Článek
Byla ta minulá sezona vaše nejtěžší v kariéře?
Přijde mi, že nikdy moje sezony nešly jako po másle. Provázely je zranění, návraty po zranění či jsem si zvykal na nové angažmá v cizině, takže každá sezona má svá úskalí. A ta minulá? Jedna část je, že NHL byl super sen, já si ho chtěl zkusit splnit, a právě po dobrých sezonách ve Švédsku to bylo blízko. Zároveň to bylo ve třiceti, což je na NHL starší věk. Následoval kolem Nového roku návrat do Švédska, k tomu těhotná manželka, takže to bylo hektické, a jsem rád, že jsme to zvládli. Ale sezona měla i krásné momenty, třeba olympiádu v Miláně a jeden z nejkrásnějších zápasů, co jsem viděl náš nároďák hrát. To byla čest.
Zmínil jste skvělé sezony ve Švédsku, ale jak je pro třicátníka, který už má nějaké individuální úspěchy za sebou, těžké, že přijde do NHL, kde jste jeden z mnoha?
Myslím, že ještě těžší je to pro mladší hráče. Já tím, že jsem tam byla na škole a v juniorce, znám jejich mentalitu. Věděl jsem dopředu, že pro ně nikdo moc nebudu. Pro ně jsou někdo kluci, kteří v osmnácti vystřílejí vítězství v lize, jenže těch je v Evropě pár. Nebo jsou to hráči z prvních kol draftu a možná pár mladých kluků z KHL - ti něco znamenají. Ostatní jdou do zástupu, a když nedostanou roli a šanci hned od začátku, tak je z těch spodních lajn těžké se prokousat výš. Se spoustou kluků se o tom teď bavíme v Pardubicích a shodneme se, že třetí čtvrtá lajna v NHL je o tom být na správném místě a ve správný čas. Dost z borců ze třetích čtvrtých lajn by nemohli hrát hokej v Evropě, ale pak jsou v prvních dvou lajnách rozdíloví hráči úplně jiného levelu, než v Evropě máme.
Vy cítíte, že jste nebyl ve správný čas na správném místě?
Já jsem bohužel dostal jednocestnou smlouvu jedině od Edmontonu. Jinak bych Oilers nevzal, protože jsem cítil, že to pro mě není nejlepší. Ale věděl jsem, že mi je třicet, a jestli mám dostat šanci si zahrát zápasy, tak potřebuji jednocestnou smlouvu. Když jste po kempu na hraně, tak si vás nechají v týmu. Dvoucestných smluv od pro mě lepších klubů bylo víc, ale neměl jsem čas se v AHL vyhrávat dva roky. K tomu přede mnou byla olympiáda, potřeboval jsem být v zápřahu a vám se může stát, že si nesednete s trenérem na farmě a budete sedět i tam. To by v mém věku nedávalo vůbec smysl. Byl jsem tak rád, že jsem v Edmontonu dostal aspoň přesilovku, byť ta byla ze čtvrté lajny.
Což je limitující, že?
Je. Kdo to nehrál, tak si to těžko představí. Skoro celou třetinu sedíte, jdete dvakrát na led a pak na konci vás pošlou na přesilovku s takovými hráči, které Oilers mají. To bylo pro mě psychicky náročné, abych jim to nekazil a zároveň aspoň něco ukázal. V prvních zápasech jsem se ještě cítil dobře z kempu, ale jak postupně klesal čas na ledě pod deset minut, tak to bylo smrtelné. Ano, má role na přesilovce byla taková, že jsem stál „jen“ před bránou, ale to je taky o dovednostech. Byly to super momenty, pro mě však velmi těžká situace.
Radim Šimek mi vyprávěl, jak zápasy v NHL hrál se strachem, že něco pokazí a hned skončí na tribuně. To se samozřejmě odráží na sebedůvěře hráče.
Taky jsem to cítil. Já si pamatuji, že jsem se kolikrát zbytečně zbavoval puků, jen je protečovával. Chcete zůstat v sestavě, takže se snažíte hlavně neudělat chybu. Pamatuji si, jak jsem v jednom zápase vypíchl puk, lehce nám zaspali beci, nedobruslili to. Byla to naše chyba, která vznikla u modré čáry, protože jsem to špatně trefil. Hned mi to trenéři vyčetli, na chvíli mě posadili, ve třetí třetině jsem se na led vrátil. Zápas se nicméně v klidu vyhrál. Jenže ač je zvykem, že se vítězná sestava nemění, tak tentokrát se změnila a já tam příště nešel. Přitom jsme dostali gól na 0:1 z nevinného momentu… Tak tvrdé to tam je. Další zápasy jsem sledoval z tribuny, a když jsem se po týdnu vrátil do sestavy, tak ten strach neudělat chybu je obrovský! Zároveň vám trenéři pořád říkají: ‚Ukaž se, dovol si, ať si řekneš o víc času.‘ Jenže ta hranice je tak tenká. Mluví o tom všichni stejně, kteří si něčím podobným prošli. Snad jen kromě Pasty a Nečiho (Pastrňáka a Nečase) a klobouk před nimi, jakou roli si vyhráli.
Kdyby se neblížila olympiáda, byl byste v boji o pozici v NHL trpělivější?
Asi ano. Jenže jsme zpátky u rodinné situace. Po Novém roce jsem měl být poslán na farmu, která je v Kalifornii v Bakersfieldu, a manželka byla těhotná. Já nevěděl, jestli by mě vzali po nějaké době zpět nahoru, protože z té čtvrté lajny nás mezi farmou a prvním týmem rotovalo víc. Byli tam pro ně perspektivnější hráči. Kdyby farma byla blíž, asi bych tomu dal čas. Jenže taky jsem měl debatu s Radimem Rulíkem, že kdybych měl nastoupit na olympiádě, potřebuji herní fyzičku. Bavili jsme se o nižších rolích v reprezentaci, protože nároďák měl top role obsazené. A byť to nebylo o 20 minutách za zápas, něco musíte mít odehráno. Bylo tam hrozně neznámých. Vždyť já i na šanci ve třetí lajně čekal dlouho, přitom byly momenty, kdy jsem tam mohl jít, víc se rozehrát. A to nepřišlo, takže jsem tomu dal půlrok a vrátil se do Švédska. Kdyby mi bylo 26 let, volím farmu.
S nadsázkou zase říkám, že být poslán v lednu z Edmontonu na farmu v Kalifornii, taky není od věci.
Jenže ono to tam není moc bezpečné místo. Kluci sice bydlí v oplocených resortech, ale představa, že odletím na dva týdny na trip a nechám těhotnou manželku samotnou, není fajn. Zároveň jsem byl na sebe vnitřně hrdý a rád, že se NHL i tak povedla, protože není moc hráčů, co tam ve třiceti odejdou to zkusit. Už jenom se do NHL dostat vyžaduje top sezony v top ligách v Evropě. Toho jsem si vážil, ale osm deset minut za zápas bylo dost složitých, což po letech v Evropě byl šok. Učíte se s tím pracovat, jinak trénovat, abyste se udržel ve formě. Musíte si i hlídat stravu, protože začnete nabírat.
Je teď návrat do extraligy a angažmá v Pardubicích osobní výzvou?
Určitě. Ale taky se dostávám v kariéře do situace, což možná souvisí i s narozením dítěte, že individuální výzvy vás sice posouvají, ale hrajete kvůli týmovému úspěchu. Je to o dvou třech měsících v závěru sezony, jestli si tým sedne, všechno zaklapne do sebe, vymačká ze sebe potenciál a vyhraje to. V Pardubicích je hodně hráčů nad 30 let, z nichž řada má individuální úspěchy, ale to celkové nastavení je jiné. I u mě se to změnilo – osobní cíle, že bych musel vyhrát bodování, nevnímám. Uvědomuji si sílu kádru, kolik je tam hráčů na mou pozici. Ale i to je nabíjející, protože vedle takových hráčů se i vy zlepšujete. Takže hlavně chci, aby tým vyhrával.
U úspěšného Třince se v poslední dekádě mluví o vítězné DNA. Je patrná po titulu i u Dynama?
Určitě dost pomohlo, že kluci vyhráli, situace se uklidnila. Spousta kluků přijala své role. Ano, mají za to výborné smlouvy, což se pořád omílá, ale oni by za ty smlouvy hráli jinde nebo venku. A právě v přijetí těch rolí je to asi podobné jako v Třinci. Nemáte tam individuální hvězdy, které by dělaly 50 bodů za sezonu. Ale je tam víc kluků, co góly umí dát, umí bránit a pak jsou ve finále skoro každý rok. To je úkol pro nás. Každý sice bude čekat, že budeme vyhrávat v základní části každý zápas 5:0, ale takto to nefunguje. Je to o tom denně dobře pracovat a načasovat konec.
