Hlavní obsah

Kouč stříbrné šestnáctky: Dost mě mrzelo, co si kluci četli na sítích

Když v pondělí ráno dorazil na Strahov, přijímal jednu gratulaci za druhou. „Tak ty jsi vicemistr světa,“ připomínali mu kolegové. Trenér fotbalové reprezentace do 16 let Karel Havlíček pomalu vstřebává a hodnotí stříbrné medaile z uplynulého FIFA World Cup & Festival 2026, kdy čeští mladíci nestačili jen ve finále na Španělsko. Co ale úspěch reálně znamená? „Nejde nám vůbec přechod do chlapů,“ zdůrazňuje kouč v rozhovoru pro Sport.cz.

Foto: FAČR

Trenér fotbalové reprezentace U16 Karel Havlíček.

Článek

Deset utkání, devět výher a možná až senzační výsledek. „Nedá se to hodnotit jinak než kladně. I když narovinu, když jsem slyšel o formátu, velikosti turnaje a dalších věcech, nejdříve se mi úplně nechtělo. Dost mě pak mrzelo, co si kluci četli na sítích po prvních asi třech vítězstvích,“ říká Havlíček.

Jak to myslíte?

Že prý tam máme šestnáctku, když je akce oficiálně vedena jako U15, a proto vyhráváme. Absolutní nesmysl zlých lidí, bohužel. Nevím, proč byl turnaj takto nazvaný, asi aby i menší státy mohly postavit tým. Turnaj byl určený pro hráče ročníku 2011 a 2012, přičemž 75 procent všech hráčů bylo právě staršího ročníku. Osobně si pak neumím představit, že bychom tam poslali mladší výběr. Před lety se takto jelo někam do Argentiny s področníkem a dostávaly se příděly. Méně vyspělým fotbalovým státům asi teď tolik nevadilo, že obdržely třeba čtrnáct gólů, protože všichni byli šťastní, že tam vůbec mohou být. Ale já bych si něco podobného nepřál.

Proč se vám do Baku zpočátku nechtělo?

Spíš v uvozovkách nechtělo. Zkrátka jsem předem neměl tolik informací, zvláštní byl formát 7+1. Nicméně teď je hodnocení fantastické, protože takovou mega akci pro 189 týmů jsem ještě nezažil. Ráno jsme vstali, šli kilometr na snídani a tam hodinu čekali v hadovi jak na letišti, protože čtyři tisíce lidí se muselo najíst v jednom časovém rozmezí. Vedle toho se pořád zpívalo a tancovalo. Zejména africké výpravy vytvářely skvělou atmosféru a všichni se scházeli na menším náměstíčku. Smekám před organizátory, opravdu šlo o festival, všude byly barvičky a země, které jsem snad ani neznal.

Právě podobné soupeře jste měli v základní skupině – Srí Lanku nebo Americké Panenské ostrovy.

Když se na to dívám s odstupem času, skupina byla opravdu lehčí. Ale to je díky tomu, jak hrají naše mládežnické výběry. Češi jsou obecně mistři v hanobení sami sebe. Ač nedopadl dobře seniorský světový šampionát, jsme v Lize národů A. I díky tomuto rankingu, nebo účasti sedmnáctek na ME i MS, jsme se při losování dostali nahoru a neměli hned tak silné soupeře. Soupeře jsme dopředu neznali a až po prvním hracím dni jsme dělali videa a sestřihy. Tím chci poděkovat realizačnímu týmu, který makal často do noci, i když já už šel spát. Fyzioterapeutka Lucka Víznerová pak dělala klukům téměř osobního doktora. Měli jsme mezi sebou fantastickou chemii.

Foto: FAČR

Čeští mladíci vybojovali na FIFA World Cup & Festival 2026 v Ázerbájdžánu stříbrné medaile.

Ukazuje výsledek něco o českém mládežnickém fotbale, nebo je to i s ohledem na specifikum akce možná trochu zkreslující?

Jak jsem říkal, jsme mistři světa v hanobení sami sebe a neumíme si ani užít, co se povede. A když už ano, stejně hledáme, proč tomu tak bylo, že musí jít o náhodu. Myslím si, že ročníky 2011 i 2012 jsou technicky docela solidní. Věřím tomu, že dovednostně se možná trochu zvedáme, ale nechci, aby zapadlo, že v mládeži to stále není úplně ideální. Trenéři, kluby, asociace, my všichni musíme zabrat na celkovém prostředí, kde po sobě hulákají lavičky. Kde rozhodčí, jen co vleze na hřiště, je špatný, aniž by písknul do píšťalky. V tom se strašně těžko dělá.

Jde to změnit?

Myslím, že ano. Musíme začít u sebe. V neděli jsem byl na zápase dospělé deváté ligy a prakticky každý hráč z obou týmů řval na rozhodčího. Proč? Vždyť on je také na úrovni deváté ligy. To je jedna věc. Další nedostatek v českém fotbale vidím v období přechodu z mládežnického do dospělého fotbalu – nám vůbec nejde.

Práce celého týmu

„Vzali jsme kluky, kteří hodně cítí fotbal, jsou kreativní a variabilní na více postech. Zátěž skvěle hlídal přes GPS Ondra Tichý, jenž vše dennodenně vyhodnocoval a plánoval tak, aby všichni měli pořád dost energie. Sice se hrálo jen dvakrát dvacet minut, ale když máte dva zápasy denně a celkem deset utkání během tak krátké doby, je to strašně moc. K tomu patří i držení nálady doktorem Tomášem Krůtou, fantastická energii asistenta Radima Pouzara a výborná double práce trenéra brankářů a vedoucího zároveň Ondry Prepsla.“

Proč?

Chtěl bych, aby byl z pozice vedení klubů lepší náhled na produkty akademií. Aby se tolik nezaměřovali na příchody zahraničních hráčů na úkor vlastních odchovanců, protože tím trochu degradujeme vlastní práci s mládeží. Samozřejmě stále poslouchám, jak na to čeští kluci nemají, že nejsou připravení, ale vůbec mi to nezapadá. Trénoval jsem čtyři roky jednu kategorii dorostu a hráči byli podle mě fyzicky lépe připraveni než áčko. Jasně, chybí jim zkušenosti, ale když už máme třeba dva tři klenoty, měli bychom je umět brousit. A to se nedaří.

Argumentem pro zařazování afrických či jihoamerických hráčů ale bývá, že mají zkrátka úplně jiné (nejen) pohybové vlastnosti.

V našich podmínkách je pohybová kultura u nejmenších dětí úplně děsná a vychází to ze školy, z tělocviku. Kolik žáků z jedné třídy průměrně cvičí? Deset? Maximálně. Jsou na počítačích, nechodí ven a je to horší a horší. Pak to nahrazujeme my na trénincích a v grassroots programech, ale to nestačí. Ovládání míče bez umění se hýbat prostě nejde. Na druhou stranu, do klubů se teď hodně investuje, jsou noví majitelé a byl bych moc rád, kdyby i oni pomáhali prostředí měnit. Musíme si nejdřív vážit našich hráčů a zkusit z nich vycucat co nejvíce. Ať je klidně doplní fotbalisté jako Umar v Hradci, kteří přinesou něco nového. Nemělo by ale docházet k tomu, že kluby budou ve velkém přivádět zahraniční posily a vlastní odchovanci nedostanou pořádnou příležitost.

To je svým způsobem cesta, kterou hlásí například Sparta, ale nic nejde hned a vidíte, že třeba béčko jim po pádu hraje střed třetí ligy.

Klubům do toho určitě nechci sahat, respektuji jejich koncepce. Za sebe říkám, že jsme strašně málo spravedlivě nároční na ty nejlepší.

Jak to myslíte?

Nedáváme je k sobě. Všechno průměrujeme. Na trénink vám přijde 20 hráčů a co se stane? Vše děláme tak, aby ho zvládlo těch 18 ostatních. U nejlepších dvou si řekneme: „No jo, ti to už umí.“ A necháme je být. Líbilo by se mi, podobně jak to má FIFA v některých programech, že nejlepší mají nastavené věci na míru, čímž se zvyšuje jejich úroveň. Zkrátka dávat největší talenty co nejvíce k sobě. Musí se začít i odspodu.

Foto: FAČR

Čeští mladíci vybojovali na FIFA World Cup & Festival 2026 v Ázerbájdžánu stříbrné medaile.

Od nejnižších úrovní?

Myslím, že občas řešíme moc soutěže na úkor tréninkového procesu. Kořeny se dělají v malých klubech. Co pozoruji, že malé kluby si často místo tréninků sjednají zápasy a trenér to má pak jednodušší, protože nemusí nic připravovat. Ale kolik mají pak fotbalisté dotyků s balonem? Stejně v těchto zápasech hrají dva nejlepší fotbalisté týmu a zbytek dělá křoví. Nevím, zda je to úplně správná cesta.

A mají tedy dostávat všichni stejně prostoru?

Rozumím tomu právě v grassroots programech, ať mají všichni stejnou příležitost. Rozlišujme i podle kategorií a úrovní. Jakmile jsme v prvních ligách, měli bychom zavést větší konkurenční prostředí. Aby místo měl ten, kdo si ho zaslouží.

Jedna složka jsou trenéři, kluby, koncepce. Pak zde ale máme rodiče, kteří mají ten úplně největší vliv. Jací jsou?

Někdy je situace opravdu extrémně složitá. Teď v Ázerbájdžánu jsem narazil na slušné rodiče, a i jejich kluk je pak dobře nastavený, pokorný a pracovitý. Jednoznačně to vychází z domova. Práce s rodiči je strašně složitá, protože oni jsou samozřejmě s dětmi nejvíce. Na FAČR je snaha to změnit, že by v licenčním manuálu bylo, že peníze se budou rozdělovat hlavně na základě toho, jaké děti a hráče kluby vychovávají. Ne primárně podle bodů a zda jsou v první lize. Pokud někde dodají třeba reprezentanta, může tam být základ daleko lepší než jinde. I toto souvisí s úlohou a zapojením rodičů, kteří by měli vytvářet zdravé prostředí.

Možná to souvisí s dobou. Vidíte za poslední roky rozdíl v chování nebo přístupu mladých sportovců?

Za posledních sedm osm let, co jsem u mládežnických reprezentací, si nemyslím. Možná jsou postupem času lepší ryze dovednostně. Vidím tam kontinuální proces. Věřím, že v klubech se pracuje lépe, mění se i infrastruktura a celkové podmínky. Trenéři mají ideálně jen svou kategorii a nemusí se starat ještě o další, čímž dostávají více prostoru na detaily a individuální přístup. To je cesta. Šestnáctka, která byla druhá v Baku, vypadá velmi dobře. Také ale není vše zalité sluncem a určitě přijdou těžší situace.

Foto: FAČR

Trenér fotbalové reprezentace U16 Karel Havlíček.

Chybí vám třeba větší propojení fotbalu se školou?

Asi jak kde. Působil jsem před lety v Českých Budějovicích a tam to fungovalo úplně famózně. Akademie v Dynamu je skvělá. Mají úspěchy, ale neberou to jen výsledkově. Optimální je, aby škola vycházela vstříc a mohlo se chodit i na dopolední tréninky.

A co navázání na prospěch?

Upřímně netuším, jak to teď kde chodí, ale známky mají ideálně hlídat rodiče. Jakmile je člověk zodpovědný ke škole, přenese si to i do sportu. Víte, jednou mě sepsul rodič, ať se nestarám o známky jeho syna a jen trénuju. Ale když to hlídají trenéři a rodičům to nevadí, za mě je to správně. Chtěli jsme to i na akcích, třeba na srazu U15, aby s námi jezdil pedagog a dělaly se alespoň nějakou chvíli domácí úkoly. Šlo to, jen musíme brát v potaz, že jde o člověka navíc, který se musí zaplatit. Ale lidé kolem jsou v dnešní době obrovsky potřeba – psychologové, individuální trenéři, kouči brankářů a tak dále.

Kluci z Baku budou teď ve třídách určitě chvíli za hvězdy. Jak je mírnit, aby si nemysleli, že už je nemůže nic ohrozit?

Snad to půjde dobře. Před turnajem jsme měli dvojzápas se Slovenskem, kde byl úplně jiný výběr. Teď dělám nominaci na soustředění a duely s Rakouskem a chci vzít to nejsilnější. Zároveň je cílem, aby všichni zůstali pokorní a úspěch i výkon dokázali zopakovat. Uvidíme.

Vzkaz klubům

„Rád bych také poděkoval všem klubovým trenérům za připravenost jejich hráčů.“

Co vám ještě turnaj ukázal z hlediska toho, jak si fotbalově i osobnostně stojíme v porovnání s jinými zeměmi?

My vždy hlavně kopírujeme a jen koukáme, kdo co umí. Zastíráme třeba to, že Češi jsou týmoví. Kdykoliv jsme získali velkou medaili, nějaké Nagano, tak všichni říkali: „Skvělý tým.“ Jsme schopní shazovat to, že dáme gól ze standardní situace, jak kdyby neplatil. Že to musíme vyťukat do prázdné. Vždyť to k fotbalu prostě patří. Vadí mi, že haníme aspekty, které jsou naprosto přirozené. V týmovosti byla naše síla i v Baku. Ostatní třeba měli podobné individuality, ale nedokázali se tak zorganizovat. Neměli takovou chemii, což je podle mě české DNA.

Vedle toho velké kluby si pak vybírají jednotlivce, ne kolektivy.

Generace Poborských, Šmicerů, Barošů a dalších také byla jeden obrovský tým, než to začalo klapat individuálně. Až pak odcházeli do zahraničí. V co věřím, že naše výsledky inspirují začínající fotbalisty. Chci, aby se změnila nálepka fotbalu ve společnosti, která je někdy zbytečně negativní.

V něčem jiný pohled na fotbal přinesl španělský trenér seniorského nároďáku Santi Denia. Jak jeho angažování vnímáte?

Moc se mi líbí veskrze pozitivní názory i po prohraných zápasech. Osobně jsem čekal větší změnu v typologii hráčů, ale to možná ještě přijde. S asistentem Pablem Amem působí velmi pozitivně. Zatím mezi námi proběhly dvě schůzky a rád se od něj budu učit dál. A opakuji, že i seniorský tým přispěl rankingem k našemu úspěchu v Baku.

Ještě k turnaji v Baku. Přes streamy bylo slyšet, jak je česká lavička hodně hlasitá.

Já řvu, bohužel. Jsem do utkání úplně vtažený. Měli jsme s realizákem i jednu chvíli, za stavu 4:1 v osmifinále s Itálií, kdy jsme byli až v přehnané euforii. Rázem jsme neměli duel z naší strany pod kontrolou a málem se nám to vymstilo. Večer jsme si sedli a od té doby zase vše skvěle klapalo.

Foto: FAČR

Trenér fotbalové reprezentace U16 Karel Havlíček.

Je dobře, že jste vy osobně takto hlučný a aktivní?

Jsem prostě v určitém flow, ale snažím se to brzdit. Kolikrát jsem si dával do ruky papírek „Neřvi!“ a díval se na něj. Na druhou stranu kluci už mě znají. Není cílem je tahat za špagáty, aby byli jak na dálkové ovládání, prostě od realizáku také cítí, že s nimi žijeme. A na sudí nekřičím, to rozhodně ne.

Takže zvýšený hlas hráčům nevadí?

To byste se musel zeptat jich. Prostě záleží na situaci. Určitě někdy ano, ale zase je to zocelí. Netvrdím, že to je jediná správná cesta, protože ne každý to zvládne. Mě neuvěřitelně školil jeden starší hráč. Brankář Zdeněk Votruba v Hradci. Když jsem jednou dostal červenou, tak tam dokonce bylo: „To je dost, že jdeš ven.“ Jakmile jsem šel příště na hřiště, klepal jsem se. S odstupem času však vím, co mi dal. Zocelil mě takovým stylem, že pak jsem absolvoval hodně důležitých zápasů a nepodělal jsem se z nich. Na tlak a stres jsem byl zvyklý. Teď se často naopak říká, ať se kluci nevystavují tlaku. Ať jsou v klidu a můžou se rozvíjet. Ono to třeba funguje, jenže pak přijde velký zápas a tři vám z mužstva přestanou hrát, protože nejsou vůbec zvyklí. Takže úměrně kategorii musíme zvyšovat i tyto nároky.