Žádný důchod. Někde mi věk ubírá, jinde přidává. Červenku motivuje i Jágr

Přesně tak. Potřeboval jsem se stoprocentně uzdravit a dotrénovat, nechtěl jsem naskočit zraněný. Popravdě na začátku problémy úplně neodezněly, ale postupem času už ano. A snad to tak i zůstane.

Sice tuším, kolik bodů jsem získal, ale že bych sledoval, kolikátý jsem, to vůbec. To jsem dělal tak ve dvaceti.

Sebe asi porovnávat nezvládnu. Ale přijde mi, že máme ještě o něco kvalitnější tým. Loni jsme prošli pár výsledkovými výpadky, teď jsme konzistentnější. A věřím, že se krizím tentokrát vyvarujeme a dobře se připravíme na klíčovou fázi sezony. Bude to o detailech. Věříme, že můžeme dokráčet až k titulu. Ale musím říct, že konkurence je velká. Takhle vyrovnanou extraligu jsem v životě ještě nezažil.

Jako hráč to tolik neřeším. Pro fanoušky je to určitě super. Nahoře hrají i týmy, od kterých by se to tolik nečekalo. Nejsou tu snadné zápasy, nelze nikoho podcenit.

Měl jsem celkem jasno. Na prodloužení smlouvy takhle brzy jsem netlačil, ale když s tím vedení přišlo, relativně rychle jsme se domluvili. Dávalo mi to smysl. Hlavním důvodem jsou ambice. Ty hrály zásadní roli i ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval po návratu do Švýcarska. Vlastně nevím, kam jinam bych měl chodit. Vidím, že organizace se chce posouvat a zlepšovat, a rád jsem toho součástí.

To teď neumím říct. Dokážu si to představit, mám podepsáno na další dva roky, což je dost dlouhá doba. Co bude dál, to netuším. Můžu kariéru skončit v Pardubicích, stejně tak můžu jít i jinam.

Vlastně nikdy. Soustředím se na to, co je. Jasně, jednou přestanu. Může přijít zranění, může se mi v hlavě změnit nastavení a priority. Na druhou stranu, asi to vyzní blbě, ale já věřím, že mám věci do určité míry ve svých rukách. Mám pocit, že můžu ovlivnit, jak dlouho ještě budu hrát. Třeba Jarda Jágr pořád ukazuje, co všechno je v hokeji možné.

Potěšilo mě to. Jarda mě zná a tuším, jak to myslí. Nevím, jestli je to úplně pravda. Oba obětujeme hokeji strašně moc, každý trochu jiným způsobem.

Hlavně láska ke sportu. Když se povede nějaký týmový úspěch, hned dostávám pocit, že to všechno mělo smysl. Proto hokej dělám. Mám v paměti spoustu krásných vzpomínek. Není nic hezčího, než když vidím lidi se radovat, že se nám něco povedlo. To je přece fantastické.

To je druhá stránka. Porážky ke sportu patří, a k nim i tlak fanoušků, který mám vlastně rád. Bez proher se nedá posouvat a růst. Hokej přináší strašně moc pocitů, a ne vždycky jste emočně nahoře, ale tak to má přece být. Vím, že nebudu hrát věčně, ale čím více ještě takových krásných chvil můžu zažít, tím lépe. Proto chci pokračovat. Jsem zdravý a cítím, že mám ještě co nabídnout.

Rozhodně už nedělám věci stejně, jako když mi bylo dvacet. Potřebuju být efektivnější, někde se pošetřit. Ale funguje to jenom díky zkušenostem. Ty jsou nepřenosné. Když nám rodiče nebo prarodiče říkali, co máme dělat, málokdy jsme je poslechli. Člověk se to musí naučit sám a poznat, co a jak funguje. Na ledě i mimo něj. Já už jsem něco zažil a vím, jak moje tělo reaguje. Kde mi věk ubírá, jinde mi přidává. Nepřijde mi, že bych fyzicky strádal. A jestli ano, tak si to nepřipouštím.

To si zatím moc nemaluju, ale jasně, mám olympiádu v hlavě a budu se snažit dostat do co nejlepší formy, abych si v Miláně mohl zahrát. To srovnání by bylo náročné, pojedou tam špičkoví hráči, ale nejsou to nadlidi. Už jsem si proti nejlepším hokejistům v minulosti zahrál, takže si dokážu představit, co to obnáší. Třeba Kanada by mohla udělat tři elitní týmy, mají obrovský výběr. Ale jenom jména úspěch nezaručí, je potřeba tým správně složit, včetně příslušných rolí. My máme taky kvalitní hráče a že bychom se Kanady měli bát, to ne. Tenhle přístup by rozhodně úspěch nepřinesl.

Je to obrovská čest a velká zodpovědnost. Za tým a celý národ. Lídrů je v týmu více, ale jako kapitán je míra zodpovědnosti ještě o něco větší. Ohromně mi záleží vždycky na tom, abychom udělali co nejlepší výsledek.

Je to tak domluvené, že pokud budu zdravý, tak bych měl jet.