Bitka před rodiči. Máma to nemá ráda, táta s bráchou jsou ale nadšení, svěřoval se vítkovický Macias

Důraz vám není cizí, ale do bitky jste se pustil v extralize poprvé. Jak se stalo, že jste se začal prát právě s Johnem Ludvigem?

Cítil jsem tam párkrát krosček do zad. Neviděl jsem číslo, nebo hráče, ale zdálo se mi, že to byl on. Tak jsem ho ťukl po nohách a zeptal se ho, zda si to chce vyříkat jinak. Usmál se, tak asi chtěl a šli jsme do toho.

Ludvig je těžká váha…

...to jsem právě zjistil (smích). Ale to mi nevadí. Šlo mi o to ukázat, že se nebojím. Pokud bude příště stejná situace s těžkou váhou, tak se nebudu bát vůbec.

K ledu jste šel po ráně do brady, nebo jste uklouzl?

Nohy mi neujely, byla to pecka. Ale celou dobu jsem věděl, co se děje a tak, takže v klidu. Někdo to musí rozdat a někdo zase dostat, že jo.

Kontroloval jste si čelist, když jste odjížděl na trestnou lavici?

Trošku jsem cítil, že mi teče krev. Jenom jsem si jazykem kontroloval, jestli to nemám někde rozseklé.

Ludvig je Kanaďan s českými kořeny, bitku jste si domluvili anglicky?

Samozřejmě. Předpokládám, že česky nerozumí. I když vlastně nevím.

V extralize jste se popral poprvé, v zámoří, kde jste hrál v minulých letech, jste si to zkusil?

Jo, asi tak čtyřikrát. Ale to byli kluci v mém věku, tady ten byl trošku zkušenější, řekl bych. Takže jsem nabral nové zkušenosti a budu se v tom posouvat.

S Ludvigem jste se zanedlouho poté, co jste opustili trestnou lavici, potkali znovu a trefil jste jej čistě u zadního mantinelu. Tenhle souboj berete jako vítězný?

Samozřejmě! Kluci říkali, že tam pak chvilku i ležel za bránou. Takže jo, dobrý (smích).

V ochozech vám fandili rodiče. Co říká maminka, která také hraje hokej, na bitky?

Když jsem hrál ještě v zámoří a pobil jsem se dvakrát za tři zápasy, tak mi napsala, že ještě jednou se pobiju, tak přestane v noci vstávat k televizi. Takže to úplně ráda nemá. Ale samozřejmě chápe, že to k tomu patří. Táta je naopak nadšený, když se to stane. To samé brácha. Ten mi psal hned po zápase. Jsem rád, že mám takovou podporu. Moje hra je taková, jsem v ní platný, měnit se nebudu.

Maminka se při hokeji nepoprala?

To ne. Góly už dala, ale třeba to ještě stihne (smích).

Porazili jste v pátek Třinec, teď Pardubice. Oba týmy v minulosti vedl současný kouč Vítkovic Václav Varaďa. Je na něm znát, že si těchto úspěchů váží o něco více, než proti jiným soupeřům?

Já si myslím, že trenér Varaďa je velký profesionál a chce vyhrát každý zápas. To spíše my máme v hlavě, že od něho chceme více peněz do kasy, tak je prostě porážíme. Proti tak silným mančaftům se výhra vždy cení o něco více. Máme velkou podporu v bráně od Dominika (Hrachoviny), párkrát nás zachránil i dnes.

V hale po celé utkání nefungovala časomíra na kostce. Měl jste přehled, jaký je čas, například když jste v 59. minutě dával třetí gól do prázdné branky?

Občas neměl přehled v hale asi nikdo. Ale velký problém to nebyl. U toho gólu jsem jel napadat Jana Košťálka, který tam hodil takovou riskantní přihrávku, ta se odrazila od hráče zpátky, takže jsem věděl, že nejsem v ofsajdu. Sice jsem se musel otáčet, ale věděl jsem, kde přibližně brána je, a snažil jsem se to tam jen co nejrychleji poslat.