tak jsme si na to ke konci sezony nesedli. Tomáš měl i zdravotní potíže. Domluvili jsme se, že se potkáme po sezoně, až bude trochu klid. Myslím, že teď by Sparta měla mít úplně jiné priority než mě. Navíc na konci sezony jsem deklaroval, že bych si asi chtěl vzít na chvíli odstup a chtěl se možná rozkoukat někde mimo klub, abych trochu vyskočil z bubliny a až za nějaký čas se případně vrátil.

Aktuálně asi ne. Na jaře jsem měl možnost vidět, kolik času příprava zabere. To je tak osmdesát procent příprava u počítače a jen dvacet procent na hřišti. Jsou lidé, kteří na to mají větší předpoklady než já. Musel bych mít za sebou super dobrý tým, který by mi to připravil a já to jen uhlazoval. Jako to měl třeba Brian Priske, který byl sice výborný trenér, ale hlavně měl za sebou úžasný tým a on to prostě zvládal uhladit, předat a nastavit. Stát se dobrým trenérem je cesta na iks let a teď nevím, jestli mám chuť si tím projít znovu od začátku.

Mám, ale ještě ho nechci úplně prozrazovat. protože ještě nejsem úplně na všem dohodnutý. Ale bude to u fotbalu, u něj zůstanu jednoznačně, to je hlavní cíl.

Nejsem úplně v té pozici, že bych musel, to máte pravdu. Ale nejsem typ člověka, který umí být doma a mít nohy nahoře. Myslím, že to by mě zabilo. Určitě chci něco dělat a tohle mi dalo celkem příjemnou možnost dělat věci, které mě budou bavit a naplňovat. Musím říct, že poslední měsíce jsem se docela těšil, že přijde něco nového.

Myslím si, že mi fotbal bude chybět jednoznačně. Nějaké nabídky jsem už dostal tady z okolí, kde bydlím. Určitě si občas zahrát půjdu, ale teď to zatím nechávám ještě otevřené. Uvidím, jak se budu cítit, jak bude tělu chybět pohyb. Třeba ho budu mít tolik v jiných sportech, že mě ani chybět nebude. Chtěl bych chodit i na nějaké benefiční akce třeba za Real Top Praha, pokud budu mít možnost a čas. Věřím, že u fotbalu nějak aktivně zůstanu.

To je pravda, chodím ho hrát, ale chodím i na golf a jezdím na kole. Rád to střídám. Poslední dny mě hodně chytil golf, ale teď se mi vrátí z cest kamarádi na padel, takže zase bude hrát prim on. Rád však hraju i tenis, hokej.

Jojo, s Theem se už těšíme, až si zahrajeme. Ten tomu propadl taky, to je další pacient. (usměje se) Je nás teď hodně fotbalistů, co tomu propadlo.

Mrzí. Úplně přesně si pamatuju, jak jsme si v zimě po první mistrovské sezoně sedli s Brianem. Tehdy přicházel Markus Solbakken. Na rovinu mi řekl, že už toho prostoru nebudu dostávat tolik, jak jsem byl zvyklý, a že pokud mám možnost si kariéru ještě někdy hezky dohrát a prodloužit, nebudou mi bránit. Byl u toho i Tomáš Rosický a Tomáš Sivok. V tu dobu už jsem byl s Libercem v kontaktu. Měl jsem na stole i nabídky ze zahraničí, o nich jsem ovšem až tolik neuvažoval. Jenže den poté jsem si zhoršil zranění, které jsem měl v titulové sezoně operované. A i když jsem dost dobře věděl, že je to špatné, tak nám nějaké dva tři měsíce trvalo, než se to uchopilo po medicínské stránce. A hned v moment poranění jsem věděl, že nikam nemůžu jít, protože by byl průšvih. Nechtěl jsem jít do Liberce a tam marodit.

Pro mě měl takový rozporuplný start. Na začátku jsem nevěděl, co od toho čekat. Ale vzhledem k tomu, jací lidi tam jsou, si myslím, že jde jen o otázku času a že už následující sezonu Liberec naplní své ambice. To znamená být v první šestce a prát se o evropské poháry. Věřím jim. Už teď na konci jara se mi líbilo, jak se prezentovali. Trénuje je Radek Kováč, podle mě trenér s velkou budoucností.