Divočina v Portugalsku ho nakopla. A Vaclík kouká zase ven. Sparta? Smysl by dávala

„Nakoplo mě to,“ poví Vaclík. Líbilo by se mu pokračování na Pyrenejském poloostrově.

Zatím ale zůstává bez angažmá.

A nenudí se.

Minulou sobotu se vyšňořil na svatbu brankářského kolegy Aleše Mandouse. Tenhle víkend stráví v Mladé Boleslavi na fotbalové rozlučce Marka Matějovského s kariérou. Za týden chce v Ostravě navštívit blízké a memoriál Pavla Srníčka. Mezitím řeší firmu Tarespa - byznys s modely sportovních stadionů, kam jako investor vstoupil. Taky se ještě chystá na otočku do Porta, kde musí vyklidit a odevzdat pronajatý byt.

„Program mám naplánovaný na hodiny. Někdy i na minuty,“ usměje se Vaclík.

Už jsem začal trénovat. Přípravy v Česku začínají příští týden, zatímco v zahraničí se začíná za tři nebo čtyři týdny. Je relativně dost času a mám priority v kariéře pokračovat. Poslední měsíce v Boavistě mi ukázaly, že na to mám a můžu týmu něco přinést.

Z osobního hlediska to bylo dobré. Samozřejmě jsem dostával víc gólů, než jsem byl za celou kariéru zvyklý. Fajn ale byly doprovodné statistiky jako zabráněné očekávané góly, počet zákroků za zápas nebo jejich úspěšnost. Nepovedlo se ale to hlavní, proč mě i další kluky na začátku února Boavista angažovala.

Ale pozor, měli jsme to nakonec ve svých rukou. Jenže poslední kolo jsme nezvládli a ligu pro Boavistu nezachránili. Je to škoda, protože je to velký klub s historií. Měl by být úplně někde jinde.

Spoustu věcí jsem zažil poprvé (usměje se). Za necelé čtyři měsíce jsem měl tři hlavní trenéry a tři trenéry gólmanů, na jeden zápas jsem neměl dokonce žádného. I do Česka se dostala slova slovenského spoluhráče Róberta Boženíka, který vyprávěl, jak se týden muselo trénovat mimo vlastní základnu, protože nebyly zaplacené účty za vodu a elektřinu.

Nelitoval jsem. Měl jsem možnost chytat a být v kolotoči, na který jsem byl celou kariéru zvyklý.

Týmový manažer se zmínil, že by byli rádi. A rozhodovat o budoucnosti klubu musí hlavně majitel. Myslím, že v klubu dál zůstává relativně dost starostí.

Nakoplo mě to. Když mi trenér hned po příchodu oznámil, že nastoupím proti Benfice, nevěděl jsem, co mám čekat. Neměl jsem strach, že bych něco zanedbal, ale přes sedm měsíců jsem trénoval individuálně. Poctivost se vyplatila, protože i po měsících bez herní praxe mi brankářské a zápasové automatismy hned naskočily zpět. Cítil jsem se dobře, nevynechal jsem ani jediný pozápasový trénink. Vím, že můžu v kariéře pokračovat dál.

Po loňské zkušenosti se neupínám k jednomu datu. Nejlepší by bylo začít s týmem i klasickou přípravou, kterou jsem nezažil dlouho. Bylo by to fajn i proto, aby to nebylo hektické pro děti.

Myslíte takové Chcete mě? (rozesměje se)

Nezastíráme, že by se nám s rodinou líbil Pyrenejský poloostrov, kde jsme zabydlení. Nebudeme ale vybíraví a jsme otevření všemu. Neměli bychom potíž s adaptací po všem, co jsme si s manželkou a dětmi prožili. Bylo by fajn, kdyby to dávalo smysl z více úhlů pohledu.

Člověk už dopředu tuší, kde se bude žít dobře. Pro nás jedna z nejdůležitějších věcí je, zda se v daném městě nachází mezinárodní škola. Dcery mluví španělsky i anglicky.

Odmítali jsme například nabídku ze Saúdské Arábie. Nejednalo se o klub přímo z Rijádu, ze kterého by se muselo jet tři hodiny jízdy autem. Netušili jsme, co nás tam může čekat, a vyhodnotili jsme si, že by nám to za to nestálo.

Sbalím si fotbalové věci a jsem schopný odjet. Manželka je v balení ještě větší přebornice. Sbalí zbývající věci pro mě i děti a další ráno můžeme odletět.

Je nutné vědět, kde se nachází věci, které potřebujete. Fotbalové věci, kosmetika, léky, pasy. Bereme s sebou i rodné listy (v pozadí se ozývá: A oblečení podle ročního období!)

(rozesměje se) Je to manželka, šéfka naší rodinné logistiky. Jedeme zrovna společně autem.

To ne! (Manželka Martina: My to máme rádi!) Máme za sebou jedenáct let v zahraničí. Víme, jak se o sebe postarat. Změna prostředí nás nerozhodí, nemáme žádný stres. Chápu, že kdo přestupuje do ciziny poprvé, může mít pocity docela jiné.

Asi ano. Vím, kolik mi je let. Cítím ale, že uvnitř mám motivaci. Mám s fotbalem spoustu zážitků a dobře vím, co vše dokáže ještě přinést. Byla by škoda opouštět ho dřív, než je nutné. Takhle to cítím v tenhle moment. Fotbal mě naplňuje, stejně jako brankařina. A čím stárnu, tím mě víc baví si o ní povídat nebo přemýšlet. Baví mě přijímat nové impulzy.

Jasně! Jan Sommer je starší o rok, takový Casper Schmeichel dokonce o tři. I starší kluci se udrží na nejvyšším levelu. A v šestatřiceti se cítím na slušné úrovni i já.

Složitá otázka. Asi kdybych ráno vstal a cítil, že se mi nechce. Spousta kluků říkala, že se ráno probudila s otázkami: Proč jdu trénovat? Proč to musím dělat? Cítím, že podobný moment u mě nenastal. Celé loňské léto jsem trénoval v sedm ráno, ale pořád mě to bavilo. Až vstanu a ucítím, že se mi nechce nebo tělo moc bolí, může to být impulz, abych si řekl, že stačilo.

Osm měsíců bez angažmá posloužilo k tomu, abychom s manželkou získali představu, jak bychom mohli fungovat v Česku. Vídali bychom rodiče, děti by byly s prarodiči, navštěvoval bych bráchu nebo kamarády. Trošku nám to změnilo pohled, ale muselo by to dávat smysl všem stranám. Podobně a dobře o tom mluvil Pavel Kadeřábek. Musí to dávat smysl jemu, rodině i klubu, který by ho chtěl podepsat.

Kdepak. Spartu jsem samozřejmě sledoval, mám s ní spojenou minulost a obrovský vztah. Nikdo se mi ale neozval.

Ta by mi dávala smysl.

Vše je ve fázi oťukávání, co mám zprávy od agentů a lidí, co se starají. Zájem evidují, takže doufám, že se to přetaví do dalších kroků.