Hvězda Boleslavi líčí příběh svého vzestupu. Douděra málem trhal smlouvu, vybouchl na tréninku. Co budoucnost?

Kde se ve vás vzal střelec?

Řešíme to doma s tátou (trenér Zbuzan v ČFL) a bráchou (Martin, nyní působící ve Vlašimi), protože fotbal sledujeme od rána do večera. Smějeme se tomu a rozebíráme to. Napadá nás, že roli mohou hrát zkušenosti. V lize už nějakou dobu jsem, vyhrál jsem se. Nejprve jsem potřeboval nabrat zkušenosti na místě, kde si věřím. Z Dukly jsem přišel jako bek, tam jsem si věřil a na tuhle pozici mě postavil až trenér Jarolím, který mi dal důvěru. Myslím, že kdyby mě tam nepostavil, bůhví, kde bych dneska byl. Trenér Hoftych mě posunul výš. Útočný hráč má dávat góly, tak se je snažím střílet. Nic speciálního jsem ale neudělal, nic jsem neměnil, pořád jedu svou prací tak, jak ji mám nastavenou. Takhle to přirozeně vyplynulo.

Cítíte, že vám pozice na křídle sedí víc než na kraji obrany?

Učím se na téhle pozici nové věci, což chci a svým způsobem i potřebuji. Na záložníkovi vnímám jiné prostory, jiné hráče, musím pracovat úplně jinak. Fotbal mě baví, z každého doteku a okamžiku na hřišti mám radost. Nemám problém zahrát beka nebo křídlo, dřív jsem to hodně řešil. Byl jsem i naštvaný, když jsem cítil, že nejsem vyhraný, a trenéři mě šoupali na křídlo. Teď se to změnilo, jsem zkušenější, je mi jedno, co budu hrát. Přesně vím, co od sebe mám očekávat.

Připouštíte si, že tým na vás teď víc spoléhá?

Ne. Vždycky jdu pokorně den po dnu. Každý večer si uvědomím, kde jsem začínal a kde bych byl, kdybych nešel do Boleslavi. Rozhodně ale nepřemýšlím tak, že bych měl něco táhnout. Spíš mě těší, že jsem se těmi góly týmu a celému klubu odvděčil.

Na křídle vás zkoušel v Boleslavi trenér Jozef Weber. V tu chvíli jste se na tento post ještě necítil? Bavili jste se o tom?

Já jsem takový, že když je nějaký problém, potřebuji si ho hned vyříkat a vědět, na čem jsem. Do Boleslavi jsem přišel jako obránce. Trenér Weber mě po prvním poločase v Budějovicích z obránce vystřídal, ten zápas se nám celkově nepovedl. Ale z ničeho nic jsem pro něj nebyl obránce, což jsem nepochopil. Pak jsem šel na křídlo a věděl jsem, že je to špatně, že tam nezahraju. Nedařilo se mi, takže jsem pak samozřejmě nehrál. Šel jsem za asistenty a říkal jsem jim, že bych rád hrál beka. Oni mi říkali, že ne, že nemám výšku, zkušenosti, obranu. Ale já cítil, co ve mně je. Člověk si musí na hřišti věřit a já si na záložníkovi na začátku nevěřil. Věděl jsem, že je to špatné. Byl jsem i za trenérem Weberem, ten mi vysvětlil, proč mě nechce dávat na beka. Pak mě tam na patnáct minut vystřídal na Bohemce, prohrávali jsme 0:3. Měl jsem pár centrů dopředu, ale pak jsme dostali čtvrtý gól po centru na mou stranu. První při rozboru u videa padlo, že jsem prohlašoval, že chci hrát obránce, ale gól šel přese mě, protože jsem nepokryl zadní tyč.

To pro vás musela být těžká situace, že?

Blížil se konec podzimní části, cítil jsem, že potřebuji změnu a jít se někam rozehrát. Trenér Weber byl ale odvolán a přišel pan Jarolím, který mě taky postavil nejdřív na záložníka v zápase v Liberci, který se mi nepovedl. To byl předposlední zápas podzimu, poslední utkání jsem nehrál, a to jsem si říkal, že už si asi nikdy nezahraju ligu. Měl jsem hodně těžké období ve fotbalovém životě, ale musel jsem si s tím poradit. Asistentovi Borisi Kočímu jsem říkal, že se cítím jako obránce a že bych byl rád, kdyby mě tam vyzkoušeli. Ale přišla příprava a po Boleslavi kolovalo, že trenér Jarolím bude chtít devadesát procent týmu vyměnit. Já byl v té době poslední kolo u vozu, takže si asi dovedete představit, jak jsem se cítil. Říkal jsem si, že nemám šanci a že končím. Ovšem začali jsme přípravu, trenér Jarolím mě postavil na pravého obránce a já začal pomalu rozkvétat. Každý den jsem si říkal, že teď je ta šance a já se musím ukázat. Pak sice přišel Radim Řezník, ale před generálkou dostal covid, já dostal šanci a už ji nepustil. Byl jsem vděčný, že mohu hrát beka.

A pod nynějším trenérem Pavlem Hoftychem jste se posunul na křídlo.

Ale když přišel, taky jsem málem trhal smlouvu. Viděl mě spíš na křídle, ale první, co mi řekl, bylo, že neumím bránit. To je uvítání, říkal jsem si. Byl jsem skleslý. Měl jsem indicie, že já jsem ten vyvrhel, kvůli kterému dostáváme góly, protože neumím bránit. Říkal jsem si, co se děje. Na Slovácku jsem dal gól hlavou z pozice záložníka, ale mohl jsem za penaltu. V týdnu poté bylo video a z pěti minut jsem byl já přede všemi tři a půl minuty negativně hodnocený. Tady bráníš špatně, tady se pohybuješ špatně, můžeš za penaltu. Šel jsem z tréninku a říkal jsem si, že si tu nenechám s prominutím kálet na hlavu. Pak jsem dal gól proti Karviné, byl jsem nadšený, vyhráli jsme, ale pořád to skřípalo. Vše vyvrcholilo vtipnou scénkou.

Jakou?

Hráli jsme modelové utkání a trenér Hoftych mě o poločase vystřídal, a řekl mi, že mám jít běhat s kondičákem. Říkal jsem si, že je konec, ale věděl jsem, že z pozice třiadvacetiletého frajera nemůžu rozvázat kopačky, zahodit je a odejít. Věděl jsem, že tohle nemůžu udělat, mám respekt ke klubu, ale fakt jsem to měl v sobě. Nikomu jsem nic neříkal, ale říkal jsem si, že skončím. Myslel jsem si, že jsem na odpis, že jsem se trenérovi nezalíbil. Do toho jsme hráli zmíněné modelové utkání, které pískal asistent Marek Kulič. Já ho hrozně seřval, protože na mě neodpískal faul. Už jsem to v sobě vše měl a psychicky jsem to nezvládal. Seřval jsem ho, ať jdou někam, že se píská proti mně. Přitom Marka Kuliče považuji za výborného fotbalistu, s Matějákem (Markem Matějovským) ho respektuju asi nejvíc tady v Boleslavi. Věděl jsem, že jsem to přehnal, ke zkušeným hráčům mám respekt. Hned po tréninku jsem se mu šel omluvit a vysvětlil mu, že jsem to emočně nevydržel. Souhlasil bych, kdyby mě vyhodil z tréninku. Když už jsme se bavili, řekl jsem mu, že mám pocit, že jsem na odpis. Že chodím s mladšími do posilovny, v modelovém utkání střídám v poločase, že nevím, co se děje. On mi řekl: ‚Co blbneš, Douďas, tak to vůbec není, trenér Hoftych chtěl jen, aby sis odpočinul'. Já měl skoro slzy v očích, pochopil jsem, že to tak není.

Mluvil jste i s koučem Hoftychem?

Ano, šel jsem za ním s tím, že si musím promluvit, protože potřebuji vědět, na čem jsem. Říkal jsem mu, že se cítím na odstřel, protože neumím bránit, góly jsou vlastně k ničemu, a jestli mě teda nechce. On na mě koukal a řekl mi, co blázním, že tak to vůbec není a vysvětlil mi vše z jeho pohledu. Krásně mi to vyjasnil, řekl mi, že mě vidí spíš na křídle, že mu připomínám Malínského. Předtím jsem vše vnímal špatně. Když jsem šel z kabiny, skoro jsem se klepal. Skoro jsem trhal smlouvu, ve skutečnosti bylo vše jinak. Byl jsem rád, že jsem si s ním promluvil, věděl jsem, na čem jsem, získal jsem klid. Od té doby jsem spokojený, myslím, že tímhle to začalo. Nehrál jsem dva zápasy kvůli kartám a nemoci, ale pak se to rozjelo, začal jsem dávat góly.

I díky nim se dá předpokládat, že o vás bude v létě zájem. Řešíte to?

Budoucnost jsem nikdy neřešil. Přítelkyně s tím měla na začátku vztahu problém. Když se ptala, kam pojedeme za čtrnáct dní, řekl jsem jí, že nevím, že je pondělí, tak ať si užívá pondělí. Celá rodina žijeme tím, co je teď, neplánovali jsme, co bude za měsíc nebo za rok. V tom pokračuji, cesta, kterou jsem doteď žil, mě někam dovedla. Nechci ji měnit. Na budoucnost nedokážu odpovědět. Jo, agent mi volal, že mě top trojka sleduje, ale na stole nemám žádné nabídky a nevadí mi to. Vše budu řešit po sezoně, v Boleslavi jsem spokojený. Když nic nevyjde, budu tu moc rád pokračovat. Proč se někam hnát, když jste spokojený? Ale samozřejmě každý hráč se chce posunout výš, platí to i pro mě. Ale kdybych měl někam odejít, zase bych potřeboval jistotu a vědět, že to pro mě má smysl. Že tam nejdu jako pětadvacátý hráč, ale bojovat o místo. Rozhodně to nebude kvůli penězům. Cestu si utvářím sám, ne že mi manažer řekne: ‚Támhle ti dají pět set tisíc, jdi'. To neexistuje. Musím vědět, proč tam jdu, že tam bude dobré prostředí pro mě. Takhle nad tím doma s tátou a bráchou přemýšlíme.

A vnitřně se na případný posun do jednoho týmu z top trojky cítíte? Když vás poslouchám, jak fotbalem žijete, určitě sledujete, jak jsou na tom ve Slavii, Spartě a Plzni na vaší pozici.

Nad tím jsem právě ještě nepřemýšlel, nechtěl jsem se tím zaobírat. Nedávám si to do hlavy, protože vím, že ten hráč se v tom pak může hodně rychle ztratit. Když se budete dívat třeba do Sparty, kdo tam je, hodně rychle zapomenete, kde jste, a hodně rychle si nabijete hubu. V tomhle ohledu si dávám pozor. Samozřejmě ale vše sleduji, jen mě zarazilo, když pan Rajnoch ve vašem pořadu Přímák hovořil o tom, že naše rodina je slávistická. Rád bych to uvedl na pravou míru. Ano, brácha je slávista, ale táta nikdy nebyl slávista, byť tam trénoval. On byl vždycky sparťan. A já si nechám neutrální pozici.

Jak doma berete, že brácha je slávista a táta sparťan?

Už i Matěják (Marek Matějovský) se mě na to ptal. Ale nikdy jsme nebyli zarytí fanoušci, že bychom řešili Sparta proti Slavii. Vždycky jsme to měli tak nějak otevřeně. Brácha se vydal cestou Slavie, táta tam chvíli trénoval. Na druhou stranu, když děláte trenéra a přijde nabídka jen ze Slavie, a ne ze Sparty, tak proč toho nevyužít? V tomhle ohledu jsme rozumní, nebereme to tak, že bychom někoho zrazovali.