Článek
Jak jste zranění odhalil? Čtvrtfinále s Karlovými Vary jste normálně dohrál.
Došlo k tomu už v posledním domácím zápase základní části s Hradcem Králové po střele Klímiče. Ruka bolela, takže jsem byl druhý den na rentgenu. Ale bylo to natolik skryté, že zlomeninu vůbec neodhalil. Myslel jsem tak, že jde jen o otok, naraženinu. Po vyřazení jsem ještě chvilku trénoval. Připravoval jsem se na nároďák, abych mohl zabojovat o mistrovství. Ale přišlo mi divný, že se ruka vůbec nezlepšuje. Museli jsme tak ještě udělat rezonanci a CT a tam se bohužel ukázalo, že mám uštípnutou kost, takže jsem musel na operaci.
Jak to aktuálně vypadá?
Bylo to nepříjemné, ale teď už se snažím trénovat. Posiluju alespoň nohy a vršek, co mi to dovolí. Je to nekomfortní, ale bohužel i tohle ke sportu patří. Ještě do pětadvacátého května budu mít sádru a pak se uvidí podle rentgenu. Jestli to bude dobře zahojené, tak snad už budu moct pomalu ruku rozhýbávat a začít posilovat, abych byl fit na začátek tréninku na ledě. Tohle je pro mě zase něco nového.
V čem?
Za svou kariéru jsem si na zranění už zvyknul, ale vždy jsem měl problémy spíš ve spodní části těla než v té vrchní. Už jsme se teď tomu doma i smáli, že ruce jsem ještě neměl, tak je to zase nějaká novinka…
Vždyť jste měl v předminulé sezoně zlomený malíček.
Ale s tím jsem hrál, to bylo malinký. To jsem úplně nebral jako něco vážného. Teď tomu pomáhá volno, protože na člověka není žádný tlak, že by se měl nějak rychle uzdravit. Můžu se tak dát stoprocentně dohromady, abych byl připravený na novou sezonu. I když člověka samozřejmě mrzí, že se nemohl zúčastnit kempů reprezentace a zabojovat o mistrovství světa. Ovšem zdraví máme jen jedno a je to zkrátka tak, jak to je.
Naposledy jste na mistrovství světa hrál před čtyřmi lety. Před dvěma jste těžce nesl, když jste přišel o zlatý šampionát v Praze. Jak to koušete nyní?
Samozřejmě člověka štve, že o to zase přišel. Měl jsem takové přání, že bych si třeba mohl na mistrovství zahrát s Galvusem a to se nepovedlo. Příští rok mi bude 34 let, tak ještě třeba na příští mistrovství budu mít poslední šanci se dostat. Uvidíme.
Napadlo vás, že olympijské čtvrtfinále s Kanadou by tak mohl být váš poslední reprezentační zápas na velké akci?
Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Spíš o tom, že mě z toho vyřadilo zase zranění… Ale že by Kanada mohla být poslední, o tom jsem neuvažoval. Třeba to tak bude. Možné je všechno.
Místo vás o nominaci na šampionát bojuje váš parťák z Liberce Tomáš Galvas, který byl v rámci ankety Hokejista roku vyhlášen nejlepším obráncem sezony.
Abych řekl pravdu, ani jsem nevěděl, že nějaké vyhlášení bylo. (usměje se) Probudil jsem se a četl, že Červus posbíral nějaké ceny. Tak jsem si to otevřel, protože mě zajímalo, kdo vyhrál obránce. Myslel jsem, že Koště z Pardubic, když měl skoro bod na zápas, ale dočetl jsem se, že to byl Galvus. Tak jsem mu napsal a pogratuloval. Zasloužil si to za to, co předváděl ve dvacítkách i jak nám pomáhal v Liberci.
Ale vy jste byl taky jedním ze tří adeptů na cenu nejlepšího obránce sezony.
(směje se) Vůbec jsem to nevěděl. Když jsem přišel do kabiny, tak mi kustod Honza Plodek říkal, že jsme tam byli tři. Já, Koště a Galvus. Dozvěděl jsem se o tom tady.
Mimochodem hned pět ocenění putovalo do Karlových Varů, které vás ve čtvrtfinále vyřadily. Působí to trochu jako náplast vědět, že Energie měla fakt mimořádnou sezonu?
Určitě to ukazuje jejich kvalitní práci s týmem. Vyřadili nás ve čtvrtfinále. Frodlík nejlepší gólman, Pavel Patera nejlepší trenér, Tomek vyhrál… A ještě získali bronz. Kdybychom postoupili my, tak bychom třetí místo brali my. Ale patří jim gratulace. Celkově jako klub odvedli skvělou práci a asi zaslouženě si kluci a pan Patera ceny převzali.
Kapitán Bílých Tygrů Liberec Radim Šimek.
A Roman Červenka tu pro nejlepšího Hokejistu sezony taky, souhlas?
Co na Červuse říct? V jeho letech táhne tým. Myslím, že kdyby ho v Pardubicích neměli, tak se do finále ani nedostali…
Je mu 40, takže šest sedm let budete také ještě hrát?
(usměje se) To já ne.
