Klasik, který zemřel na hřišti. Slávista Kopecký nahrával Bicanovi a mihl se ve filmu

Předposlední červencový den roku 1967 bylo v Hlinsku vedro k padnutí. Červenobílý dres staré gardy Slavie rychle propotil i Vlastimil Kopecký, tenkrát mu bylo necelých pětapadesát. Zatímco třeba o rok mladší Josef Bican o pauze vystřídal, vyhlášený poctivec Kopecký kmital po hřišti dál. Ve druhém poločase se po odehrání míče zničehonic skácel k zemi.

Infarkt myokardu.

Zemřel v sanitce, která s ním ani nestihla dojet do nemocnice. Naposledy vydechl v náručí brankáře Františka Pláničky.

Spolehlivý univerzál Kopecký, jenž mohl hrát spojku, záložníka i obránce, patří ke slávistickým klasikům. V milovaném dresu devětkrát vyhrál ligu, pomohl k triumfu v prestižním Středoevropském poháru a víc ligových gólů než on nastřílel jen nezastavitelný Bican.

Ti dva spolu mohli hrát poslepu. Kopecký na Bicana nežárlil, roli nahrávače plnil s noblesou. „Když jsem Pepimu poslal míč, bylo skoro stoprocentní, že z toho bude gól," vykládal Kopecký s úsměvem.

Narodil se skoro na den přesně půl roku po potopení Titaniku a Rapidu Vinohrady ho nejdřív chtěla odloudit Sparta. Jenže to by neprošlo u otce Kopeckého, velkého slávisty. Ten pak pyšně sledoval, jak jeho Vlasta září vedle Pláničky, Bicana nebo dalšího čarostřelce Antonína Puče.

Na stříbrném mistrovství světa 1934 se Kopecký na plac nedostal, ovšem čtyři roky nato už v československé reprezentaci patřil k hvězdám: trefil se i v napínavém opakovaném čtvrtfinále, které vyhrála Brazílie. Škoda, že mu nejlepší fotbalové roky stejně jako Bicanovi pokazila válka.

Tichý elegán se rozloučil se Slavií v necelých osmatřiceti a pak dělal závozníka nebo osvětlovače na Barrandově. Režisér Bořivoj Zeman, vášnivý slávista, ho na konci padesátých let postavil před kameru v komedii Slečna od vody. Asi vás nepřekvapí, že se nohy komparzisty Kopeckého v prosluněném odpoledni na břehu řeky mazlí s míčem.

Ostatně míč a zelené jeviště v Hlinsku bylo to poslední, čeho se ve svém pestrém životě dotknul. „Vlasta by se nikdy sešívaného dresu nevzdal. I když mu parťáci o přestávce nabízeli, jestli nechce střídat, hrál dál. Já byl zrovna na vojně, a když jsem to četl v novinách, chtělo se mi brečet," vypráví v knize Sešívané srdce dlouholetý slávistický kustod Václav Petrák, dnešní průvodce v klubovém muzeu.

V nasvícené vitríně tam najdete i mistrovy kopačky.