Kouč stříbrné šestnáctky: Dost mě mrzelo, co si kluci četli na sítích

Deset utkání, devět výher a možná až senzační výsledek. „Nedá se to hodnotit jinak než kladně. I když narovinu, když jsem slyšel o formátu, velikosti turnaje a dalších věcech, nejdříve se mi úplně nechtělo. Dost mě pak mrzelo, co si kluci četli na sítích po prvních asi třech vítězstvích,“ říká Havlíček.

Že prý tam máme šestnáctku, když je akce oficiálně vedena jako U15, a proto vyhráváme. Absolutní nesmysl zlých lidí, bohužel. Nevím, proč byl turnaj takto nazvaný, asi aby i menší státy mohly postavit tým. Turnaj byl určený pro hráče ročníku 2011 a 2012, přičemž 75 procent všech hráčů bylo právě staršího ročníku. Osobně si pak neumím představit, že bychom tam poslali mladší výběr. Před lety se takto jelo někam do Argentiny s področníkem a dostávaly se příděly. Méně vyspělým fotbalovým státům asi teď tolik nevadilo, že obdržely třeba čtrnáct gólů, protože všichni byli šťastní, že tam vůbec mohou být. Ale já bych si něco podobného nepřál.

Spíš v uvozovkách nechtělo. Zkrátka jsem předem neměl tolik informací, zvláštní byl formát 7+1. Nicméně teď je hodnocení fantastické, protože takovou mega akci pro 189 týmů jsem ještě nezažil. Ráno jsme vstali, šli kilometr na snídani a tam hodinu čekali v hadovi jak na letišti, protože čtyři tisíce lidí se muselo najíst v jednom časovém rozmezí. Vedle toho se pořád zpívalo a tancovalo. Zejména africké výpravy vytvářely skvělou atmosféru a všichni se scházeli na menším náměstíčku. Smekám před organizátory, opravdu šlo o festival, všude byly barvičky a země, které jsem snad ani neznal.

Když se na to dívám s odstupem času, skupina byla opravdu lehčí. Ale to je díky tomu, jak hrají naše mládežnické výběry. Češi jsou obecně mistři v hanobení sami sebe. Ač nedopadl dobře seniorský světový šampionát, jsme v Lize národů A. I díky tomuto rankingu, nebo účasti sedmnáctek na ME i MS, jsme se při losování dostali nahoru a neměli hned tak silné soupeře. Soupeře jsme dopředu neznali a až po prvním hracím dni jsme dělali videa a sestřihy. Tím chci poděkovat realizačnímu týmu, který makal často do noci, i když já už šel spát. Fyzioterapeutka Lucka Víznerová pak dělala klukům téměř osobního doktora. Měli jsme mezi sebou fantastickou chemii.

Jak jsem říkal, jsme mistři světa v hanobení sami sebe a neumíme si ani užít, co se povede. A když už ano, stejně hledáme, proč tomu tak bylo, že musí jít o náhodu. Myslím si, že ročníky 2011 i 2012 jsou technicky docela solidní. Věřím tomu, že dovednostně se možná trochu zvedáme, ale nechci, aby zapadlo, že v mládeži to stále není úplně ideální. Trenéři, kluby, asociace, my všichni musíme zabrat na celkovém prostředí, kde po sobě hulákají lavičky. Kde rozhodčí, jen co vleze na hřiště, je špatný, aniž by písknul do píšťalky. V tom se strašně těžko dělá.

Myslím, že ano. Musíme začít u sebe. V neděli jsem byl na zápase dospělé deváté ligy a prakticky každý hráč z obou týmů řval na rozhodčího. Proč? Vždyť on je také na úrovni deváté ligy. To je jedna věc. Další nedostatek v českém fotbale vidím v období přechodu z mládežnického do dospělého fotbalu – nám vůbec nejde.

Chtěl bych, aby byl z pozice vedení klubů lepší náhled na produkty akademií. Aby se tolik nezaměřovali na příchody zahraničních hráčů na úkor vlastních odchovanců, protože tím trochu degradujeme vlastní práci s mládeží. Samozřejmě stále poslouchám, jak na to čeští kluci nemají, že nejsou připravení, ale vůbec mi to nezapadá. Trénoval jsem čtyři roky jednu kategorii dorostu a hráči byli podle mě fyzicky lépe připraveni než áčko. Jasně, chybí jim zkušenosti, ale když už máme třeba dva tři klenoty, měli bychom je umět brousit. A to se nedaří.

V našich podmínkách je pohybová kultura u nejmenších dětí úplně děsná a vychází to ze školy, z tělocviku. Kolik žáků z jedné třídy průměrně cvičí? Deset? Maximálně. Jsou na počítačích, nechodí ven a je to horší a horší. Pak to nahrazujeme my na trénincích a v grassroots programech, ale to nestačí. Ovládání míče bez umění se hýbat prostě nejde. Na druhou stranu, do klubů se teď hodně investuje, jsou noví majitelé a byl bych moc rád, kdyby i oni pomáhali prostředí měnit. Musíme si nejdřív vážit našich hráčů a zkusit z nich vycucat co nejvíce. Ať je klidně doplní fotbalisté jako Umar v Hradci, kteří přinesou něco nového. Nemělo by ale docházet k tomu, že kluby budou ve velkém přivádět zahraniční posily a vlastní odchovanci nedostanou pořádnou příležitost.

Klubům do toho určitě nechci sahat, respektuji jejich koncepce. Za sebe říkám, že jsme strašně málo spravedlivě nároční na ty nejlepší.

Nedáváme je k sobě. Všechno průměrujeme. Na trénink vám přijde 20 hráčů a co se stane? Vše děláme tak, aby ho zvládlo těch 18 ostatních. U nejlepších dvou si řekneme: „No jo, ti to už umí.“ A necháme je být. Líbilo by se mi, podobně jak to má FIFA v některých programech, že nejlepší mají nastavené věci na míru, čímž se zvyšuje jejich úroveň. Zkrátka dávat největší talenty co nejvíce k sobě. Musí se začít i odspodu.

Myslím, že občas řešíme moc soutěže na úkor tréninkového procesu. Kořeny se dělají v malých klubech. Co pozoruji, že malé kluby si často místo tréninků sjednají zápasy a trenér to má pak jednodušší, protože nemusí nic připravovat. Ale kolik mají pak fotbalisté dotyků s balonem? Stejně v těchto zápasech hrají dva nejlepší fotbalisté týmu a zbytek dělá křoví. Nevím, zda je to úplně správná cesta.

Rozumím tomu právě v grassroots programech, ať mají všichni stejnou příležitost. Rozlišujme i podle kategorií a úrovní. Jakmile jsme v prvních ligách, měli bychom zavést větší konkurenční prostředí. Aby místo měl ten, kdo si ho zaslouží.

Někdy je situace opravdu extrémně složitá. Teď v Ázerbájdžánu jsem narazil na slušné rodiče, a i jejich kluk je pak dobře nastavený, pokorný a pracovitý. Jednoznačně to vychází z domova. Práce s rodiči je strašně složitá, protože oni jsou samozřejmě s dětmi nejvíce. Na FAČR je snaha to změnit, že by v licenčním manuálu bylo, že peníze se budou rozdělovat hlavně na základě toho, jaké děti a hráče kluby vychovávají. Ne primárně podle bodů a zda jsou v první lize. Pokud někde dodají třeba reprezentanta, může tam být základ daleko lepší než jinde. I toto souvisí s úlohou a zapojením rodičů, kteří by měli vytvářet zdravé prostředí.

Za posledních sedm osm let, co jsem u mládežnických reprezentací, si nemyslím. Možná jsou postupem času lepší ryze dovednostně. Vidím tam kontinuální proces. Věřím, že v klubech se pracuje lépe, mění se i infrastruktura a celkové podmínky. Trenéři mají ideálně jen svou kategorii a nemusí se starat ještě o další, čímž dostávají více prostoru na detaily a individuální přístup. To je cesta. Šestnáctka, která byla druhá v Baku, vypadá velmi dobře. Také ale není vše zalité sluncem a určitě přijdou těžší situace.

Asi jak kde. Působil jsem před lety v Českých Budějovicích a tam to fungovalo úplně famózně. Akademie v Dynamu je skvělá. Mají úspěchy, ale neberou to jen výsledkově. Optimální je, aby škola vycházela vstříc a mohlo se chodit i na dopolední tréninky.

Upřímně netuším, jak to teď kde chodí, ale známky mají ideálně hlídat rodiče. Jakmile je člověk zodpovědný ke škole, přenese si to i do sportu. Víte, jednou mě sepsul rodič, ať se nestarám o známky jeho syna a jen trénuju. Ale když to hlídají trenéři a rodičům to nevadí, za mě je to správně. Chtěli jsme to i na akcích, třeba na srazu U15, aby s námi jezdil pedagog a dělaly se alespoň nějakou chvíli domácí úkoly. Šlo to, jen musíme brát v potaz, že jde o člověka navíc, který se musí zaplatit. Ale lidé kolem jsou v dnešní době obrovsky potřeba – psychologové, individuální trenéři, kouči brankářů a tak dále.

Snad to půjde dobře. Před turnajem jsme měli dvojzápas se Slovenskem, kde byl úplně jiný výběr. Teď dělám nominaci na soustředění a duely s Rakouskem a chci vzít to nejsilnější. Zároveň je cílem, aby všichni zůstali pokorní a úspěch i výkon dokázali zopakovat. Uvidíme.

My vždy hlavně kopírujeme a jen koukáme, kdo co umí. Zastíráme třeba to, že Češi jsou týmoví. Kdykoliv jsme získali velkou medaili, nějaké Nagano, tak všichni říkali: „Skvělý tým.“ Jsme schopní shazovat to, že dáme gól ze standardní situace, jak kdyby neplatil. Že to musíme vyťukat do prázdné. Vždyť to k fotbalu prostě patří. Vadí mi, že haníme aspekty, které jsou naprosto přirozené. V týmovosti byla naše síla i v Baku. Ostatní třeba měli podobné individuality, ale nedokázali se tak zorganizovat. Neměli takovou chemii, což je podle mě české DNA.

Generace Poborských, Šmicerů, Barošů a dalších také byla jeden obrovský tým, než to začalo klapat individuálně. Až pak odcházeli do zahraničí. V co věřím, že naše výsledky inspirují začínající fotbalisty. Chci, aby se změnila nálepka fotbalu ve společnosti, která je někdy zbytečně negativní.

Moc se mi líbí veskrze pozitivní názory i po prohraných zápasech. Osobně jsem čekal větší změnu v typologii hráčů, ale to možná ještě přijde. S asistentem Pablem Amem působí velmi pozitivně. Zatím mezi námi proběhly dvě schůzky a rád se od něj budu učit dál. A opakuji, že i seniorský tým přispěl rankingem k našemu úspěchu v Baku.

Já řvu, bohužel. Jsem do utkání úplně vtažený. Měli jsme s realizákem i jednu chvíli, za stavu 4:1 v osmifinále s Itálií, kdy jsme byli až v přehnané euforii. Rázem jsme neměli duel z naší strany pod kontrolou a málem se nám to vymstilo. Večer jsme si sedli a od té doby zase vše skvěle klapalo.

Jsem prostě v určitém flow, ale snažím se to brzdit. Kolikrát jsem si dával do ruky papírek „Neřvi!“ a díval se na něj. Na druhou stranu kluci už mě znají. Není cílem je tahat za špagáty, aby byli jak na dálkové ovládání, prostě od realizáku také cítí, že s nimi žijeme. A na sudí nekřičím, to rozhodně ne.

To byste se musel zeptat jich. Prostě záleží na situaci. Určitě někdy ano, ale zase je to zocelí. Netvrdím, že to je jediná správná cesta, protože ne každý to zvládne. Mě neuvěřitelně školil jeden starší hráč. Brankář Zdeněk Votruba v Hradci. Když jsem jednou dostal červenou, tak tam dokonce bylo: „To je dost, že jdeš ven.“ Jakmile jsem šel příště na hřiště, klepal jsem se. S odstupem času však vím, co mi dal. Zocelil mě takovým stylem, že pak jsem absolvoval hodně důležitých zápasů a nepodělal jsem se z nich. Na tlak a stres jsem byl zvyklý. Teď se často naopak říká, ať se kluci nevystavují tlaku. Ať jsou v klidu a můžou se rozvíjet. Ono to třeba funguje, jenže pak přijde velký zápas a tři vám z mužstva přestanou hrát, protože nejsou vůbec zvyklí. Takže úměrně kategorii musíme zvyšovat i tyto nároky.