Má to cenu? ptal se a přemýšlel o truhlařině. Kousnul se a nyní chce být Procházka oporou Liberce

Extraligový debut sice prožil už jako osmnáctiletý v dresu Sparty, jenže během následujících sedmi sezon si v nejvyšší soutěži připsal pouhých 15 startů. Jinak hrál o patro níž za Litoměřice, Kadaň, Havířov, Ústí nad Labem… Až v roce 2023 prorazil v Karlových Varech a letos si útočníka vybrali Bílí Tygři, kterým kdysi fandil a obdivoval jejich kapitána Radima Šimka.

Samozřejmě a jsem strašně rád, že jsem se dokázal po těch letech v první lize do extraligy zase zpátky vyšvihnout. Bylo psychicky náročné vidět kluky v mém věku, které jsem potkával v reprezentacích, jak hrají extraligu a někteří i NHL. Bylo to pro mě těžké. Ale kousnul jsem se. V Litoměřicích jsem měl dva skvělé roky, kdy jsem bodoval, hrál dobře. Myslím, že to mě hodně posunulo do Varů. Tam jsem pak dostal taky příležitost pod panem Brukem, kdy mě dost stavěl. Za tu šanci jsem mu vděčný.

V Litoměřicích ne. Ale třeba tři roky předtím, když jsem byl v Havířově, tak jsem si i hledal práci a pomalu jsem si myslel, že už s hokejem končím. A nakonec se to obrátilo, šel jsem postupnými kroky nahoru. Až jsem došel do Liberce. Jsem strašně rád, že jsem tady. Ambice Liberce jsou teď velké. Doufám, že je naplníme.

Docela mě baví práce se dřevem, takže asi v truhlařině, tesařství, něčem takovém. Ale spíše se mělo jednat o přivýdělek nebo brigádu, protože peníze v Havířově nebyly úplně nějak velké. Ale pak jsem se nakonec dostal do Litoměřic, kde už to bylo i finančně lepší. Už jsem koukal jen na hokej a snažil se ze sebe dostat co nejvíc.

Právě že ne, ale mám rád práci rukama. Vzorem byl taťka, podle něj jsem vždy něco dělal. Ten si u baráku opraví pomalu všechno sám, takže jsem to od něj odkoukal, vždy mě něco přiučil. Jsem zaměřený spíš na práci rukama než hlavou.

Jo, zrovna o víkendu jsem stavěl skříně. Šlo o práci se dřevem, takže mě to bavilo a stavěl jsem je s nadšením. Posílal jsem i fotky rodičům, že konečně jsem přes víkend truhlářem, takže super. (usměje se)

Určitě, samozřejmě. Když jsem byl malý, koukal jsem na něj v televizi a teď tady s ním sedím v šatně a bavíme se. Je to úžasný pocit. Když jsem byl malý, fandil jsem Liberci. A když vyhráli titul, tak brácha (Martin Procházka) v tu dobu hrál na Spartě, skončili druzí. Takže jsem to sledoval a věděl, jaká jména tam hrají. Potkávat se teď s nimi v šatně je úžasné.

Ani ne. Větší změnou byl přechod z první ligy do Varů před dvěma roky. Pro mě to byla větší neznámá než jít z extraligy do extraligy. Byla to změna, ale zase ne tak velká.

Když začala sezona, první měsíce byly náročné. V první lize jsem byl zvyklý na něco jiného. Extraliga je rychlejší, souboje v ní jsou tvrdší a systém propracovanější, takže na to jsem si hodně zvykal. Ale snažil jsem se hrát úplně naplno, věřit si a vlastně se to takhle povedlo, že jsem i bodoval a stal se ze mě nechci říkat klíčový hráč, ale hráč, který dokáže skórovat, nahrát, tým podpořit bodově, zápasy třeba i rozhodnout. Jsem rád, že se to podařilo už první rok ve Varech a do druhého jsem už šel s nějakým sebevědomím, že vím, co dokážu, že umím dát gól. Druhý rok to bylo lepší.

Určitě udržet, přinejlepším produktivitu ještě i zvýšit, týmu bodově pomoci. Umím dát gól, umím hrát do těla, snažím se se spoluhráči kombinovat, hrát hezký hokej, ale umím hrát i jednoduše, kdy ta práce třeba není až tak vidět, ale pro tým je hodně prospěšná.

Určitě jsem si to nevybral. (usměje se) Kluci mi říkali, že nás to čeká, takže jsem si zjišťoval, co to je. A nakonec mě i vybrali. Připravovali mě na to, že to bude těžký. A když jsem to pocítil na vlastní kůži, musím souhlasit. Jsem rád, že to mám za sebou a že příští roky už nepůjdu a zkusí to jiní kluci.

Vydržel jsem to tak sto metrů, ani ne minutu. A pak už to bylo tak strmý, že se muselo jít pěšky a pomalu. Strašně bolely nohy, záda. Jsem rád, že jsem to nakonec vyšel i v celkem dobrém čase a umístil se v tabulce v půlce.