Malínský se rve s osudem. Když se terapie nepovede, s kariérou je šmitec, přiznává

Aktuálně to s vámi vypadá jak?

Věděl jsem, že po druhé operaci kolene může rekonvalescence trvat až tři čtvrtě roku. Hojí se to dlouho a ta rychlost je individuální. Ale ani po čtyřech měsících jsem stále nebyl schopný fungovat na trávníku. A Jablonci se mnou došla trpělivost. Jeden den si mě pan Pelta zavolal do kanceláře, že by se chtěl dohodnout na rozvázání smlouvy, což byl pro mě šok. Na jednu stranu se nedivím, protože jsem byl přes rok mimo. Na druhou mě mrzí, že mi klub nedal už možnost, protože ještě je jedna varianta.

O co jde?

V Jablonci mi spoluhráč Adrián Slávik říkal, že měl před rokem a půl taky problémy s kolenem. Myslel si, že na fotbal už to nebude, ale dostal se k jednomu doktorovi v Chorvatsku. Pomohl mu šestidenní terapií, když každý den dostával sérii šesti injekcí do kolene, do celého kloubu. Rehabilitoval, cvičil, a za dva měsíce šel na magnetickou rezonanci a měl chrupavku zacelenou a normálně teď fotbal hraje. Ptal jsem se i Jovoviče, Plavšiče nebo Musy a všichni mi ho doporučili. Řeší kotníky, kolena a třísla. Jezdí k němu i velká jména, prý léčil i Modriče a Djokoviče. Proto jsem ještě nikde neohlásil, že končím kariéru. Tohle bych chtěl ještě zkusit. Je to pro mě asi poslední naděje. Když se to nepovede, je s kariérou šmitec. A ve hře by byla nejspíš trenéřina.

Dal vám nějakou naději vyjádřenou v procentech?

Poslal jsem mu magnetickou rezonanci, všechny snímky z operací. Řekl mi, že mi to stoprocentně pomůže do běžného života. Ale je otázkou, jestli to bude ještě na profi úroveň. Zaručit mi tohle nemůže. Mě to omezovalo i v normálním životě. Každý druhý den mi z kolene tahali 60 až 80 mililitrů, nemohl jsem ani chodit. Nejhorší bylo, že když máte běhat za dvouletou dcerou, pomalu ani nestíháte... Teď už se to dalo trochu dohromady a už alespoň můžu běhat s kluky po hřišti. Samozřejmě jsem ztratil fyzičku, ale vždy jsem byl dříč a pokud by byla možnost se vrátit, určitě bych se pokusil.

Je comeback vůbec reálný ve 32 letech prakticky po dvou sezonách bez fotbalu?

Šance je. Nebudu říkat, že velká. Ale když mě koleno po terapii pustí do tréninku, tak proč ne? Jestli pak někde začnu hrát fotbal a uvidím, že koleno je dobrý, budu se cítit dobře a budu stačit, určitě bych se rád zapojil. Ale to je hodně za rohem. Nikdy však neříkej nikdy. Měl bych strašnou chuť. Kdyby nebylo kolena, cítím se skvěle a na hřiště mě to strašně táhne. Tělo má však někde své limity a je možná lepší skončit včas než pozdě. Navíc někdy nastupují šestnáctiletí kluci, mně je dvakrát tolik...

Na druhou stranu je tady takový Tomáš Hübschman, jemuž bude 42.

Je raritou a nerozumím tomu. A strašně ho obdivuju. Stejně jako Matějovského, Jindřiška nebo Zavadila. Je parádní, že tihle kluci furt běhají po hřišti a hlavně dokazují, že pořád na ligu mají. Nestíhají rychlostně, ale zase vidí hru jinak. Záleží taky na štěstí. Někdo má smůlu na zranění, někomu se vyhýbají. Tím neříkám, že jsem neměl štěstí. Měl jsem možnost hrát iks let ligu, za což jsem vděčný. Obzvlášť když teď vidím, kolik kluků v mládeži je a skvělý by bylo, kdyby z těch všech v horizontu tří let vyskočili do áčka alespoň tři čtyři.

Chybí vám teď hraní fotbalu hodně?

Chybí, hrál jsem ho celý život, miluju ho. Každému tréninku jsem dával 150 procent. Vím, že na mě na hřišti někdy nebyl pěkný pohled, což bylo i tím, že jsem do toho byl tak zažraný, že bych pro tým padnul. A možná i můj styl fotbalu koleno doběhl. Všechno jsem jel na krev a asi jsem si občas měl ulevit a kariéra mohla být delší. Jsou hráči, kteří když něco cítili, tak vynechali, já ne. Ale potkalo mě to, stavím se k tomu čelem a život jde dál, nic nekončí.

Jak se teď díváte na slavný výrok Tomáše Řepky, že konec kariéry je pro něj polosmrt?

Pro mě polosmrtí není, život jde dál. Možná pro mě skončilo i nějaké trápení. Rok jsem jen chodil do posilovny a už to bylo taky náročný na palici. Možná se mi do jisté míry i ulevilo. Mám víc času na rodinu, přítelkyně taky potřebuje pomoct, navíc čekáme druhý přírůstek. Nemám si na co stěžovat. A možná je i lepší skončit ve 32 než ve 43, protože jste v lepším věku adaptovat se na jinou práci, ale to je samozřejmě individuální. Ve finále se každý fotbalista po konci kariéry musí postavit na vlastní nohy, obzvlášť když si prošel „jen" českou ligou. Člověk najednou ve 32 letech zjistí, že nic neumí a musí se začlenit. Já po čtvrté operaci začal studovat béčkovou licenci a když mi pak v Liberci nabídli, že můžu být asistentem u U16, skočil jsem po tom.