Článek
Nevyrůstal v luxusu ani ve velké akademii. Fotbalové začátky prožil v rodné Dolní Dobrouči a dobře si pamatuje dobu, kdy rodiče řešili každou korunu. „Neměl jsem třeba nejlepší kopačky, ale nikdy jsem neměl pocit, že by mi něco chybělo,“ vzpomíná Vacek, jehož cesta vedla přes Rychnov nad Kněžnou až do Olomouce a následně do velkého fotbalu.
Konec kariéry přichází v Pardubicích jen několik málo kilometrů od rodné vesnice. Na východě Čech zažil těžké boje o záchranu, improvizované podmínky i roky nejistoty. Právě v Pardubicích ale Vacek znovu našel radost z fotbalu, jak sám zmiňuje, a došel k rozhodnutí, že je čas se s dlouho kariérou rozloučit.
Kdy přišlo pevné rozhodnutí, že chcete s profesionálním fotbalem skončit?
Už po minulé sezoně, kdy jsem cítil, že jsem hrál povedeně, jsem nad koncem dost uvažoval. Tehdy mě pan Zavřel ještě přemluvil, že se finalizuje prodej klubu a byl by rád, kdybych ještě vydržel. Teď už je ale ten správný čas. Vždy jsem chtěl končit ve chvíli, kdy mě bude fotbal ještě bavit.
Tahle sezona pro vás ale už byla o poznání rozdílná, že?
Máte pravdu. Ze začátku jsem hrál, ale potkala mě dvě zranění. Pak už byl v klubu nový majitel, všechno se změnilo a samozřejmě přišlo dost nových kluků. S trenérem Honzou Trousilem jsme si všechno řekli na férovku a domluvili jsme se na nějaké mé trochu rozdílné roli. Samozřejmě bych lhal, kdybych řekl, že to na mě nemělo dopad. Šlo o náročné období. S kluky jsem si ale tu sezonu nesmírně užil. Jsem nadšený z toho, na jak pevných základech klub nyní stojí.
Jste na loučení s kariérou připraven i po psychické stránce?
Jak se ta role postupem času měnila, člověk ví, že to přijde. Samozřejmě to na něj postupně doléhá, hlavně teď, když se celá rozlučka řeší. Jsem nesmírně vděčný klubu i všem lidem, kteří se na tom podílejí, protože to není klasický exhibiční zápas, ale pořád jde o ligový duel.
Už nyní, když spolu mluvíme, máte slzy v očích. Jaké to bude v ten den?
Nemluví se mi o tom snadno. Fotbal mi toho do života dal opravdu hodně, miluju ho. I kvůli lásce ke sportu si myslím, že jsem vydržel tak dlouho. Přiznám se, že celá rozlučka pro mě bude emočně hodně náročná.
Pojďme k vaší kariéře. Začínal jste na vesnici, což už není tak časté u současných fotbalistů. Souhlasíte?
Fotbal se opravdu v tomhle mění. Když kluci v mládí nezačnou brzy v nějaké akademii, mají cestu daleko složitější. Těžko se to dohání. Na druhou stranu věřím tomu, že i moje kariéra je ukázkou, že se dá dokázat všechno, když se chce.
Vy jste vyrůstal na rodinné farmě. Co vám takové dětství dalo?
Jako kluk jsem si to asi neuvědomoval. Mě prostě fotbal bavil. Vzpomínám si ale, když jsem odcházel do Olomouce, že mě maminka nechtěla pustit. Hodně brečela. A byl to náraz i pro mě. Přišel jsem na internát a v jedenácti letech mi trenér dal kartáč a ptal se mě, jestli si myslím, že jako kluk z vesnice někdy budu hrát ligu. Tehdy jsem mu odpověděl, že ano, a dodnes se tomu zasmějeme. Nebýt ale rodičů, jejich podpory a mé lásky k fotbalu, tak se takhle nikdy nebavíme.
Rodiče vám hodně pomohli?
Ani si nedokážete představit, jak moc. Táta pracoval celý život v zemědělství. Nebylo to pro rodiče vůbec jednoduché, ale nikdy jsem neměl pocit, že by mi něco chybělo. Neměl jsem třeba nikdy nejlepší kopačky, ale o tom fotbal není. Táta je pro mě inspirací, nasměroval mě ve správných momentech, a doufám, že i já budu jednou takhle skvělým otcem svým dětem.
Zmínil jste zemědělství, tak plánujete i vy po kariéře do tohohle oboru zabřednout?
(rozesměje se) Už se stalo. Nechci, aby to vyznělo, že je to jen naše farma, protože jsme klasická akciová společnost. Jsme ale jedni z majitelů. Chtěl bych navázat na práci mého taťky, byť je to nesmírně náročná a komplikovaná práce. Nejsme žádní agrobaroni, zaměstnáváme pár lidí. Chtěl bych se tomu tedy společně s fotbalem věnovat.
Do profesionálního fotbalu jste nakoukl v Olomouci. Startů za A-tým ale nakonec nepřišlo tolik. Proč?
Upřímně jsem od začátku měl jediný sen, kterým bylo hrát za Sigmu. Kolem mě bylo hodně šikovných kluků a nedokázali to, já měl to štěstí, že jsem si to mohl splnit. Tehdy Olomouc neudělala všechno dobře s mojí smlouvou a zamířil jsem do Německa. Upřímně se mi tam nechtělo, já měl touhu hrát na Hané, ale nikomu nemám nic za zlé. Mám tam stále spoustu kamarádů a známých z řad trenérů i vedení klubu. Nebýt Olomouce, nejsem v profesionálním fotbale.
Sám jste zmínil angažmá v Německu, kde jste ale v Bielefeldu také neměl příliš na růžích ustláno.
Opravdu jsem tehdy neměl myšlenky na odchod. Bylo mi sedmnáct let a v profesionální soutěži jsem měl jen pár zápasů. Přestoupil jsem však, odehrál přípravu poměrně dobře, cítil důvěru a odjel jsem na mládežnické mistrovství Evropy. Zlomil jsem si tam nohu, přišel jsem kvůli tomu o mistrovství světa, kde kluci skončili druzí, a všechno se mi zhroutilo. V klubu mě nikdo neznal, neměl jsem vůbec důvěru. Naštěstí přišla Sparta a dodnes si pamatuji, když jsem podepisoval smlouvu.
Povídejte.
Byl tam pan Křetínský a já přišel o berlích. Smál se mi tehdy, že už Sparta podepisuje i hráče se zlomenou nohou. Vždy mi to pak připomínal i po těch neuvěřitelných zážitcích, které jsme tam prožili.
Na Letné jste získal titul a pak přestoupil do italské Verony. Co vás k tomu vedlo?
Popravdě jsem si to angažmá vůbec neužil. Neustále jsme hráli o záchranu. Já byl deprimovaný z toho, že nenastupuju. Nejel jsem tam totiž na dovolenou. Tenkrát byla Sparta trochu jiná, měli jsme hodně mladý tým. Odešli Bony Wilfried, Juraj Kucka a přišla nabídka i na mě. Ten rok jsme vypadli z Evropy a pan Křetínský mi řekl, že má na mě reálnou nabídku. Já mu odpovídal, že úplně nejsem přesvědčený o mém odchodu. Tlak na mě byl však velký a odešel jsem do Chieva.
Štve vás, že jste musel odejít?
Spíše nad tím člověk přemýšlí. Nechci říct, že to byla chyba, ale cesty mohly být různé. Na druhou stranu jsem si zahrál obrovské zápasy s Juventusem, AC i Interem Milán a poznal jednu z nejlepších soutěží. Upřímně si ale myslím, že jsem měl talent na to prorazit daleko víc. Ten klub byl naprosto šílený, hodně ovlivněný agenty. Zpětně je ale člověk samozřejmě hrdý na to, že si mohl zahrát Serii A.
Následně jste se vrátil do Sparty, získal druhý titul a přes další epizody ve vaší kariéře jste došel až do Pardubic.
(usměje se) Byla to dlouhá a někdy trnitá cesta. Často mi přijde, že se v jednu chvíli veškeré neúspěchy házely na mě. Pak přišly Pardubice, bylo mi třiatřicet let a jsem nesmírně vděčný za tu šanci. Myslím, že mě lidé tady berou už jen kvůli tomu, že jsem nepřišel hrát za velké peníze. Opravdu jsem chtěl hrát fotbal. Jezdili jsme na zápasy do Ďolíčku, trénovali v těžkých podmínkách na Vinici. Spousta kluků v kabině by teď koukala, co jsme si zažili.
Věřil jste vůbec někdy tomu, že se Pardubice tak moc posunou?
Přiznám se, že byly chvíle, kdy jsem si říkal, že to bude hodně těžké. Postupem času teď lidé oceňují, s jakým kádrem jsme byli schopni se zachránit. Jsem na nás obrovsky pyšný. Na nás starších klucích byl obrovský tlak a s příchodem pana Pražáka a Jirky Bílka dává nyní všechno smysl. Nechci na nikoho zapomenout, ale líbí se mi, že klub nemá velkohubá prohlášení. Je bomba, jací hráči tu nyní jsou. Klub stojí na pevných nohách a jsem rád, že jsem toho součástí, protože nebyly jednoduché chvíle, když jsme prohrávali a vy novináři jste nás grilovali.
Vy obecně máte však na rozhovory štěstí. Připomene vám občas někdo váš legendární rozhovor ještě v dresu Sparty?
(rozesměje se) Moc dobře vím, na co narážíte. Tenkrát mi to ani nějak nepřišlo. Potřebovali jsme zápas vyhrát, já letěl do kabiny a najednou mě zastavili na rozhovor. Holt jsem tam uklidňoval reportéra, že ten gól dáme. Osobně se na to ale vždy rád podívám. Vzpomenu si pak především na celou sezonu, kdy jsme neprohráli a získali titul. Většina z nás si následně zahrála v zahraničí a měla hezké kariéry.
V kabině jste ale měl i zkušené mazáky Tomáše Řepku, Pavla Horvátha či Jaromíra Blažka. Jaké bylo s nimi to soužití?
Do A-týmu si mě vytáhl tehdy pan Bílek. Viděl mě jednou na tréninku béčka a hned mě chtěl u sebe. Já přišel jako mladé ucho do kabiny a tam Řepka. Samozřejmě byl hodně přísný, ale vždy mi opakoval, že mě má rád, protože jsem skvělý fotbalista. Dodnes mě ti kluci berou. A zrovna s Tomášem Řepkou mám i jeden příběh.
Jaký?
Bylo to v době, kdy už jsem hrál stabilně. Na tréninku jsme dělali takové ty klasické akce a já ho obešel. Najednou zezadu skluz. Postavil se a rázně řekl, že to bylo naposledy, co jsem ho takhle obešel, ale zároveň mě pochválil, jak jsem to udělal. On byl opravdu pan fotbalista. A skvělý byl i Pavel Horváth, byť měl trochu zvláštní odchod z Letné. Ten nás zase při zápisném stříhal dohola.
Když byste měl zpětně vypíchnout jednu osobu, která vám v té dlouhé kariéře nejvíce pomohla?
Nemusím přemýšlet. Jednoznačně tatínek. Hrával celý život fotbal na amatérské úrovni. Bez něj bych ale takhle daleko nedošel. Vozil mě každý den na tréninky. Je pro mě životní inspirací v tom, co všechno dokázal. Vážím si našeho vztahu a ve spoustě momentů kariéry mi byl neskutečnou oporou.
Brzy už bude vaše hráčská kariéra u konce. Co plánujete po ní?
Nemůžu být úplně konkrétní, ale existuje dohoda s panem Bílkem a panem Zavřelem. Moc si vážím toho, že mi bylo něco nabídnuto. Vysvětlil jsem jim, že jsem investoval peníze do naší firmy a potřebuju tomu věnovat určitý čas. U fotbalu chci však zůstat a nejsem úplně typ na trenéra. Jirka Bílek mě bere na jednání, ukazuje mi fotbal z druhé strany a moc si vážím toho, že můžu být součástí Pardubic i nadále.
