Článek
Devět zápasů a jen dvě výhry nad Táborem a Zvolenem. Co vám přípravná utkání prozradila?
Je pravda, že výsledky nebyly dobré. Měli jsme náročný program, těžké soupeře a chtěli jsme si nasimulovat září. Ukázalo nám to věci, které by jinak zůstaly skryté. Máme velké rezervy v defenzivě, rychlosti i rozhodování. Samozřejmě sebevědomí to moc nedodalo, ale věřím, že nás to semkne a pomůže. Účel to splnilo.
Ukazuje se už nyní, jak moc vám po konci kariéry chybí Milan Gulaš?
Samozřejmě je to obrovská ztráta. Ale musím říct, že Milan na poměry extraligy i celé Evropy udělal úžasnou kariéru. Všude budil respekt. Navíc odešel ve chvíli, kdy byl pořád za hvězdu, což je vzácné. Pro nás je to ztráta, ale zároveň šance, aby se role lídra chopila širší skupina kluků. Už v přípravě bylo vidět, že dominantní postava chybí a víc hráčů musí převzít zodpovědnost.
Může trenér zasahovat do toho, kdo se stane lídrem?
Maximálně po hokejové stránce, ale kdo povede tým, to si kabina musí určit sama. Kluci už pochopili, že se nemají za koho schovat. Milan už nebude dávat rozhodující góly, takže tu roli musí převzít oni.
Tým ovšem jinak zůstal takřka pohromadě. Vnímáte to jako výhodu?
Mám rád, když kádr zůstává delší dobu spolu. Je to i signál důvěry od vedení a hráči si toho musí vážit. Letos se nám podařilo udržet většinu týmu, což je fajn. Samozřejmě někdy přijde doba, kdy je potřeba větší obměna, ale teď jsme spíš stabilní.
V Českých Budějovicích načínáte už třetí sezonu, což není mezi hokejovými kouči tak obvyklé. V čem je klíč?
Je to o symbióze mezi trenérem, hráči a vedením. Vedení musí být trpělivé a dát realizačnímu týmu důvěru, protože extraliga má 52 kol a všechno se mění. Tým, který je v prosinci první, může být v březnu jedenáctý. Proto je důležité vydržet a nepodlehnout panice. Já jsem tady spokojený a snažím se pro klub odvádět maximum. Po třech letech už tu znám všechny lidi, mám mezi nimi přátele a jsem tu doma.
Jaké je to být trenérem, když kouč je v krizi vždy první na mušce?
Nic příjemného, ale vždycky to tak bylo a bude. Úspěchy jdou za mužstvem, neúspěchy za trenérem. Vedení při krizi hledá příčinu a nejjednodušší je vyhodit kouče. Ale trenéři mají rodiny, není snadné najít novou práci. Ale tohle povolání jsme si vybrali a musíme s tím žít.
Je to i odpověď na otázku, proč v extralize není více mladých trenérů? Ve 44 letech jste stále tím nejmladším hlavním koučem.
Ještě pořád, jo? Bylo by fajn, kdyby jich bylo víc. Ale možná nedostali šanci, nebo do toho nechtějí jít. Těžko říct.
Vy jste s hokejovou kariérou sekl brzy a následně vedl mládež ve Spartě a poté v Plzni, kde jste se už před jedenácti lety vyhoupl do role asistenta u A-týmu. Co bylo nejtěžší na vašich trenérských začátcích?
Zodpovědnost. Dostanete důvěru a najednou na vás kouká spousta lidí – fanoušci, vedení, partneři. Buď vám fandí, nebo pískají. A vy děláte maximum, aby výsledky byly dobré.
Trenér Ladislav Čihák před pěti lety na střídačce Plzně.
Co vám pomohlo?
Čas a zkušenosti. Člověk se učí každý rok. Hokej se rychle vyvíjí, stejně jako doba. Všichni chtějí všechno hned, nároky rostou. S tím se musíte naučit pracovat.
Jak těžké je držet krok s novými trendy a technologiemi?
Musíte se přizpůsobit. Starší hráč, který to nezvládne, z ligy vypadne. A to samé platí i pro trenéry. Musíte držet basu. Vzdělávat se, sledovat trendy, hrát proti evropské špičce, jinak vám ujede vlak. A to mě vlastně baví.
Berete si něco i vy od hráčů?
Určitě, vlastně je to nutnost. Naučil jsem se, že je potřeba mnohem víc komunikace než třeba před patnácti lety. Tehdy stačilo říct – jdeš hrát, nejdeš hrát. V dnešní době všichni všechno řeší, což je problém. Musím se tomu holt přizpůsobit a mnohem více vysvětlovat.
O mladších hráčích se často říká, že potřebují více…
Hladit? To je pravda. Dřív byli kluci mnohem odolnější. Neříkám, že to je špatně nebo dobře, ale prostě to tak je.
Ladislav Čihák je ve 44 letech nejmladším trenérem v Tipsport extralize.
Už když jste začínal trénovat v Plzni, tak se o vás proslýchalo, že to s vámi mladí hráči nemají jednoduché.
Ale taky se podívejte, kde teď hrají. Kantner s Kaňákem mají titul ve Finsku, Kodýtek tam taky hraje výborně a dostal se i na mistrovství světa. Tihle kluci vylítli do extraligy a už teď mají skvělé kariéry. Já na ně byl velice přísný, obrazně řečeno jsem jim „dal do držky“, protože jsem v nich viděl velký potenciál. Ale oni to přijali, i jejich rodiče, a vypracovali se. A jsem na ně ohromně hrdý.
Vnímáte, že dril a přísnost jsou potřeba i v dnešní době?
Jednoznačně, to je součást ledního hokeje. Někdo to unese, někdo ne. Dnes hráči snášejí čím dál míň, takže musím ubírat nároky a komunikovat jinak.
Není pro vás frustrující, že se nemůžete držet starých metod?
Tak bych to neřekl. Kdybych prohlásil, že mě to štve nebo frustruje, tak budu označen za nějakého diktátora. Já tuhle dobu a tenhle vývoj respektuju a učím se s tím pracovat. Na druhou stranu před patnácti lety jsme měli v NHL kolem 80 hráčů, dnes jich má výraznou roli sotva deset. To o něčem vypovídá. Český hokej musí najít novou identitu, což ale je běh na dlouhou trať. Před pár sezonami se podařilo určité věci zlepšit a odrazilo se to na výsledcích mládeže i áčka, teď je potřeba to ještě posunout dál.
Co konkrétně?
To je složitá otázka. Nejsem vševěd a nechci dělat guru. Ale mám pocit, že pokud trenéři v mládeži nezačnou být přísnější a rodiče to nepochopí, klesající trend našich hráčů v NHL se těžko otočí. Tam je přece enormní tlak a zvládne ho málokdo. Tak třeba to je odpověď na otázku, proč máme tak málo hokejistů v nejlepší lize světa. Ale nevím, tohle je na širší diskuzi se zkušenějšími trenéry, experty nebo psychology.
