Přiznání mistra se Slavií: Do Edenu se mi nechtělo!

Jednoduše. Krátce po konci trénování v třetiligovém Mostě jsem se byl podívat na syna, který hrál na Viktorce. Dal jsem se do řeči s tátou jeho spoluhráče, mým nynějším šéfem. Zeptal se mě, jestli nechci pomoct na dálnici, že mi dá za to nějaké koruny. Kývnul jsem. Tenkrát jsem definitivně opustil myšlenku, udělat si trenérskou profilicenci. Jsou mraky zkušenějších trenérů, kteří nemají práci. Nevěřil jsem, že mě někdo zaměstná. Fotbal jsem už dělat dál nechtěl.

Jaká byla první směna na silnici?

Fajn, pár hodin. Dostal jsem dva tisíce. Perfektní. Jenže druhá směna byla o dost jiná. Osazovali jsme dálnici, úsek z Prahy na Kladno. Jedenáct kilometrů.

Solidní zápřah.

Začali jsme ve dvě ráno, jen stavění značek zabralo sedm hodin. Potom jsme usazovali ukazatele. Šílený. Skončili jsme v šest večer. Tohle mi trošku otevřelo oči. Ve tři jsem měl krizi. Myslel jsem, že to vzdám.

Vydržel jste.

Říkal jsem si pro sebe: co umíš? Trošku kopnout do míče, jenže to už nikoho nezajímá. Jsem vyučený zámečník, tuhle profesi jsem ale nikdy nedělal. Vzpomínám si, že jsem se ani nechtěl vyučit. Naštěstí mě přesvědčila sestra. Dostal jsem v sedmnácti smlouvu v Plzni, asi na tisíc korun. Myslel jsem si kdovíco. Hrál jsem fotbal od sedmnácti, praxe do života tedy žádná.

Spousta fotbalistů musí po kariéře významně snížit životní standard, někteří padnou dokonce na dno. Byl jste tento případ?

Nebyl. Na konec kariéry jsem byl připravený, měl jsem našetřené nějaké peníze. I když jsem mohl mít našetřeno víc. Když jsem byl ve Slavii, utratil jsem někdy i velkou část výplaty. Člověk si ale řekl: znovu vyhrajeme a zase budou peníze. Najednou toto nebylo. Sice jsem trochu investoval, ale…

...podnikatelský záměr nevyšel?

Švagr mě tehdy navezl do koupi squashcentra v Plzni. Šel jsem do toho, nechal jsem ho tam pracovat. Jenže za rok udělal přes milion korun botu. Zabalil jsem to. Kupoval jsem kurty s tím, že mě provozování squashcentra bude po kariéře slušně živit. Mýlil jsem se. Táta mě nabádal, abych spíš koupil byt. Kdybych ho byl býval poslechl…

Milion korun je velká částka. Vyčítáte si, že jste byl naivní?

Myslel jsem si, že když na někoho neudělám botu já, tak ji neudělá nikdo na mě. Bohužel takhle to nefunguje. Teď si nějaké koruny vydělám, nic zvláštního nepotřebuju. Jsem spokojený. Nejde o monotónní práci, jsem pořád venku. Jednou vezu semafory, podruhé značky, potřetí je sbírám.

Kancelář pro vás evidentně není.

Byl bych nešťastný někde sedět. Ráno přijít, píchnout si, pak posvačit, v jednu oběd a ve tři si odpíchnout. Tohle ne.

Pracovat ale musíte i v nečasu.

Není určitě příjemné, když je zima nebo prší. Dělat v mrazu se železem není legrace. To si i zanadávám.

Máte při osazování silnic strach? Stávají se tragické nehody, že do silničářů vrazí auto.

Uvědomuju si riziko, samozřejmě. Máme vesty, obrovskou světelnou šipku. Ale ta kamion nezastaví, pokud se řidič nevěnuje řízení. Když se kouknu na projíždějící auta, každý druhý řidič si hraje s telefonem. Kamioňáci koukají i na filmy. Nedávno jsem četl, že kamion vyjel z benzínky na dálnici do protisměru. Řidič nadýchal čtyři promile. Strašný. Můžu být sebeobezřetnější, ale tomuhle se neubráním.

Zažil jste nějakou krušnou chvilku?

V Liberci jsme zužovali silnici do jednoho pruhu. V tom slyším skřípot brzd. Auto zastavilo deset metrů za mnou. Riziko tam je. Klepu si na zuby, zatím žiju.

Poznávají vás občas řidiči, když vás míjejí?

Dělali jsme před časem na přivaděči do Plzně. Měl jsem na sobě starou mikinu za Slavie. Večer mi volal vedoucí Plzně Míra Jedlička a povídá mi: přijeď zítra do Štruncáků, dám ti nějakou pořádnou mikinu.(smích) V Praze mě také poznali. Dotyčnému jsem ale zalhal, že se mýlí, že jde o bráchu. Za týden tam ale projížděl znovu a vyčetl mi, že jsem si z něho vystřelil.

Chybí vám fotbal?

Chodím si občas kopnout občas za starou gardu Viktorky Plzeň. Tedy kopnout. Naběhnu na hřiště a za deset minut si jdu sednout. Když mám jít na hřiště znovu, jsem ztuhlej a už to potom nejde. V televizi se na fotbal moc nedívám. Večer už vůbec ne, chodím v devět spát. Vstávám brzy do práce. Na Ligu mistrů tedy nekoukám.

Mrzí vás, že Ligu mistrů jste si nezahrál?

Se Slavií jsme doma dostali se Šachtarem vyrovnávací gól v nastavení, potom druhý v prodloužení. Liga mistrů mi nebyla souzena. S kariérou jsem ale spokojený. Měl jsem jeden sen z dětství. Chytali jsme doma německou televizi, každou sobotu jsem hltal sestřihy z bundesligy. Fascinovaly mě vyprodané stadiony, atmosféra. Chtěl jsem si německou ligu jednou zahrát. Sen se mi splnil, byť šlo o jeden rok v Cottbusu.

Zlomem v kariéře byl přestup do Slavie?

Stoprocentně. Ale zprvu se mi do Slavie nechtělo.

Měl jste obavu, že se neprosadíte?

Říkal jsem si, co tam budeš dělat? Nevěřil jsem si. Bylo mi jednadvacet. Ale nakonec jsem si řekl, proč bych do Slavie nešel. Dal jsem si do smlouvy, že pokud by mě poslala na hostování, tak jedině zpátky do Plzně. Nakonec z toho byla sezona snů s titulem. Zásadním momentem bylo, že přišel Karel Poborský. Měl formu jako hrom. Měli jsme ale celkově fantastický mančaft. Stejsky (Jan Stejskal) v bráně, Paras (Jan Suchopárek), Krištofík, Bejblis (Radek Bejbl), Šmíca (Vladimír Šmicer)…

Hráli jste dokonce semifinále Poháru UEFA. V památném čtvrtfinále s AS Řím jste dával gól v domácím duelu na zmrzlém Strahově.

Přitom jsem ani neměl hrát, nastoupit měl Dan Šmejkal. Před zápasem ale přišel, že ho bolí achilovka, trenér Cipro mi dal důvěru. Když mám být upřímný, na Strahově nám pomohl terén, Italové na zmrzlé trávě neuměli. Byly to krásný zážitky.

Odveta v Římě musela být neskutečná.

Po první půli, která skončila bez branek, jsem byl stoprocentně přesvědčený, že postoupíme. Jenže po přestávce začal hukot. Dostali jsme tři kusy a vypadalo, že je s námi konec. Pak se ale trefil Vávris (JiřímVávra) a na stadionu bylo ticho.

Na jaře vám bude padesát. Bilancujete?

Zatím ne. Fotbalový život je krátký, maximálně dvacet let, před sebou ale máte dalších dvacet, třicet roků. Jsem rád, že jsem si našel tuhle práci a že jsem relativně zdravý. Koukám pravidelně na ČT sport na Branky, body, vteřiny po pětadvaceti letech. Člověk zavzpomíná na hezké časy ve fotbale.

Jde syn ve vašich stopách?

Hraje ve Zruči. Když byl ve Viktorce, byl špatný z chování některých rodičů. Byli příliš ambiciózní, na syna dokonce některý z nich řval. Lidi jsou zlí.

Také ambiciózní rodiče jsou problémem českého fotbalu.

Umanou si, že jejich dítě bude úspěšné, bude vydělávat velké peníze. Jenže nic nejde přes sílu. Ani protekce nepomůže k tomu, aby se z jejich syna stal nový Pavel Nedvěd. Další věcí jsou manažeři. Prostředí u nás není zdravé. Když jsem byl v Mostě, říkal jsem klukům v kabině: nezajímá mi, jestli máte manažera, jestli jezdíte tramvají nebo ve Ferrari. Mě zajímá jen to, co ukážete na hřišti.