Představení skupiny C: Messiho poslední šance, tahoun Lewandowski, fantom Ochoa a inspirace historií

Messiho poslední zlatá šance

Byl blizoučko. Kdyby na světovém šampionátu před osmi lety v Brazílii nepodlehli Argentinci ve finále Němcům po prodloužení, dost možná by Lionel Messi ve své rodné zemi definitivně získal punc nesmrtelnosti. Ani desítky individuálních i týmových úspěchů na klubové úrovni či sedm Zlatých míčů tam totiž neznamenají tolik jako pohár pro mistra světa – a ten jediný v Messiho jinak bohaté sbírce trofejí chybí.

I proto mnozí Argentinci nadále považují za nejlepšího hráče všech dob legendárního Diega Maradonu, který v roce 1986, kdy šampionát hostilo Mexiko, pohár pro mistra světa nad hlavu pozvedl. Vzpomeňme například na kultovní čtvrtfinálové utkání proti Anglii, které právě Maradona rozhodl nezapomenutelnou „boží rukou" a následnou vítěznou brankou po sólu přes celé hřiště, kdy obránci plnili pouze roli tréninkových kuželů.

Můžeme sice namítat, že Messi již loni s národním týmem zvítězil v Copa América, to se ale Argentině podařilo předtím již čtrnáctkrát. Věhlas Maradony tam navíc dosahuje takové úrovně, že dle některých hlasů ho současná hvězda PSG nikdy nedosáhne. „Jako Maradona nebude, ani kdyby vyhrál čtyři mistrovství světa v řadě," prohlásil dokonce Mario Kempes, tedy muž, který se výraznou měrou zasloužil o triumf Argentiny na MS osm let předtím, než božský Diego ohromoval svými výkony v Mexiku.

Ne všichni ale Kempesův dosti radikální názor sdílí a Messi by se tak v očích svých krajanů dost možná Maradonovi minimálně vyrovnal, kdyby na šampionátu v Kataru, který pro něj bude dle jeho vlastních slov posledním v roli hráče, svůj tým v roli kapitána ke kýžené trofeji dovedl.

A letos k tomu bude mít ideální předpoklady, vždyť argentinská reprezentace naposledy prohrála před více než třemi lety. Od té doby mužstvo, v němž září také Lautaro Martínez či Ángel di María, neodešlo poraženo ze 35 utkání v řadě.

I proto mnozí Argentinu považují za horkého favorita na celkové vítězství v turnaji, sám Messi se ale přehnaná očekávání pokouší krotit. „Dle mého názoru jsou největšími kandidáty na titul Brazilci a Francouzi," prohlásil letos v říjnu levonohý šikula. Ať už se tak vyjádřil kvůli skromnosti jemu vlastní, nebo snad aby sebe a své spoluhráče uchránil od přehnaného tlaku, jisté je, že pokud výběr své země k triumfu nedotáhne ani tentokrát, jeho veleúspěšná, těžko napodobitelná kariéra si s sebou navždy ponese pořádný škraloup.

V červnu létal Lionel Messi vzduchem po triumfu Argentiny ve třetím ročníku Finalissima. Teď na něj čeká mnohem těžší úkol.

Polsko stojí na Lewandowském, chybí mu úspěch

Těžko budete hledat jiný národní tým, který se tolik opírá o výjimečné schopnosti jednoho borce. Polsko? To je útočník Robert Lewandowski. Úspěch či výbuch země s bílou orlicí ve znaku na světovém šampionátu v Kataru bude záviset na rozpoložení šutéra Barcelony a také na tom, jaký dostane od spoluhráčů servis. „Tlak od našich fanoušků a celého národa je obrovský, toho jsem si dobře vědomý. Vždy musím a chci být motivovaný, abych jim ukázal, co na hřišti umím," prohlásil Lewandowski pro fifa.com.

Rodák z Varšavy je fenoménem, je nejlepším střelcem v historii polské reprezentace, v níž nasázel víc branek (76) než například jeho slavní předchůdci Grzegorz Lato a Zbigniew Boniek dohromady. Jenže na rozdíl od nich a dalších velkých postav polského fotbalu nezaznamenal s národním mužstvem významný počin.

Ostatně fanoušci se často dohadují nad úspěchy polských legend, nedávno do debaty na sociálních sítích přispěl i bývalý sudí a někdejší šéf polského fotbalového svazu Michal Listkiewicz, který vedl v Česku nedávno komisi rozhodčích. „Roberta si velmi vážím, ale nedosáhl velkých úspěchů, což není jeho vina, protože hraje v průměrném týmu. Boniekovy úspěchy jsou mnohem větší, Lato se stal nejlepším střelcem mistrovství světa," připomněl v diskusi Listkiewicz. Poláci mají z let 1974 a 1982 dva bronzy ze světových šampionátů.

Lewandowski má ve čtyřiatřiceti jednu z posledních možností, kdy může na velkém turnaji svou zemi někam dotáhnout. Před čtyřmi lety skončil mundial v Rusku pro Polsko frustrací a velikým rozčarováním: poslední místo ve skupině, dva vstřelené góly, Lewandowski bez branky, bez podpory a úplně otrávený. Přiznal, že pak dlouho nespal a nad zbabraným vystoupením přemýšlel. „I teď to pořád bolí," otřepal se nedávno střelec Barcelony.

Vylepší v Kataru dojem? Nebude to snadné. V Polsku se například propírá, že Lewandowskému úplně nesedí styl kouče Czeslawa Michniewicze, novináři poukazují na to, že pod ním jeho gólová produkce klesá. Michniewicz potřebuje efektivně využít všechny přednosti super hvězdy týmu, Polsko bude jinak bezbranné.

Fantom Ochoa, páté MS a nezdolná hradba

Ve sportu existují série negativní i obdivuhodné. Ovšem nad bilancí Mexika na fotbalovém mistrovství světa zůstává rozum stát.

Dostat se na závěrečný šampionát rozhodně není samozřejmostí a postoupit na něm ze základní skupiny už vůbec ne. Klobouk dolů před státem na pomezí Střední a Severní Ameriky, že se od roku 1994 vždy dokázal probojovat mezi elitní šestnáctku.

Jenže tady nastává v nepřekonatelná barikáda. Bulharsko, Německo, USA, dvakrát Argentina, Nizozemsko a Brazílie. Ano, to jsou týmy, které vystavily Mexiku stopku v osmifinále na posledních sedmi po sobě jdoucích mistrovstvích. „Musíme být sebevědomí a motivovaní. Pak můžeme v Kataru přepsat historii," říká záložník amerického Houstonu Hector Herrera, jenž dříve oblékal dres Porta nebo Atlética Madrid.

Právě on by měl být základním stavebním kamenem kádru původem argentinského kouče Gerarda Martina, více známého pod přezdívkou „Tata".

Další oporou bude bezesporu nestárnoucí legenda Guillermo Ochoa. Muž, o kterém se kromě mistrovství světa příliš nemluví. Jenže jakmile začne šampionát, předvádí v brance národního týmu pravidelně fantastické zákroky a opakovaně baví fanoušky po celé planetě.

Sympatického kudrnáče čeká v 37 letech již pátý turnaj o zlatou sošku dvou fotbalistů se vztyčenýma rukama, mezi nimiž spočívá zeměkoule. Základem je opět postup z papírově vyrovnané skupiny C. A kdo v obávaném osmifinále? Nejspíš obhájci titulu z Francie.

Saúdy inspiruje historie, dokážou opět překvapit?

Spolehlivý brankář Muhammad Dajía, energický záložník Fuad Anwar, dravý útočník Samí Dzábir... Kdo ví, jak by tahle parta na mistrovství světa 1994 dopadla, kdyby v osmifinále nenarazila zrovna na rozjeté Švédsko. Ovšem už postup ze skupiny se od Saúdské Arábie na šampionátu v USA nečekal, vždyť byla úplný nováček.

„Krásný příběh. Když se na mistrovství světa dostanete mezi nejlepších šestnáct, musíte něco umět. Každý hráč mého týmu by se tím měl inspirovat," citoval web FIFA dnešního kouče saúdské reprezentace Hervého Renarda.

Francouzský elegán býval průměrným obráncem na provinčních adresách, a když skončil s fotbalem, založil si úklidovou firmu a začal trénovat. Časem se z něj stal specialista na africký fotbal, se Zambií a Pobřežím slonoviny vyhrál kontinentální mistrovství.

Před třemi lety coby první francouzský trenér převzal Saúdskou Arábii a v dlouhé kvalifikaci s ní zažil jedinou porážku. Mimochodem, v týmu má jen borce z domácí ligy. „S kolegy vidíme každý zápas a máme o hráčích dokonalý přehled. Pravda, můžou jim chybět zkušenosti z těžkých zápasů v Evropě," přiznává Renard.

Saúdská Arábie se na MS čtyřikrát za sebou marně prala o postup do osmifinále a složité to bude mít i letos, v našlapané skupině má být outsiderem. Ale pozor, v téhle pozici jela i ve čtyřiadevadesátém do Ameriky. Kruh se může uzavřít.