Už se mnou nepočítali, tak jsem šel o dům dál, říká Černý o konci v Pardubicích

Ligových sezon odehrál deset, na kontě má přes 220 startů. Celou kariéru strávil ve východních Čechách – stejně jako jeho slavný otec začínal v Hradci Králové. Po třicítce zamířil do Pardubic, kde po osmi letech skončil. Teď ho čeká pravděpodobně poslední profesionální štace.

„Nechci říkat, že je to poslední sezona, třeba ještě nějakou přidám. V profesionálním fotbale se už ale nikam stěhovat nebudu,“ říká Černý.

Pavle, po osmi letech jste opustil Pardubice. Jaké bylo loučení?

Zatím jen skrze video. Žádná rozlučka se neplánuje, ale ještě mě čeká nějaké přebrání dresu na stadionu. Tím to pro mě bude uzavřená kapitola.

Mrzí vás odchod?

Byla to krásná a dlouhá kapitola v mém sportovním životě. Rozhodně mám na co vzpomínat. Ten odchod ale beru tak, jak je. O moje služby už nebyl zájem a naopak Chrudim po konci sezony oznámila, že chce, abych u nich podepsal smlouvu. Domluva proběhla během pár minut.

V klubu už s vámi vůbec nepočítali?

Osobně jsem si myslel, že bych v nějaké funkci mohl pokračovat. Pardubice o to zkrátka neměly zájem. Dostal jsem laso z Chrudimi a nebylo o čem přemýšlet.

Zůstala z vašeho odchodu nějaká hořkost?

Vzhledem k okolnostem se to dalo předpokládat. Ale zášť necítím.

Zvažoval jste konec kariéry?

Okolnosti to možná nabízely, ale jakmile jsem slyšel o zájmu Chrudimi, neváhal jsem. Jsem rád, že ještě takhle funguju, a dokud to půjde, chci si zahrát.

S jakou rolí pro vás počítají?

Zatím na moji pozici přišel Jurčenko z Hradce Králové. Spolu asi budeme svádět souboje o místo v sestavě. Já jsem tenhle rok ještě připravený se o to porvat a snad bych mohl nastupovat i více než v uplynulém ročníku.

Měl jste i jiné nabídky?

Ještě jedna zajímavá neprofesionální nabídka byla. Týkala se i nějaké práce k tomu. Ještě jsem ale zvolil profi fotbal. Zajímavostí je, že to opět bylo ve východních Čechách.

Váš konec v Pardubicích přišel po sezoně, v níž jste hráli baráž právě proti Chrudimi. Komu jste víc přál?

Já jsem to upřímně měl jednodušší. Už před baráží jsem věděl, že v Pardubicích končím. I kdyby se postup povedl, tak jsem do ligového kádru v Chrudimi zůstal. Přál jsem tedy nám.

Co vám samotná baráž ukázala?

Nehrál jsem sice, ale byla znát rozdílná kvalita. Kdybych to zjednodušil, tak Pardubice byly tři poločasy lepší, hlídaly si to. Pak přišel zkrat a proti deseti už to šlo. Chrudim vycítila šanci a ukázalo se, že jeden hráč udělá hodně. Avšak chyběla kvalita to dotáhnout.

V průběhu baráže získala Chrudim nového většinového majitele. Vnímáte už nějaké změny?

Postupem času ano. Máme třeba novou posilovnu, nové vybavení na tréninky i oblečení. Dává se to tady dohromady. Majitel chce, aby to byl i nadále menší rodinný klub, ale který bude dávat velký důraz na mládež a bude moderní. Zatím tady nejsou ambice postupovat do ligy jako u jiných druholigových mančaftů. Postupnými krůčky k tomu ale třeba může dojít.

Na co v kariéře vzpomínáte nejradši?

Vrátím se k Pardubicím, kde jsem si nemohl na nic stěžovat. Dařilo se mi. Už když jsem přicházel do druhé ligy, pak to vyvrcholilo postupem. Šlapalo nám to i v prvním ligovém ročníku. I když jsme pak hráli vždy o záchranu, nikdy jsem se nebál, že bychom mohli spadnout. Vnitřní síla týmu byla vždy obrovská, což se také prokázalo.

Co třeba oslavy postupu?

(rozesměje se) Bylo to vcelku poklidné. Na Vinici tehdy začalo chodit dost lidí a na poslední zápas už bylo téměř plno. S fanoušky jsme si to užili. Já jsem v tomhle ale klidný, bral jsem to tak nějak normálně.

V kariéře jste si stihl zahrát i s tátou. Dochází vám až teď, jak výjimečné to bylo?

Už tehdy to byl obrovský začátek – táta na sklonku a já na úplném začátku kariéry. Nastoupili jsme spolu na jedno hřiště. Člověk si to ale naplno uvědomí až časem, hlavně tedy pro tátu. I já to nyní oceňuji daleko víc než před těmi lety.

Po tátovi jste zdědil přezdívku Rum. Používá ji ještě někdo?

Spíš hodně starších hráčů. Ti mladší, to už je něco jiného, ti už to neznají a spíš mě oslovují jen jménem.

A pití tohoto nápoje neholdujete?

Ne, to určitě ne. Přezdívku jsem jen podědil, mě se to netýká. (smích)

V Česku jste si zahrál za Hradec Králové, Pardubice i Chrudim. Klubismus neuznáváte?

(rozesměje se) Ta otázka se nabízí. Myslím však, že v dnešní době se to už tolik nenosí. Jako kovaný Hradečák jsem si vždy myslel, že kariéru ukončím na Malšáku. Bohužel jsem po třicítce slyšel, že jsem starý a o moje služby nebyl zájem. Tehdy přišly Pardubice, které byly konkrétní, a upřímně jsem nečekal, že tam tak dlouho vydržím. Nikdy jsem neodcházel z klubu z vlastního popudu. Zájem už nebyl, tak jsem šel o dům dál.

Setkal jste se s negativními reakcemi kvůli přestupu do Pardubic?

To si pište. Když jsem šel z Hradce do Pardubic, tak ty první roky jsem slýchával dost. Spíš to ale bylo od lidí, kteří nevěděli, jak to všechno proběhlo. Mně bylo oznámeno, že se chystá přestavba kádru a že po 30 letech už jsem starý či neperspektivní. Sbalil jsem si tedy tašku a odešel.

Jak snášíte negativní pokřiky z tribun?

Vůbec to neřeším. Věděl jsem, jak to všechno bylo, a hlavu jsem měl čistou. To, že na mě někdo pořvává, jsem si už zvykl za těch víc než dvacet let.

Vyzkoušel jste si i zahraniční angažmá v Kazachstánu. Jak na něj vzpomínáte?

Tenkrát tam byl fotbal ve velkém rozmachu. Snažili se tam dostat hodně cizinců, ale samozřejmě tam byly i nějaké regule, aby hráli i místní kluci. Šli jsme tam dva Hradečáci a také do jiných týmů chodili další Češi. Rozhodně to byla zajímavá zkušenost jak po fotbalové, tak i životní stránce. Na dlouhodobé bytí to tam ale není.

V čem konkrétně?

Říkám to všem – my tady furt nadáváme, jak je všechno špatně. Když ale člověk pozná, jak to chodí v těchto jiných, chudších zemích, tak my se tady máme skvěle. To by si měl každý uvědomit.

Jaká byla v Kazachstánu fanouškovská základna?

Chodili na nás ve velkém počtu. Měli jsme dva stadiony – jeden s umělou, druhý s přírodní trávou. A byla tam trochu paradoxní situace. Na umělku bylo vždy plno – třeba kolem čtyř tisíc lidí. Na ten větší, s přírodním povrchem, přišlo fanoušků vždy jen pět set. To jsme moc nechápali.

Plánujete po konci kariéry zůstat u fotbalu?

Celý život se v tomto prostředí pohybuji a vím, jak to chodí. Studuji aktuálně trenéřinu, což by mě zajímalo – nebránil bych se ani manažerské činnosti. Klidně i v Chrudimi, kde už nějaké náznaky jsou. Měl bych teď mít na starost jednou týdně útočníky v dorostu. Postupně to do sebe budu dostávat a třeba se do klubové hierarchie nějak zařadím.

Jaký budete trenér? Bude z vás kliďas jako na hřišti?

(rozesměje se) To ukáže až čas. Máte ale pravdu, že jsem kliďas. Na druhou stranu se umím i rozzuřit a zařvat. Už dlouho jsem to ale ve fotbale nemusel dělat. Člověk se však s věkem mění – a třeba ze mě bude i bouřlivák.

Jak si čistíte hlavu od fotbalu?

Rád dělám i jiné sporty, ale hlavně mám obrovskou výhodu, že jakmile zavřu dveře kabiny, tak fotbal vypouštím. Až s příchodem na stadion ho pak dostávám zpět do hlavy. Trenér tím musí žít daleko víc, i proto nevím, jaký pak budu. Zatím ale starosti ze hřiště domů netahám.