Hradecký Smoleňák: Hráli jsme se sebezapřením. Jestli má člověk prohrát, pak s týmem jako je Třinec

Radku, jaké jsou teď ve vás emoce?

Jsou to smíšené pocity, protože člověk cítí, že na Třinec měl. Bylo by to jiné, kdybychom čtyřikrát prohráli a neťukli si. Ale já cítím, že jsme na ně měli. Jenže Třinec je zkušený tým, finále hraje každý rok a my jsme do toho šli jako totální nováčci a učili jsme se za pochodu. I to byla věc, která hrála pro Třinec, že tyto zápasy má odehrané.

Vysvětlete, co jste se museli učit?

Tak vás novinářů je tu při finále třicet místo obvyklých dvou, kteří jezdí během základní části po celé lize. Lidi vás zastavují, je o vás zájem. A pak... Třinec dá první gól, pak udělají šraňky na červené... To jsme se učili. Učili jsme se hrát chytře. Když to někdo pojebe v základní části, tak dostane gól, ale pořád je listopad. Dneska jsme to viděli – první třetina, jedna chyba a bum, gól. To jsou věci, se kterými se musíme naučit nakládat. Takové situace se nám nesmí stávat, pokud chceme porazit tým takového kalibru, jako je Třinec.

Ale byli jste blízko, že?

Třinec vyhrál zaslouženě, porazil výborné týmy. Klobouk dolů. Na druhou stranu jsme je v mnoha věcech přehrávali, věděli jsme, jak na ně. Bohužel naše nedostatečná práce kolem brány, náš hlad po gólech a šikovnost je dát, nás odsoudila na druhé místo.

I tak je to historický úspěch Hradce.

Jo, ale mám to v sobě tak, že buď člověk vyhraje, nebo nic. Lidi si pamatují jenom vítěze. Měl jsem v hlavě, jak jsme hráli finále Ligy mistrů a doma prohráli. Ale ta euforie na zimáku i ve městě, tak jsem to chtěl zažít ještě jednou. To, co ale naši diváci a lidi teď předvedli v domácích zápasech a jakou vytvořili atmosféru, tak předčilo jakýkoliv zápas, který jsem odehrál. A to si z tohoto finále budu pamatovat. Fanoušci za námi jezdí, stojí je to spoustu úsilí, peněz i volna v práci. My se jim můžeme odměnit jenom výkony. Snad vidí, že jsme to neodflákli.

Jak jste hrdý na tým?

Moc. Co se letos všechno stalo, to člověk nevymyslí ani ve špatném snu. I to, co se nám v play off dělo. My jsme to skládali tak, že kdo byl zdravý a měl morál na to, aby hrál, tak do toho šel. Za to si všichni zaslouží kredit, hráli jsme s brutálním sebezapřením.

A pak přijde prohra.

Jo. Člověk ve dvaceti myslí, že šance přijde desetkrát, ale toto bylo moje druhé finále, co jsem odehrál, a zase prohrané. Bůhví, co bude vůbec příští rok. Moc bych si přál, abych to ještě jednou zažil, ale já nevím, co bude zítra.

Ale smlouvu máte, ne?

Nevyprdnu se na to. Na to mám hokej moc rád. A ještě jak jsem si letos prošel všemi zraněními. Takže teď vypnu, protože je to totální prázdnota. Ale mám motivaci odehrát sezonu celou, vrátit se zase do nějakého standardu.

To vám osobně v play off chybělo, že? Byl jste spíš mentorem, často na hraně sestavy.

Měl jsem zraněnou kyčel, a když jsem se vrátil, tak jsem si smolně zlomil patu. Pak jsem do toho po čtyřech týdnech vlítnul, což byl taky úlet. A v posledním zápase základní části proti Pardubicím jsem si zlomil ruku. Vybral jsem si to ažaž, ale v kádru bylo víc kluků, kteří hráli se zraněním, které se neslučují s hokejem. Mrzí mě, že jsem nehrál, tak jak bych chtěl. Kluci, kteří dostali přednost, ale hráli výborně, což dokazuje, že jsme ve finále. Nemohu říct ani popel, trenéři tam dávali kluky, kteří byli v laufu, kterým věřili. Já si po té zlomené ruce říkal, ať stihnu alespoň minutu v play off. Hrát bych chtěl víc, jsem sportovec, ale vzal jsem roli, jaká byla.

Váš kamarád Jakub Voráček už při čtvrtfinále říkal, že vítěz série Sparta - Třinec získá titul.

Kuba ví všechno, ale v duchu fandil určitě mně. Když se podíváte na Třinec, koho porazil... Jestli má člověk prohrát, pak s týmem jako je Třinec. Třeba dnes jsem cítil, že máme víc energie, víc sil. Bohužel Třinec věděl, kdy zatáhnout, kdy co má udělat. Ne, že bychom bušili jako hluší do vrat, ale chyběly nám střely, někdo před bránou. Káca (Kacetl) co vidí, tak chytne. Hodně nám chyběla dravost kolem brány.

Tým má ale velký potenciál, že?

Ano a myslím, že kluci ještě zdaleka neukázali, co mohou. Mám je každý den na očích, vidím, co umí a neumí. Pořád jim přeji, aby ještě mířili výš, aby Hradec pro ně nebyl poslední stanicí, aby si zahráli někde venku. A dělalo by mi radost, kdybych jim mohl pomoct.