Článek
„Nesmíme se bát mluvit. Když budeme na nepravosti upozorňovat, začne jich ubývat. Nadávky a agresivitu se asi nikdy nepovede úplně vymýtit, ale smutných příběhů může být míň,“ poví mladý muž s klukovskou tváří a výraznými brýlemi s kulatými obroučkami.
I jeho příběh ze září 2022 je hodně smutný. Za rok a půl ho převyprávěl bezpočtukrát a na další otázky už by mohl být alergický, přesto prosbám reportérů dál ochotně vyhovuje. Nemluví z něj hořkost, s otřesným zážitkem se už dávno stihl vyrovnat.
I proto kývl na nabídku fotbalové asociace a bude pomáhat s kampaní Přes čáru zaměřenou na prevenci kyberšikany, nepřiměřené agresivity na hřišti či právě útoků na sudí, které jsou hlavně v nižších soutěžích nepříjemnou součástí folklóru.
Když Hanzlík pískal osudový duel mezi Chodovem a Klánovicemi, bylo mu teprve devatenáct a mohl být zdánlivě snadným terčem zloby hráčů, funkcionářů a fanoušků, ovšem on to vidí jinak: „Myslím, že kdyby tam tenkrát pískal téměř kdokoliv, stejně by se to stalo.“
Co se stalo? Nad tím příběhem žasl celý fotbalový národ. Zápas se hrál v dusné atmosféře, kterou ještě víc vyšponovala červená karta za sprosté nadávky pro hráče Chodova, který schytal debakl 1:6. „Po utkání nás místní dostrkali do kabiny rozhodčích, a když jsme se zamkli, bouchali nám na dveře. Popsali jsme to ve zprávě rozhodčího, což je namíchlo nejvíc. Hned si to přečetli na mobilech a chtěli se mstít,“ vzpomíná Hanzlík.
To nejhorší přišlo vzápětí: kvůli údajně zamčenému vchodu do areálu musel jít s kolegy oklikou přes uličku hanby. „Čekali na nás hráči i fanoušci. Nejdřív mě někdo podkopnul, a když jsem se otáčel, od někoho dalšího jsem dostal pěstí. Taky mě polili pivem a zahlédl jsem i nože…“ Slyšel i třeba tohle: „Najdeme si tě. Víme, kde bydlíš.“
Následovaly vysoké tresty od disciplinárky pro Chodov, jeho předsedu i hlavního pořadatele. Policie případ kvůli nedostatku důkazů odložila. S milým gestem přišla Slavia, která Hanzlíka pozvala na zápas Konferenční ligy s Ballkani: sváteční partii sledoval z nóbl tribuny pro vážené hosty.
Jeho jméno v delegaci pražských sudích chybělo jen týden. Vrátil se rychle. „Jasně, přemýšlel jsem, jestli to mám zapotřebí. Řekl jsem si, že kdybych s pískáním přestal, bylo by to hloupé. Ti druzí by to vlastně vyhráli,“ přemítá. „Pískání mám pořád rád, baví mě. A víte, proč? Protože převažují týmy, kde jsou hráči i funkcionáři normální.“
Pískat začal v patnácti a teď načíná sedmý rok svojí brigády, jak s úsměvem přezdívá práci rozhodčího. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studuje vzdělávání dospělých a sní o posunu do pražského přeboru. „Dávám si spíš nižší cíle. Když postoupíte do divize a ČFL, musíte už jezdit po celých Čechách a spolkne vám to velkou část víkendu,“ popisuje Hanzlík. „A jak dlouho u pískání ještě vydržím? Sám nevím, jestli bych to chtěl dělat třeba dalších dvacet let. Nechám se překvapit.“
Tomáš Vaclík o projektu Přes čáruVideo: FAČR
