Hlavní obsah

Otevřený Kolář: Už nedělám blbosti, ještě si chci zahrát Ligu mistrů. Tvrdík je suprový tchán

21. 1. 2023 16:23

Kde jen mohl být, kdyby dával fotbalu všechno. Brankář fotbalové Slavie Ondřej Kolář tuhle větu slyšel už mnohokrát. Sám se tím nezabývá. „Všechno je tak, jak má být,“ míní ve velkém rozhovoru pro Sport.cz. Vypráví o změně svého myšlení, pohodě po svatbě s dcerou šéfa klubu Jaroslava Tvrdíka nebo líčí, jak po něm někteří fanoušci chtějí podpis na fotku, na níž je zachycen Kemar Roofe, jak mu kopačkou trefuje hlavu.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Brankář Slavie Praha Ondřej Kolář.Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Článek

Lagos (od našeho zpravodaje) - Na soustředění v Portugalsku pracuje na tom, aby mu vydržela forma z konce podzimu. Osmadvacetiletý slávistický gólman Kolář už ale nikdy nebude spokojen, jak podotýká v honosném hotelu Cascade, odkud slyšíte šplouchat Atlantský oceán.

Troufnete si tvrdit, že jste zpátky ve formě, v jaké jste byl před těžkým zraněním hlavy?

Tohle je vždycky těžké říct, dostávám se do toho. Ale tehdy jsem byl úplně v topu, hráli jsme Ligu mistrů, tam mě trefilo snad úplně všechno. Občas jsem si říkal, že je to až nemožné. Vezměte si zápas v Barceloně (0:0). Tam kdyby se hrálo ještě čtyři dny, tak mě všechno trefí. Cítím, že se k tomu zase blížím, ale do optimální formy mi ještě něco chybí. Navíc nikdy si už nepřipustím, že bych v ní byl. Dřív jsem byl trochu laxní, ale jinak jsem se nastavil v hlavě a budu si pořád říkat, že se můžu zlepšovat.

O vašem přístupu a o tom, že jste fotbalu nedával všechno, se už hodně mluvilo a psalo. Definitivně jste se v uvozovkách napravil?

Jo. Vždycky jsem měl dar, že mi všechno šlo. Oproti ostatním jsem mohl makat na třicet procent a míče mě trefovaly. Měl jsem to dané genetické, nemusel jsem obětovat všechno a vycházelo to. Abych řekl pravdu, všechno se změnilo svatbou. Spadnul ze mě stres, přestal jsem dělat blbosti. Prožil jsem si i takové vyhoření. Když jsem vypadl z brány, nebavilo mě to, nechtěl jsem se vrátit. Prostě těžké období. Po svatbě jsem si v hlavě udělal pořádek, což byl nejlepší krok k tomu, abych se vrátil do brány.

Kdy přesně jste prožíval vyhoření, o kterém mluvíte?

Začalo to zápasem s Ferencvárosem (srpen 2021), kdy mi balon přeskočil nohu, dostal jsem gól, a v tom dvojutkání jsme vypadli z Ligy mistrů. Pak jsme nepostoupili ani do Evropské ligy a na mě se snášela kritika. Za nějaké chyby určitě oprávněně, ale celkově si myslím, že to bylo přehnané. Dostávalo se to ke mně ze všech stran, rodina to četla, zamotávalo mi to víc a víc hlavu. Bylo těžké se s tím vyrovnat. Trvalo mi to asi déle, než by mělo. Jak říká (jeden z trenérů brankářů) Štěpán Kolář, bylo to už minutu po dvanácté. Ale povedlo se, makám a mám úplně jiný přístup.

Zmínil jste, že jste dělal i různé blbosti. Jaké?

Nepředstavujte si, že bych chodil na diskotéky. To ne. Ale když se mi na tréninku něco nelíbilo, byl jsem hned naštvaný a nedělal jsem pak věci naplno. Musel jsem přenastavit hlavu, změnil jsem životosprávu. Jsem vděčný trenérům, že nade mnou nikdy nezlomili hůl.

Když mluvíte o tom, že jste mohl pracovat na třicet procent, neříkáte si někdy, kde jste mohl být, kdybyste jel vždycky na sto? Napadá vás třeba Premier League?

Každý mi tohle říká. Ale kdybych makal víc, mohla třeba přijít zranění. Jel jsem v režimu, který mi vyhovoval, a vydržel jsem v něm po odchodu z Liberce několik let. Všechno šlapalo a tři a půl roku ve Slavii vycházelo až nadstandardně. Neměl jsem žádná zranění, dařilo se mi, hodně jsem pomáhal týmu. Jel jsem dlouho na té vlně. Pak přišly dvě tři chyby a vše se začalo obracet. Myslím, že i spousta lidí na mé zaváhání čekala. Každého asi nebaví dlouhodobě číst o tom, že se někomu daří.

Gólman Ondřej Kolář našel ztracenou formu a je oporou Slavie. V pořadu Přímák před derby S diskutuje expert Julius Bielik.Video: Sport.cz

Cítil jste, že vám lidí chyby přejí?

Myslím, že to tak bylo. V té době jsem hrál stylem, jakým tady asi žádný jiný gólman nehrál. Nikdo na to nebyl zvyklý a lidé si o mně mysleli, že jsem blázen, když kličkuju na půlce hřiště. I já čekal, kdy ta chyba přijde. První přišla v Teplicích, kdy jsme ale jasně vyhráli, takže to nikdo moc neřešil. S Ferencvárosem jsem podobnou chybu ani neudělal, ale míč mi přeskočil nohu a byl z toho průšvih. Tohle mi zlomilo vaz.

Co se tedy u vás po svatbě změnilo?

V hlavě jsem si uvědomil, že už nejsem jen já, že už nežiju mladický život, ale musím začít žít jinak. Musel jsem být zodpovědnější. Říkal jsem si, že bych nedělal ostudu jen sobě, ale i své ženě a celé rodině. Navíc Janča byla mojí vrbou, pořád jsem si jí stěžoval. Vždycky při mně stála a podporovala mě. Moc mi pomohla. Nebýt jí, bůhví, jak bych dopadl.

Jak se srovnáváte s tím, že váš vztah je hodně sledovaný? Vy jste gólman velkého týmu a vaše žena je dcerou šéfa klubu Jaroslava Tvrdíka.

Začátek byl těžší, padala kvůli tomu spousta vtipů. Nejdřív jsem se smál, pak mi to už začalo i vadit. Ale pak jsem si řekl: no a? Mám manželku, miluju ji, jsem s ní šťastný, a co říkají ostatní, mi může být úplně ukradené. Záleží, jak to vnímáme my dva a naše rodiny. Jsme spokojení, obě rodiny se vídají, nic nám nechybí.

Jaký je Jaroslav Tvrdík tchán?

Suprový. Měl jsem z toho trochu obavy, ale my jsme si lidsky sedli ještě předtím, než jsme se dali s Jančou dohromady. Vždy jsme spolu jednali férově. Měl jsem trochu strach, co bude našemu vztahu říkat, ale vzal to pozitivně a skvěle. Máme nadstandardní vztahy a vídáme se. Ale oprostili jsme se od práce, doma ji vůbec neřešíme.

Foto: slavia.cz

Ondřej Kolář a nyní už jeho manželka Jana.Foto: slavia.cz

Na rodinných návštěvách a oslavách je tedy fotbal tabu?

Bavíme se třeba o anglické nebo španělské lize, ale řekli jsme si, že situaci ve Slavii doma probírat nebudeme. Nebylo to dobré vůči kabině.

Jak vůbec kabina přijala zprávu, že vaše partnerka je dcerou klubového šéfa?

Pořád na to zaslechnu nějaký vtípek. Ale za dobu, co jsem ve Slavii, jsem si nějaké postavení vybudoval. Jsem tu šestou sezonu, patřím mezi nejzkušenější. Rozhodně nechci, aby na mě koukali skrz to, že můj tchán je šéf klubu. A snad na mě ani tak nikdo nekouká.

Když jste byl v nejlepší formě, přišla vám lukrativní nabídka z Nice. Nevyčítáte si někdy, že jste ji nepřijal?

Tahle nabídka byla fakt zajímavá. Skvělá destinace, fotbal, vynikající trenér. Ale říkám si, že vše je tak, jak má být. Nelituju toho. Prožil jsem krásné období ve Slavii, našel jsem ženu. Kdybych odešel, bůhví, jak by to bylo. Takže ano, nabídka byla krásná a lukrativní, ale vše je v pořádku.

Na případný přestup do zahraničí se ještě upínáte?

Momentálně chci udělat double. Co bude po sezoně, to se uvidí. Jasně, každý hráč má ambice a chce si vyzkoušet zahraničí, ale já chci teď se Slavií vystoupat co nejvýš. A chci si aspoň ještě jednou zahrát Ligu mistrů. Ale nebránil bych se tomu, abych to v zahraničí jednou zkusil.

Zajímavé je, že už chystáte bez helmy, kterou jste po zranění hlavy nejprve při zápasech nosil. Proč jste se tak rozhodl?

Když jsem se po zranění dostal zpátky do brány, měl jsem velký strach. Přemýšlel jsem o tom a říkal si, že jsem mohl být mrtvý nebo přijít o oko. Utvořil jsem si blok. Pak jsem vlezl do brány a začal jsem dělat ty chyby, všechno bylo špatné. Řekl jsem si, že je potřeba něco změnit. A zkusil jsem odhodit helmu, chtěl jsem se toho zranění zbavit, shodit ho ze sebe. Dal jsem jí pryč, dva zápasy vyšly, ale pak jsem se zase začal bát na tréninku. Začalo se mi to vracet. Všichni mi chtěli pomoct, posílali mě ke sportovnímu psychologovi, ale na tohle já moc nejsem. Tu cestu jsem si potřeboval najít, pomohla mi s tím moje žena. Teď už nemám strach, vrhám se pod nohy jako dřív, vůbec nevzpomínám to, co se stalo. A helmu nemám.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Brankář Slavie Praha Ondřej Kolář ještě v helmě.Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Osudný střet s Kemarem Roofem ze zápasu proti Glasgow Rangers se vám někdy vybaví?

Už ne. Dřív se ke mně dostávala videa. Teď mi tedy občas přijde morbidní, když přijdou nějací fanoušci s žádostí o podpis a mají kartičku, kde má Roofe kopačku v mé hlavě nebo mám rozbitou hlavu. Ptám se sám sebe, jestli mají lidé zapotřebí mi to takhle připomínat.

To se opravdu děje?

Ano. Teď se tomu směju, ale dřív mi to bylo nepříjemné. Nevím, jak by se někomu líbilo, kdyby měl autonehodu a lidé by mu pak ukazovali fotky z ní. To by nebylo příjemné nikomu. Ale vždycky jsem se podepsal a jsem rád, že už tenhle moment v sobě neřeším.

Reklama