Článek
Nesílila ve vás v posledním roce chuť jít za svými sny, kterých jste se musel minulé léto vzdát?
Tohle je určitě pravda. Hokej mi chyběl tak moc, až bych řekl, že jsem byl naštvaný. Nejdřív jsem byl smutný, že nemůžu nic dělat. Třeba hodně nocí jsem probrečel, když byl Hlinka Gretzky Cup a já byl v nemocnici. Všude se jen řešilo, jak hrají kluci, já bojoval v nemocnici o život… Mentálně to bylo hodně náročné. Ale pak jsem si řekl, že když se budu jenom litovat, nikam to nepovede. Řekl bych, že jsem se zdravě naštval a pracoval krůček po krůčku, abych se vrátil tam, kde jsem byl předtím.
Jak moc vám v návratu na led pomohl táta Milan Bartovič, bývalý vynikající útočník Liberce?
Nejen táta, ale celá rodina, máma, babička, děda. I kamarádi mi hodně pomohli. S tátou se hodně bavím o hokeji, snažil se mi pomoct, abych v tu dobu na něj moc nemyslel. A mamka mi pomáhala neskutečně. V nemocnici vedle mě ležela pomalu 24 hodin, dokud ji doktoři pomalu nevyhodili. Většina mých kamarádů jsou spoluhráči, takže jsem se snažil víc bavit s těmi, kteří nejsou jen z hokejového prostředí, abych pořád nemyslel jen na hokej.
A povedlo se vám od něj v hlavě oprostit?
Teď po té době asi můžu říct, že moc ne. Bylo to fakt náročný. I když jsem se snažil, tak jsem v hlavě měl pořád, že ostatní hrají a já nemůžu. Ale myslím, že mentálně mě to posilnilo.
Když jste v květnu mohl poprvé trénovat s áčkem Liberce, věřil jste tehdy v extraligu?
Výzva to samozřejmě byla, makám na tom, abych tady byl součástí týmu. Když jsem řešil, kam půjdu vůbec po té pauze hrát, podmínkou doktorů bylo, aby to bylo někde blízko Prahy. A když přišla nabídka jít do áčka do Liberce, neváhal jsem. Vyrůstal jsem tady a vždy jsem obdivoval jeho hráče, když tady hráli s tátou. Někteří jsou i teď v kabině.
Proč bylo podmínkou hrát za klub blízko Prahy?
Přemýšlel jsem, že kdyby bylo všechno v pohodě, když mi ve Švédsku měla končit smlouva, že zkusím počkat na draft NHL a odejdu do kanadské juniorky. Ale doktoři mi řekli, že musím být blízko kvůli tomu, kdyby se přeci jen něco stalo. A Liberec je hodinu od Prahy. Kdybych byl někde v Kanadě a udělalo se mi třeba blbě a doktor mi řekl, ať přiletím, dvanáctihodinový přelet by nebyl ideální. Stejně tak jako se motat po letištích, aby mi za dva dny řekli, že to v tom lepším případě mi nic není…
Tohle bude platit jak dlouho?
Tak jeden, maximálně dva roky.
Neměl jste obavy, jak to po roce pauzy zvládnete?
Hokej mi chyběl, takže bych ani neřekl, že jsem se bál. Spíš rodiče, a hlavně máma se bála, jak to bude po zdravotní stránce. Ale mně hokej chyběl tak moc, že jsem ani nepřemýšlel, že bych se měl bát. (usměje se)
Po zdravotní stránce jste v rámci možností stoprocentně fit?
Jo, fyzicky jsem v pohodě. Možná jedinou nevýhodou, kterou budu mít do konce života, jsou prášky, které potlačují imunitu. Možná je i teď slyšet, že jsem trochu nakřáplý, ale to je asi jediné. Jinak svalovou hmotu jsem už nabral zpátky a rychlost se neztratila. Jedině tedy občasný malý kašel a podobně.
Nastupovat však budete s ochranným pásem na břiše.
Ano, mám ochranný pás, ale to je minimum. Skoro každý hráč má něco, třeba na rameno, se kterým mu to pomáhá, jen já budu mít na břicho. Nijak mě to ovšem neomezuje, doktoři mi s tím pomohli, jsem s tím spokojený.
Na kolik startů za áčko si věříte?
To bych nechal na trenérech, ale budu se snažit bojovat, abych tady byl co nejvíce.
