Článek
Věděl jsem, že mu paměť už vynechává. Že do minulosti se vrací strašně nerad. Že památné Chile je pro něho snad ještě vzdálenější než druhá doba ledová. A také, že po prodělané mrtvici se mu ztěžka mluví, a i slova se mu hledají obtížně.
Přesto jsem to zkusit chtěl.
Zavzpomínat s posledním ze čtveřice žijících Chilanů na mistrovství světa ve dvaašedesátém. Na tažení Vytlačilova týmu z Viňa del Mar do Santiaga de Chile, kde se zraněný Jan Lála na finále s Brazilci jen díval.
Mockrát jsem ty historky slyšel.
Od Masopusta, Kadraby, Scherera, Jelínka. I od Lály, po jehož smrti se v úterý tuzemský fotbal zahalil do smutku.
V předvánočním čase jsme pravidelně pořádali setkání novinářských seniorů, z nichž mnozí toho pamatovali ještě víc než já, a tři z Chilanů mezi nás přicházeli pravidelně.
Josef Kadraba jezdil z Vídně, aby si v pražské hospodě vychutnal točené plzeňské, protože tam u nich mu takovou pěnu nenačepovali, Josef Jelínek dorazil z Pankráce, aby si také dal pár žejdlíků, usměvavý Jan Lála vstupoval do lokálu ovšem jako první ze všech. Rovný jako svíce, elegán, který se nikdy nezapomněl prohrábnout stříbřitou hřívu vlasů a hned u výčepu zahlásil, že on zůstane u svého bílého. Veltlína, samo sebou…
Po letech jsem mnohokrát litoval, že jsem nestiskl tlačítko diktafonu a vzpomínky o devět, dvanáct a sedmnáct let starších pardálů nenahrával. Tak se totiž navzájem titulovali. Nebo spíš tak tituloval nejstarší z nich Josef Kadraba bažanty Lálu s Jelínkem.
Vzpomínky na Chile, Viňa del Mar či třeba Zelenou rokli, kde reprezentace bydlela v jakési odborářské rekreační zotavovně chilských pracujících, z nich padaly jedna za druhou.
Pořád mám v uších, jak se dohadovali, kolik jich vlastně spalo na pokoji.
Snímek pořízený před utkáním ČSSR - Španělsko. Stojící zleva : Ján Popluhár, Viliam Schrojf (Schroiff), Jan Lála, Josef Masopust, Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák a masér týmu Wanderers Valpairosa Parra. Dole zleva: Josef Jelínek, Jozef Adamec, Andrej Kvašňák, Adolf Scherer a Jozef Štibrányi
„Po čtyřech, na některých pokojích i po pěti. A na železných postelích, jako někde v arestu,“ měl vždy poslední slovo nejstarší z trojice Kadraba, a nikdy přitom nezapomněl popíchnout bažanta Jelínka.
„Vám duklákům to nevadilo, vy jste byli z vojny na takové kavalce zvyklí, ale my trpěli.“
Smáli se a sypali ze sebe jednu historku za druhou.
„Tam jsem vlastně přišel na chuť vínu. Při návratu z jednoho tréninku nás náš domorodý masér Para pozval k nim do vesnice, kde pro nás nachystali oslavu. I víno jsme museli ochutnat. Vytlačil nebyl proti, protože sám si nějakou tu skleničku taky rád dal. Dokonce i lahev jsme si jako prezent každý odváželi. Silného, červeného… Teď už by to nebylo nic pro mě, ve Švajcu jsem přišel na chuť bílému,“ usmíval se Lála, když si poroučel další dvojku veltlína.
„Příště. Za rok se přece zase sejdeme a bude na to čas. A třeba si ještě na něco vzpomeneme,“ nechtěli ani slyšet, že by měli být vytrženi ze setkání, zábavy a vzpomínek.
A tak to šlo rok, co rok.
Pak už z Vídně nepřijel Kadraba, pět let po něm se vydal do fotbalového nebe Jelínek, teď své kamarády pardály následoval Lála.
A na diktafonu nachystanému před rokem ke zpovědi jednoho z tehdy posledních čtyř žijících stříbrných Chilanů, tedy Lály, Jelínka, Štibrányiho a tehdejšího benjamínka Maška, zůstaly jen úryvky několika vět.
Přitom na domluvené setkání na Karlovo náměstí Ján Lála přišel.
Samozřejmě jako první. Docela svižně, i tu stříbrnou hřívu vlasů si jako vždy rukou pročísl, dvojku vetlína objednal nám oběma. Dokonce i vyslechl, že natočíme vzpomínky na Chile, jeho kariéru, začátky v Meteoru a Čechii, roky ve Slavii, život ve Švajcu a teď už po léta tady v Praze. Že třeba zavzpomínáme i na to, jak v Lausanne pomáhal svému slávistickému soukmenovci Milanu Frýdovi, když se tam v devadesátém roce objevil. Že se budeme bavit o bonvivánovi Lálovi, který miloval fotbal a život ještě víc. Prostě příjemné a milé povídání pro Kopačky na hřebíku.
V očích mu občas zajiskřilo, i když kdo ví, možná šlo jen o odraz slunečních paprsků od naleštěné sklenky s lákavě vonícím veltlínem.
Přikyvoval, upíjel ze své dvojky, poslouchal historky, které jsem opakovaně vyslechl na předvánočních setkáních ve vršovické hospodě i třeba při návštěvě v Lausanne a teď mu je připomínal.
„A kde jste na to chlapče přišel, že jsem víno poprvé koštoval právě v Chile?“ zarazil mě hned při první otázce mající navodit u mikrofonu vzájemnou pohodu a milou atmosféru.
„Přece od vás, pane Lála. A hned párkrát…“
„A co ta stříbrná medaile, kterou jste nedostal, protože tehdy ve dvaašedesátém ji pověsili na krk jen jedenácti hráčům, kteří k finále nastoupili? A vy jste nastoupit nemohl, protože v semifinále vás Jugoslávec Skoblar skopl a vážně zranil. Trenérovi Vytlačilovi se vás prý zželelo a dal vám tu svou…“
„Kam na takové věci chodíte? Jaká medaile?“
„A co třeba jak jste měl hlídat španělskou hvězdu Genta a trenér vás uklidňoval, že nikoho takového nezná, takže z něho nemusíte mít žádný strach?“
„Helejte, chlapče mladý, poručte ještě dvojku a nechte nějaké Chile být. To už je minulost, která snad nikdy nebyla. Teď jsme oba důchodci, tak si připijeme a já půjdu.“
A tak jsme si připili, Jan Lála se zvedl a odešel.
V diktafonu zůstalo pár útržkovitých vět starého pána, který se stal slávistickou fotbalovou ikonou a legendou. A nejen slávistickou, protože stejně velké jméno měl i ve švýcarském Lausanne a v celém československém fotbale. A možná ho mohl mít po celé Evropě, kdyby nežil v době, ve které žil a mohl odejít do ciziny, kam ho lákali. I Real Madrid se o něho tenkrát po Chile zajímal.
Z těch pár vět podcast Kopačky na hřebíku samozřejmě nevznikl. Ani nemohl…
O to větší lítost a smutek ve mně zůstal, že jsem ani před pětatřiceti lety v Lausanne, ani o pár desítek let později v pražské hospodě nestiskl tlačítko diktafonu, abych uchoval vzpomínky tří stříbrných pardálů na věky věkoucí.
Anebo alespoň vzpomínky jednoho z nich.
Jana Lály, který už za Josefem Kadrabou a Josefem Jelínkem také odešel a s dvojkou bílého teď někde tam nahoře třeba vzpomíná, jak to v Chile tehdy doopravdy bylo.
