Řepík zraje jako víno. V lídra jsem dospěl, teď už mi chybí jen jedno, říká kapitán Sparty

Rozhodně, relax už byl potřeba. Čtyři zápasy za sedm dní, bylo toho dost. Uvítal jsem, že si teď chvíli můžeme odpočinout od hokeje fyzicky i mentálně. Člověka ale samozřejmě hned víc baví hrát, když se daří. Chtěli jsme začít sezonu rozhodně lépe než ty dvě předchozí, kdy se nám starty nepovedly. Hodně jsme se o tom bavili. Dobrý tým by neměl prohrát dvakrát třikrát po sobě.

Podle mě je zásadní, čím vším jsme si prošli. Jádro týmu zůstalo a nechtěli jsme dopustit, aby se nám začátek znovu nepovedl. Jsme poučení. I ze závěru minulé sezony, kdy přišel rychlý konec s Třincem. Tahle nepříjemná zkušenost mě žene dopředu.

Chci odvádět co nejlepší výkony na ledě a jít příkladem. A samozřejmě se snažím být správným lídrem. Když je to potřeba, mluvím v kabině. Hlavně s mladšími kluky. Nebojím se jim poradit. Je potřeba vytvořit co nejlepší partu. Občas se pochválit, občas si i vynadat. To k týmovému sportu patří. Je pro mě čest být kapitán, ale nejsem v šatně jediný, kdo se projevuje. V týmu je spousta zkušených hráčů, kteří mi pomáhají. Jedeme v tom spolu.

To úplně nevím. Možná jo. Ale pořád se učím. Rozhodně furt nevím všechno. Jde hlavně o nabité zkušenosti. Zahrál jsem si i v NHL a s nadšením jsem sledoval, jak se chovají starší hráči a co všechno hokeji dávají. V lídra jsem dospěl.

Když jsem byl párkrát povolán do hlavního týmu na Floridě, líbil se mi třeba přístup Radka Dvořáka. Už toho měl spoustu odehráno, zahrál si finále Stanley Cupu. Pak třeba Kanaďané Bryan McCabe nebo Ed Jovanovski. To byli správní lídři, skvělí kluci do kabiny. Otevřeli mi oči. Z dalších Čechů musím říct Jirku Novotného a v reprezentaci hlavně Kubu Voráčka. Líbilo se mi, jak na mistrovství světa v Bratislavě vedl tým, komunikoval s trenéry a pro kluky v kabině udělal první poslední.

Už se snažím být klidnější a tolik se nestresovat. Myslím, že to je přirozený vývoj. Ve 25 letech vnímáte hokej jinak než ve 35. Já jsem sice rád, že jsem lídr, ale chtěl bych to konečně potvrdit i tím titulem. Udělat pořádný úspěch. Po tom samozřejmě touží každý tým, ale ve Spartě je to ještě jiné. Každý se proti nám chce vytáhnout, nikdo nám nedá nic zadarmo. O to těžší je naše cesta. Doufám, že se Spartou stihnu během svého působení dokráčet až na vrchol. Ideálně co nejdřív.

Jo, je moje přání zůstat tu až do konce. Vyhrát titul. Jeden, dva tři, prostě co nejvíc. (usměje se) Ale může se stát cokoliv. Je to hlavně o mojí výkonnosti.

Pořád se cítím dobře. Manželka je Kanaďanka, takže jsme strávili léto v zámoří. Dobře jsem potrénoval a napadaly mi tam nějaké góly. Nezříkám se role tahouna, ale nemám zapotřebí trhat klubové rekordy. Za chvíli můžu být zase dole. A zpátky nahoru se škrábe obtížně.

Teď jsem třeba dva zápasy v řadě nebodoval. Ale snažím se zůstat v klidu. Učím se, aby mě chvilkový výpadek nevyvedl z míry. Chci pomáhat týmu i jinak než góly. Máme spoustu skvělých útočníků, duel s Vítkovicemi třeba rozhodla sama druhá lajna.

Přišel jsem sem už ve 13 letech, vyrůstal jsem tady. Jsem sparťan odmalička. Poté, co jsem obletěl svět, jsem se rád vrátil. I po životní stránce je to super, žijeme kousíček od Prahy. Manželka si to tady taky zamilovala.

Moc. Je příjemné, že když třeba zrovna prohrajeme, přijdu domů a můžu zapomenout na hokej. Samozřejmě starostí s dětmi je dost, hlavně pro manželku. Já se snažím co nejvíc pomáhat, ale jsem dost rozlítaný. Nenudíme se. Vždycky jsme rádi, když děti zalezou do postele a máme spolu aspoň dvě hodinky klidu. (usmívá se)

Ve školce měli na výběr spoustu kroužků, tak se ho snažíme vést k tomu, aby vyzkoušel víc sportů. Nejen hokej. Jako malý jsem byl taky všestranný. Podporujeme ho ve všem a uvidíme, co mu půjde.

Líbí se mi i ve fotbale, je hubený a rychlý, ale nejvíc se věnuje hokeji. Rád se chodí koukat i na moje zápasy. Já se taky občas jdu sklouznout s malými kluky na led.

Chodím trenérům vypomoct, protože na třicet dětí jich tam není nikdy dost. Takže se snažím radit všem, i Sebastianovi. Baví mě to.