JÁGR SLAVÍ 50: Jardovi bych přál, aby dělal velvyslance v USA, říká kamarád Rys

Hrál jste československou ligu za Kladno i Košice, ale sám říkáte, že nejlepší roky jste díky Jágrovi zažil až po padesátce, je to tak?

Samozřejmě. Když jste vedle toho nejlepšího, tak musíte být taky nejlepší.

Co na to říkala vaše rodina, že jste se pro Jágra takhle obětoval? 

Mám dvě dcery, už jsem taky praděda. S manželkou Štěpánkou jsme spolu 57 let, byla velmi tolerantní a o chod domácnosti se starala ona. Jí patří velký dík.

Do Ameriky jste ji nebral? 

Byla tam se mnou asi dvakrát. Poprvé ve Vegas na boxu Tyson-Holyfield. Jak mu Tyson ukousl kus ucha. A po zápase jsme v kasínu zažili střelbu dvou gangů, tak jsme se rychle sunuli pod stoly... V Americe se jí líbilo, i když ona je spíš domovský typ. Já byl ale do světa. Brácha (Miroslav) byl výborný hokejista a fotbalista. Po emigraci byl viceprezidetem klubu v Chicagu, kde taky kopával. A já jsem k Americe hrozně moc přilnul, mám ji rád. Jsou tam bezvadní lidi, aspoň ty, co jsem poznal. Na mojí generaci se nejvíc podepsal rok 1968. Potom byla vydána pravda za lež a lež za pravdu. To narušilo celou společnost a v nás to zůstalo. Ale ti mladí už o tom nic nevědí, přál bych jim, aby byli lepší.

Po kom jste podědil svůj náhled na život?

Táta mi vždycky tvrdil: Dobrým slovem otevřeš i železný vrata. To jsem říkal i Jardovi. S vlídným slovem projdeš celým světem. A ono se to povedlo. On to Jarda i opakuje, má to rád.

Jágra jste zažil zblízka v jeho nejlepších hokejových letech. Napadlo vás, že by hrál tak dlouho?

V pětadvaceti to byl fofr. V Pittsburghu předváděl nejlepší hokej. A pak ještě v New Yorku hrál skvěle. Tam byl eso. To byla i moje poslední štace. Ale pořád jsme velcí kamarádi. Den před jeho narozeninami nás pozval asi jedenáct nejbližších přátel na večeři. A druhý den byl tady u mě. Měl přijít ve 12, dorazil v půl jedné, tak jsem měl pro něj připravený dárek. V kontaktu jsme pořád.

Všiml jste si ho už jako kluka, co dává deset gólů za zápas?

Jistě, sledoval jsem. On pak chodil ještě do hokejové školy, kterou tady měl proslulý pan Bendík a my tam chodili pomáhat. Kabelkové, Holeček, Eda Novák, pak i Marian Jelínek, kterému jsem předpověděl, že bude trenérem. A Jardovi jsem předpověděl: Ty budeš hrát do padesáti! Ale teď mu říkám, že bude hrát do pětapadesáti!

Poslední dobou toho ale zase tolik nenahrál.

On už moc netrénuje, ale i když byl jen na střídačce Kladna, tak působil takovým hezkým dojmem. Povzbuzoval kluky, plácal do dlaní, když jsme dali gól. A já to mám vyzkoušené, že když se smál, tak nad něj nebylo. Občas na něj padly různé nálady, a to pak upadal do průměru. Vzpomeňte si na nějaké reprezentační akce, že když byl smutný, tak to nebylo ono. Ale když měl rozzářenou tvář, tak to byl fofr.

Zazlíval jste mu někdy něco?

Ne. Všimněte si toho, jak dospěl. V rozhovorech dovede krásně promluvit. Já jsem byl toho trochu strůjce, protože on měl rád humor. Já byl kamarád se Slávkem Šimkem, kterého jsme navštěvovali. Má rád Martina Dejdara, Karla Šípa, Marka Ebena. Od každého něco odkoukal.

Fungoval na Jágra humor i po nepodařeném zápase, porážce?

On si na mně cenil, že když se prohrálo, tak jsem byl ticho. Vnitřně se s tím vyrovnával. Počkal jsem hodinku, dvě, někdy i tři. A pak už třeba přijmul i moje připomínky. Hned po utkání ale neměl kritiku rád.

Kde jste se s Jágrem cítil nejlíp?

Pittsburgh byl výjimečný v tom, že byl v nejlepší formě a hrálo tam i hodně Čechů. Tam mi říkali: Presidento Czecho! Ve Washingtonu to bylo hezký, domeček u jezera. Býval tam i Marian Jelínek, hrávali jsme ping pong...

Ale hokejově to nebylo ono.

Capitals byli taková Dukla Jihlava. Jarda je svobodomyslný a trenéři Ron Wilson a Bruce Cassidy (současný kouč Bostonu) neměli moc rádi Evropany. Cassidy si chtěl udělat jméno, přivedl hráče z farmy a najednou bum a Jarda s Langem hráli přesilovku až jako třetí... Než Cassidyho vyhodili a nastoupil Glen Hanlon. Pak se Washington dostal do play off. Majitel Ted Leonsis se o Jardovu gáži dělil s Pittsburghem a tehdy koupil i Wizards, za které hrál Michael Jordan. Jenže pak přišla finanční krize, půl Ameriky zchudlo. Leonsis pustil Jordana a s Rangers se domluvili na trejdu.

Jako vyznavač Franka Sinatry jste asi New York musel milovat.

New York je krásnej. Times Square... "V šedesáti v New Yorku Manhattan jsem spatřil, projíždím ho autíčkem, jako by mi patřil". To jsem si tam hned rychle složil.

Za kulturou jste s Jágrem taky občas zašli?

No jéje. Viděl jsem třeba Bruce Springsteena. Ve Vegas jsme byli na boxu, ale i na představení mága Davida Copperfielda. Ten nás měl rád. Já se ho zeptal na čísla ve Sportce. Ale říkal, že do toho nedělá. To mě mrzelo, škoda (směje se). Chodili jsme i na baseball, americký fotbal. V kasinu jsem hrál vedle golfisty Tigera Woodse. Ty jeho žetony ale měly trochu jinou barvu než moje. Jarda mě představil i Wayneovi Gretzkymu a jeho paní se mnou šla hrát ruletu.

Jaký dojem na vás nejlepší hokejista všech dob udělal?

Byl příjemnej. Mám s ním i fotku, když Jarda dostával v roce 1999 Hart Trophy. Gretzky tam byl, tak jsem dal Jardu na pravé křídlo a Gretzkyho na levé, aby se vracel (směje se).

S kým z Jágrových spoluhráčů jste si tak nejvíc padnul do noty? 

S Barnabym, pak s Kipem Millerem. Ale i s Rusy Kovaljovem a Morozovem. Velký kamarád jsem byl s Gončarem. S tím jsme letěli na Utkání hvězd 2003, on měl manželku krasobruslařku. V tom letadle z Washingtonu mi říkali: Mr. Happy. Letělo vedení Capitals, Gončar, Jarda a já. Když jsme odlétali, tak jsem měl na sobě teplý kabát, ale na Floridě bylo hrozné vedro, tak jsem ten kabát za schůdky položil na zem. Oni na mě volali: Mr. Happy, ale já mávnul rukou a frajersky jsem ho tam nechal.

Mezi vámi a Jágrem je rozdíl 27 let. Omládnul jste vedle něj?

Samozřejmě. To je pochopitelný. Ani jsem si na hubu nemusel patlat Dermacol. Hlavně musí být úsměv, depresí jsem nikdy netrpěl. To mám po rodičích. Hlavu nahoře a nežít v kleku.

Důležité asi taky bylo, že jste výborně vycházel s Jágrovými partnerkami, že?

Se všemi. Teď jsem se potkal s Innou Puhajkovou, se kterou jsem se vídal v New Yorku. Před ní byla Andrea Verešová, krátce Nicol Lenertová a v Pittsburghu Iva Kubelková. Vždycky jsem k nim vzhlížel a tahle děvčata měla i schopnost naslouchat. Asi tím, že jsem byl starší a měl jsem spoustu zážitků.

Do Omsku už se vám s Jágrem nechtělo?

Ne! To musím zopakovat, co mi řekl táta: Jako čert se vyhýbá Ježíši na kříži, tak se vyhni, Luboušku, Sibiři. Takže tam už jsem nejel.

Mrzel vás Jaromírův odchod z NHL?

Jo, mrzel. Kdo ví, kolik těch bodů mohl mít. Ale lanařili ho, lanařili, až se jim to povedlo. Omsk určitě pozvedl. Ale hlavně mě mrzela jiná věc.

Jaká?

Co se stalo na Floridě. V jedné sezoně (2015-16) byl Jarda nejproduktivnějším hráčem Panthers, měl k sobě vynikající mladé hráče. Jenže další rok se zranili Huberdeau i Barkov, k Jardovi dali dva plašany a nebylo to ono. Ale říkal jsem si, že když je tam jednička, tak na to tak musí klub nahlížet. Jenže Florida ho pustila... S tím jsem se vnitřně neztotožnil. Ale takový je svět. Američani to moc neřeší. Když jim řeknete, ať se sbalí, tak skočí na letadlo a je to.

Když se Jágr vrátil z Ruska do NHL, tak říkal, že kdyby nebyl hokejistou, možná by byl knězem. Co jste tomu říkal?

Jarda má k víře vztah. Byl jsem u toho, když ho křtili v pravoslavném chrámu, který je na Olšanských hřbitovech. Já si teď ale na něco vzpomněl, tak se musím smát...

Na copak?

Narodil jsem se v roce 1944, naproti kladenskému zimáku. Můj táta asi trochu přebral z radosti, že se mu narodil takovej junák. Máma mu říkala: Zajdi na faru, že je kluk Luboš. Táta to nějak přeslechl a když se vrátil, tak se ho maminka ptala: Karle, vyřídil jsi to? A on: No jasně, jak jsi říkala: Chrudoš! (směje se). Takže táta musel zase mazat rychle zpátky. Tak jsem si říkal, že by to bylo něco hroznýho, když by reportéři hlásili: Na vhazování Chrudoš Rys...

Vy jste zažil s Jágrem i dobu, kdy spolupracoval s ukrajinským parapsychologem Ignatěnkem. Jak na to vzpomínáte?

Tady na zahradě mu předával energii. Už to končilo a Jarda mu říkal: Gaspadin profesor, vy dokážete rozehnat mraky? A on mu říkal, že ano, ať si ukáže. Jarda ukázal nad zimák, kde byl takový pěkný obláček. Tehdy na to koukal můj vnouček a tomu málem vypadly oči. Do deseti minut ten mrak rozpůlil a do dvaceti bylo po něm.

To vám pak asi málokdo věřil co?

Tehdy se za mnou přišel podívat můj kamarád, tak jsem mu říkal, jak pan profesor rozehnal mrak. Prý to kdyby řekl na Floře v restauraci, budou na něj koukat jak na blázna. Tak jsem poprosil profesora, jestli by nerozehnal ještě jeden. Kamarád si ukázal na mráček nad sousedy. Do dvaceti minut bylo zase po něm. Ignatěnko měl i svoji show v Německu a pak nám vyprávěl, že byl v té skupině na olympiádě v Moskvě, která měla zajistit, aby během her nepršelo... Nakonec s Jardou byli šest let. Posílal Jardovi energii telefonem. Ale ať si každý myslí, co chce.

Vy říkáte, že Jágr bude hrát do 55 let. A co pak? Stane se trenérem? Šéfem svazu?

Já bych mu přál, aby dělal velvyslance v USA. Jardy si tam vždycky moc vážili. Ale jako prezident svazu by určitě taky nebyl špatný. Uvidíme. Teď má starosti s Kladnem. Ale kluci se zlepšili a věřím, že se udržíme. Jardovi jsem ještě složil takovou hezkou básničku. Chcete ji slyšet?

Jasně.

Já vydal knížku, když jsem měl v srpnu narozeniny. Jarda tehdy vydržel na oslavě čtyři hodiny, což byla nevídaná věc. V knížce je 182 básní a z toho se 150 vztahuje k Jardovi... 'Podle zprávy z rozhlasu, budeš hráti v Dallasu. Dřív tam hrával Modano, ten už má však dohráno. Teď tam nová hvězda pádí, kolem sebe samé mládí...' A takovýhle blbosti (směje se).

K padesátce to bylo asi něco vážnějšího.

Tak poslouchejte: "Co ti více mohu přát, stále máš a měj život rád, slavíš krásných padesát. Jsem a budu stále po tvém boku, i když mi pohasíná jiskra v oku. Pamatuj si stále moje slova: vlídnost, radost, pokoru, prosím Tě za všechny fandy: dostaň Kladno nahoru!" Takže takhle no. Já jsem přečkal i embolii plic. 'Ač jsem měl smrt na jazyku, jsem básníkem okamžiku. Stanu já se básníkem jako Erben, Mácha, Nezval, tak jsem tu babu s kosou u dveří hned seřval: Táhni babo prokletá, ještě musím do světa.' Ale to už stačí, ne? Vždyť jsem toho namluvil tolik, že by se z toho dal udělat film!