Masivní proměna fotbalu. Říkal jsem si, že to není možné, přiznává stálice Sparty

Když padne dotaz, v čem se Sparta za téměř patnáct let nejvíce změnila, jako jednu z prvních věcí řekne: „Posílení realizačního týmu a lidských zdrojů. Je to trochu paradox, protože je nás víc a máme více práce. Člověk by si řekl, že to má být naopak.“

Jdeme více do hloubky a po detailech. Není tajemstvím, že v zahraničí jsou široké realizáky běžné. Když přišel Tomáš Rosický do role sportovního ředitele, měl jasnou představu, jak má oddělení výkonu fungovat. Nedávno kolovala po internetu fotka, kolik lidí je v týmu Legie Varšava.

Jasně, v minulosti jsme také dokázali fungovat a pracovat bez pokročilých technologií. Musíme ale vnímat fakt, že fotbal je i byznys, že hráči jsou vaše aktiva a můžete je zhodnotit tím, že něco společně vyhrajeme, nebo je dokážeme rozvíjet. Přichází nové role, například nutriční specialisté, ale je to něco jiného než v běžném životě. Řeší se výživa pro výkon, abychom kluky dokázali připravit po stránce suplementace.

V jednu dobu jsem byl jako kondiční trenér sám. One-man band. Stojíte na Karlově mostě, máte kolem sebe činely, bubny a harmoniku, můžete hrát, ale není to filharmonie. Někdo říká, že se vše nafukuje, ale každý z nás má jasné kompetence a zodpovědnost. Vím, jak se nároky zvyšují. Působím i na FTVS, kde připravujeme budoucí kondiční trenéry na práci v Česku i zahraničí. Adaptace vyžaduje čas, ale práce nás baví, takže se s dobou musíme ztotožnit.

Byl zde jako vedoucí fyzické přípravy Ben Ashworth, pak Christian Clarup a teď Ian Coll. Přichází s nimi velká odbornost. Říkám, že znalosti bez akce jsou jen znalosti, a tady se vše potkává. Jsou to lidé, kteří poznatky dokážou transformovat do klinického prostředí. Tréninkový proces není jak učebnice, často je potřeba se přizpůsobit. Všichni máme před sebou jasný cíl posouvat a zhodnocovat hráče.

Neřekl bych. Byli a jsou takoví, kteří se sami o sebe více zajímají, o fyziologii nebo správné nutriční návyky. Jsou zvídaví a ptají se. Příklad je Jaroslav Zelený. Některá data posíláme na skupinu, kde se hráči mohou srovnávat. Vše je transparentní. Řeší, kdo kolik nasprintoval, kdo kolik naběhal a podobně.

Tomáš Sivok. (smích) Z hráčů pak asi Lukáš Haraslín. Ten neumí prohrávat, je schopný něco rozkopat. Když udělá něco špatně, ještě si přidá. Opravdový profík.

Dám příklad. Máme takzvaný denní wellness, což znamená, že každý v osm ráno dostane notifikaci do své aplikace v telefonu, kde musí zodpovědět základní otázky - kolik hodin naspal, jak se cítí unavený. Dáme mu možnost nám o sobě říct, aniž bychom museli všechny jednotlivě obcházet. Pak jsme schopni dát odpovědi do vztahu k objektivním datům, kluky případně otestovat a pokud je to třeba, tak říct, že dostanou úlevu z poslední části tréninku, že by měl jít do rotace a podobně. Sledujeme kumulaci únavy.

Stává se, že dotazník nevyplní, pořád jsou jen lidé. Následně přijde druhá notifikace a buďme upřímní, ani to někdy nezabere. Pak už si s klukama sedneme a snažíme se jim vysvětlit, že je to jak pro nás, tak hlavně pro ně. Musí vědět a především věřit, že jim chcete pomoct. Kdyby viděli, že sice něco změříme a dáme to do šuplíku, ztratí důvěru. A ta se dlouho buduje, ale velmi rychle ztrácí.

Samy nic nezaručí, ale pomohou nám data posbírat a vyhodnotit. Často je člověk zatížený výhrou nebo prohrou, objektivita dat vám ale dokáže lépe přiblížit realitu. Získané informace nefungují jako semafor na křižovatce, že každý zastaví, nebo jede. Pomohou nám se rozhodovat. Pamatuji si, že když jsme hráli 120 minut s Kodaní, tak Kaan Kairinen do dalšího utkání nenastoupil, protože se u něj nakumulovala únava a byla doporučena rotace. Následně proti Dinamu Záhřeb si ale po fyzické stránce vedl velmi dobře.

Abychom někomu tohle doporučovali jen na základě tréninkového zatížení, to jsou vzácné případy. Většinou se pojí s tím, že hráče začne něco tahat, že dostal koňara nebo má jiné zdravotní omezení, které spadá do kompetencí lékařů. Seběhne se více indikátorů, jako únava nebo zvýšené svalové napětí, kdy daný jedinec nedokáže produkovat ani 80 procent své maximálky. Potřebujete zdravé hráče, kteří jsou schopni stoprocentního výkonu. Každý chce hrát a konkurenční prostředí je tak těžké, že se může stát, že nám někdo něco zakryje.

Ano, ale konkrétní nebudu. Prostě se to občas děje. Jakmile se pak něco stane a dozvídáme se s odstupem, že někde něco nebylo v pořádku, není to příjemné.

Hlavního trenéra. Konkrétně Brian Priske je strašně inteligentní člověk, hodně věcí vidí a má obrovský přesah až k nám. Dodržujeme na denní bázi ranní mítinky, kde se vyhodnocuje u každého hráče, zda půjde do tréninku, případně v jakém režimu, u zápasů pak řešíme, jestli je to na 90 minut, zda na střídání, zda má cenu riskovat, pokud se zápas nebude vyvíjet dobře. Samozřejmě každý kouč chce pokaždé nasadit to nejlepší, a když cítí, že daného hráče chce, udělá se sto procent, aby mohl hrát. Je to sportovní medicína, ne ta všeobecná. Někdy balancujeme na hraně. Lidé mnohdy nevidí, že kluci hrají s nějakým sebezapřením, ale fotbal prostě milují. Na tréninku jsme schopni ulevit, jenže v utkání vás nikdo nešetří. Tam musíte na sto procent.

Už méně emočně, ale pořád to vnímám. Vím, že jsme orientováni na výkon. Máme vždy plán, ale často záleží i na tom, jak utkání vypadá. Pokud jsme více na míči, často se přerušuje a fyzický výkon není tak vysoký, tak se stává, že i když byl hráč připravený na 70 minut, zvládne celý duel.

Také jsme měli hodně zraněných, sešlo se více věcí. Tohle všechno souviselo dohromady. Zranění byla, jsou a budou, k profesionálnímu fotbalu a sportu obecně prostě patří. Zpětně za nás mohu říct, že si nejsme vědomi, že bychom byť jen něco málo v tréninku či přípravě podcenili. To rozhodně ne.

Půjdu více let zpět a snad se David Lafata neurazí, ale pamatuji na moment ze dne utkání. Přesného soupeře si teď nevybavím, musel bych se podívat do zápisků. Každopádně jsem viděl, jak si nastřihával kopačku, měl výron a kotník jak házenkářský míč. Tak jdu k němu a ptám se, co se stalo, a zda to viděl doktor. On mi jen řekl: „A co by s tím jako teď za pár hodin udělal?“ Vzal si tvrdou kobercovou pásku, narval to do boty a měl pak tuším ještě asistenci. To jsou tradiční „přírodňáci“. Člověk na nich oceňuje, jak hru milují a jdou do toho i se sebezapřením.

Důležitější roli hrály zkušenosti, právě pocit a důvěra. Ne všechno se dá a je potřeba změřit daty. Zkušený fyzioterapeut hodně pozná i okem a rukama. Třeba při individuálním tréninku s míčem, když vidíme, že hráč uhýbá levou nohou a bere to radši pravou šajtlí. Víme, že něco není stoprocentně v pořádku. A jasně, v minulosti hodně věcí nebylo a stejně se hrálo.

Když si vezmu Pavla Kadeřábka, ten stačí, to je stroj. Pokud byli hráči na špičkové úrovni, třeba i Costa, tak by zapadli. Jiný případ je Marek Matějovský, který to dokázal zvládnout herní inteligencí. Měl by své místo, jinak se ale fotbal hodně posouvá. Pamatuji si rozhovor s Fabiem Capellem, to už bude více jak 15 let, kde říkal, že se fotbal vyvine do fáze jako házená, že všichni útočí a všichni brání. Já si říkal, že to není možné, protože hřiště na házenou je přece daleko menší.

Když se podíváme na všechny hluboké bloky a tranzice, není daleko od pravdy. Fotbal se z aerobního sportu, tedy vytrvalého, posouvá k tomu anaerobnímu, tedy výbušnému. Hra je na menším prostoru s kratším časem, je to více svázané taktikou a správným postavením. Obrovský nápor na akceleraci a deceleraci, kognitivní schopnosti nebo rychlé návraty. A když pak ztratíte míč a musíme valit dlouhý bazén zpět…Sprintuje se daleko více. Loni byl Liverpool za zápas schopný nasprintovat v průměru 300 metrů na hráče. To jsou obrovské dávky.

Johan Cruyff kdysi říkal, že žádný počítač na světě by nedokázal nahradit jeho vidění a techniku. A jestli je to Matějovský, Andrea Pirlo nebo Pavel Horváth, zkrátka hráči, kteří v mikrosekundě dokázali rozpoznat situaci? Jakmile je někdo nadprůměrně herně inteligentní, má stále své místo, byť se po fyzické stránce postupně blížíme k pomyslnému stropu.

Od otázky, kam až to jde, se začínáme ptát: „Jak často?“ V modelu s jedním zápasovým vrcholem o víkendu problém nenastane, ale v anglických týdnech jsou další možnosti se posouvat a zjišťovat, jak zlepšit tréninkový proces nebo regeneraci. Využít důležitost spánku a suplementace, abyste byli schopni ve zdraví opakovat maximální výkon. A ještě nezapomínejme, že můžeme řešit metry ve sprintu, ale vedle toho je hlavně potřeba umět hrát fotbal.

Já mám dogmatickou hranici někde mezi 50 a 60 zápasy. Záleží na pozici. Střední obránce má menší vytížení než křídla, na druhou stranu zase větší počet soubojů. Padesát je podle mě mezník, kdy je hráč schopný být na vysoké úrovni. Samozřejmě se to nakumuluje s reprezentačními srazy a velkými turnaji po sezoně. Proto říkám, že hráč, pokud se chce posouvat, by se měl zajímat o věci vedle a své tělo. Chtěl bych tady pochválit český národní tým i další, že sdílení dat funguje dobře, že je možné plynule přejít do jiného prostředí a navázat tam, kde se skončilo v klubu nebo naopak.

Napadá mě Petr Jiráček. Nikdy neměl dost, dával si enormní dávky. Z Felixe Magatha asi pobral až moc. (smích) Ale tím, že máme kluky z různých zemí, tak každý z nich je odlišný.

Jsou velmi dobře připraveni. Nechci polemizovat, zda my v Evropě nejsme už moc v komfortní zóně, a oni musí více fyzicky pracovat. Znám příběh Costy, povídal mi ho několikrát. Přichází ze skromných podmínek, v uvozovkách ví, jak přežít, a je to pro ně životní šance. Jsou od přírody silní, rychlí a vytrvalí. Také je to výběr z výběru. Pokud už skončí u nás ve skautském oddělení, není to kluk, který kope někde za domem. Asi pak potřebují vypilovat po taktické stránce, ale to už není má parketa.

Víte, co je největší nedostatek? Angličtina. Milují fotbal a nemají úplně vztah k drilovým cvičením. Jakmile jim ukážete míč, je to jejich nejlepší kamarád. Jazyková bariéra je na začátku téměř u každého, sám si už říkám, jestli není čas učit se španělsky. Něco už jsem ale pobral. (smích) Jinak se s nimi ale velmi dobře pracuje, balon mají pořád přilepený u nohy a je vidět, že je to baví. Fotbal je vášeň a životní styl. Dokáží vám vrátit energii, kterou do své práce dáváte.

Jsou to svalová vlákna a existují bílá, červená a přechodová. Hráči původem například z Afriky mají více těch bílých. Rychleji se unaví, ale dokáží v daný čas vyprodukovat daleko vyšší sílu. Červená jsou více oxidativní a sval je zvyklý odolávat únavě. To jsou vytrvalci. Roli pak hraje i demografie, například z Ghany nebo Pobřeží slonoviny mají hráči jinou svalovou konstituci. V genetické výbavě ale dostali více než lidé z Evropy.

To byste se musel otestovat. (smích) Ale je to velké téma už v akademii při hledání talentů. Ve fyziologii říkáme, že vytrvalcem se můžete stát, ale sprinterem se spíše narodíte. Pokud najdeme od přírody rychlého hráče, měl by být velký důvod, abychom ho podrželi a naučili hrát fotbal. Jakmile má v sobě pomyslné ferrari, chcete ho mít. To jsou vzácné typy.