Článek
Ovlivňuje dívky v Americe skutečnost, jak moc je úspěšná tamní ženská reprezentace?
Obrovsky. Mají výjimečné úspěchy. Ženský fotbal všichni už hodně dlouho berou se vší vážností. Tamní ženská liga jede skvěle, na zápasech jsou velké návštěvy. Pro malé holky je motivací, když vidí ženy v dresech USA vyhrávat zlato na olympiádě nebo mistrovství světa.
Bylo některé z vítězství amerického týmu inspirací i pro vás?
Určitě jsem si nemyslela, že bych mohla vyhrát mistrovství světa. Ale chtěla jsem se jim přiblížit. To určitě byl jeden z hnacích motorů mého úsilí.
Snila jste o tom, že obléknete americký národní dres?
Přemýšlela jsem, zda by se to mohlo stát. Byla jsem na kempech s holkami, co hrály za americký tým. A nebyl tam zásadní rozdíl ve výkonnosti. Ale nikdy jsem nedostala šanci.
Nepředstavuje za dané konstelace cesta do Evropy z tak úspěšné země v případě ženského fotbalu krok zpět?
Z celkového pohledu je evropský fotbal v mých očích vysoce profesionální. Já šla do Česka z univerzitního týmu. Další variantou už byla jenom nejvyšší soutěž v USA. Je fakt, že v určitých směrech byly podmínky na univerzitě profesionálnější než v Česku. Ale jsem nenáročná. Troufám si říct, že jsem přesun zvládla hladce.
Uvažovala jste o kariéře v americké nejvyšší soutěži?
Když holka dokončí univerzitu, musí na draft. Pár trenérů mi zavolalo, ale nebyla jsem draftována, což situaci komplikovalo. Mohla jsem jet prostě na zkoušku do některého z týmů, které projevily zájem. Jenže ve finále se jednalo o dva a bylo to hodně nejisté. Končila jsem školu v zimě. A ozvala se mi Slavia. Přišlo mi fajn jít do prostředí, kde někoho znám. Nebyla to úplně nekomfortní pozice.
Fotbalistka Kamila Dubcová si užívá fotbalu ve slavném AC Milán a touží po úspěchu s reprezentacíVideo: FAČR
V čem jsou největší rozdíly ve srovnání univerzitního systému dívčího fotbalu v Americe s českým ženským fotbalovým prostředím?
Jako holky jsme měly fakt perfektní možnosti. Skvělou posilovnu, kondiční trenéry, lékaře, kvalitní tréninkové plochy i hřiště na zápas. K dispozici jsme měly lidi, kteří o nás pečovali. Třeba řešili komunikaci s učiteli ve zkouškovém období. Na univerzitě byla soutěž vyrovnanější a kvalita byla vysoká. Každý zápas byl mimořádně těžký. V Česku je kvalita Slavie určitě vyšší než mého minulého klubu, ale celkově kvalita soutěže je slabší. Rozdíl tvoří finance. Je patrné, že obecně v českém ženském fotbale tolik peněz ještě není. Vnímání ženského fotbalu je hodně odlišné.
V Americe se nikdo nepozastavuje, pokud dívka řekne, že hraje fotbal?
Vůbec ne! Lidé si váží holek, které se fotbalu věnují. V případě univerzity jsou hrdí, že reprezentujeme školu a město. Nikdo se nám nikdy nevysmíval, že jsme holky a hrajeme fotbal.
V Česku jste se s takovým postojem setkala?
Ano. To byla největší změna. Někdy mi přijde, že lidé neví, že se v Česku hraje ženská liga. Není výjimka, když mi říkají: „Jsi přece holka a hraješ fotbal?!" Vlastně mi není jasné, proč to tak je s ohledem na fakt, jak populární v Česku fotbal je. Basketbalistky lidé berou, volejbalistky rovněž. Proč neberou fotbalistky? Často si tu otázku kladu.
Fotbalistky Slavie slaví výhru v derby na Spartě.
A došla jste k nějakému závěru?
Možná si myslí, že je fotbal pro holky moc drsný. Snad se to vnímání zlepší. V Americe je o ženský fotbal vážně obrovský zájem. Mediální pokrytí je neuvěřitelné. Jde o obrovský byznys. V tom jsme v Česku pozadu.
Vyčítala jste si během čtyř let ve Slavii, že jste nezůstala v Americe?
Vůbec. Vidím, že tu jsou možnosti. Proto zůstávám. Sport roste, podmínky se lepší. Tak si říkám, proč nezůstat. Dělám, co mě baví – hraju fotbal, můj koníček je mojí obživou. Kolik lidí to může říct. Nemám důvod si stěžovat.
Nikdy jste nelitovala volby hrát fotbal?
Vůbec ne. Baví mě, že jde o kontaktní sport. Jako malá jsem chodila na balet. Docela mě bavil, ale většina holčiček kolem mě hrála fotbal. Jednou mamka jedné kamarádky řekla mojí mamce, jestli nechci zkusit fotbal. A hned mě to nadchlo. Jsem hodně soutěživá. Bavilo mě, že mohu vyhrávat. Na parketách při baletu tenhle náboj nebyl. Nikdy jsem nelitovala, že nemám baletní šatičky. Bavilo mě, že jsem trošku ušmudlaná od bahna. A když jsme k tomu vyhrály...
V Česku je prakticky nemyslitelné, aby předškolní dívky měly vlastní tým.
V Americe je vše dobře nastavené. Měly jsme tréninky, hrály zápasy. Bylo to hodně na pohodu, ale současně velice seriózní. Nikdo na tyhle holčičí týmy nekouká přes prsty jako v Česku často i na týmy dospělých.
Kdy pro vás fotbal přestal byl jen pouhou zábavou na volné chvíle?
Někdy kolem deseti let, kdy už bylo vše velice organizované. Americké prostředí je prostě odlišné. Na škole nikdo neřešil, že holka hraje fotbal. Nikomu to nepřijde zvláštní.
I proto jste vydržela až k profismlouvě, byť jste ji podepsala v Česku?
Když jsem šla na univerzitu, bála jsem se, že už půjde o úroveň mimo moje možnosti. Ale paradoxně tahle změna pomohla. Nakopla mě. Nebylo přitom snadné skloubit studium a tréninkový program. Ve škole jsme přitom žádné úlevy neměly. Musela jsem mít určitý prospěch, abych mohla hrát. Bakaláře jsem zvládla. A mám v plánu i magisterské studium. Ale teď se chci naplno věnovat fotbalu.
Co je vaší největší motivací?
Dosáhnout velkého úspěchu s národním týmem. To by pomohlo ženskému fotbalu. Když vidí malé holky, že i z Česka se dá přestoupit do velkého klubu a hrát na mistrovství světa nebo olympiádě, pomůže to. Vidí, že to není utopie, ale že jde o splnitelný sen.
Je úspěch reálný? Nebo jde i ve vašem případě hlavně o sen?
Máme hodně dívek v zahraničních týmech. Dostáváme se do hledáčku týmů z nejlepších soutěží. Spouští se kolotoč, na jehož konci je určitě úspěch. Jen by to chtělo postoupit na mistrovství Evropy, světa nebo olympijské hry. Mediálně by to ženskému fotbalu v Česku obrovsky pomohlo. A pak by přišli i další sponzoři.
Olympijské hry v roce 2028 se konají v Los Angeles. V Kalifornii jste se narodila a prožila mládí...
Hrát v českém dresu na olympijských hrách v Americe je sen. A já věřím, že je uskutečnitelný.
