Boston mi slíbil roli v hlavním týmu, říká Blümel. Volaly Pardubice i Sparta

Hodně moc, ani to nedokážu vyjádřit slovy. Během sezony je osobní část, kdy hraje člověk v klubu. Zahrát si NHL je snem každého hokejisty, ale reprezentovat a hrát za Česko se s tím vůbec nedá srovnat. Obrovská čest. Vždycky, když můžu, přijedu.

Přijde mi, že svět se na dva tři týdny úplně zastaví a řeší se jenom hokej a nic jiného. To mě hrozně baví a jsem rád, že mohu být součástí snahy o co nejlepší výsledek pro tým i zemi.

Moc si ji nepřipouštím a snažím se žít momentem a užívat si ho. O mistrovství světa jsem snil už jako malý, když jsem se koukal doma v televizi. Pro mě touto dobou začínaly letní přípravy. Pamatuji, jak jsem z nich vždycky přiběhl domů a díval se na hokej, protože hrál nároďák.

Rok 2009, kdy se hrálo tady v Bernu (reprezentace v něm nyní bydlí - pozn. red.). Byl u toho můj taťka jako rozhodčí, takže to je jedno z prvních, které si vybavím. Tehdy mi bylo devět a díval jsem se snad na každý zápas. Dokonce jsem si dělal tabulky.

(směje se) Teď už ne, teď na ně radši ani nekoukám. Jen se snažím hrát co nejlépe.

Hodně jsme se o tom bavili. Už tehdy bylo mým cílem jednou si na šampionátu zahrát. Ale ten devítiletý kluk tehdy vůbec nevěděl, co to obnáší a jak těžké to je. Mám obrovské štěstí, že to můžu zažít.

V tom věku máte snadnou představu. Hrajete hokej a říkáte si, že jednou se na mistrovství světa podíváte a budete střílet hodně gólů. Ale čím je člověk starší, tím víc začíná chápat, jak tvrdá dřina za tím stojí. Není to jen o gólech. Musíte být konzistentní, makat a umět hrát taky dozadu.

Doufám, že jsem lepší hokejista. Tehdy jsem byl jedním z nejmladších a šampionát mě zastihl v obrovské fazoně. Letos jsem přijel z Ameriky a cítím na sebe trochu tlak ve smyslu, abych teď ukázal, co jsem se tam za čtyři roky naučil. Ale jak už jsem říkal, snažím se nepřipouštět si ho.

Jedině v tom, že mě mrzí, když vyrazím do města a nevidím tu žádné vlaječky nebo poutače. Tak to vypadalo před čtyřmi lety v Tampere. Mně osobně to najednou do mistrovství vtáhlo, člověk cítil atmosféru všude. Teď bydlíme v Bernu a dojíždíme do Fribourgu, takže nejsme v centru dění.

Míjeli jsme se v Pardubicích, když jsem odcházel do Ameriky a on je začínal trénovat, takže o sobě víme. Mrzí mě, že jsem si pod ním až doteď nezahrál. Oba se navzájem poznáváme s každým odehraným zápasem. Myslím, že asi úplně nevěděl, jak hraju. Já zase neznal jeho styl. Snažím se být hodně pozorný na každém mítinku, abych se do toho dostal co nejrychleji. Přeci jen v dnešním hokeji jsou systémy důležité a člověk z toho nechce vypadnout.

Byl jsem rád, že to o mně zmínil a že o mně má takové myšlení. Také mě mrzí, že letos NHL pořád nedopadla, i když jsem pro to dělal a dělám všechno.

Řekl mi, že mi chce dát volno, abych nabral síly po všech těch přeletech, co jsem měl. Abych se aklimatizoval a byl víc připraven na Švédy.

Už loni v létě jsem o tom mluvil s Tomášem Plekancem. Radil mi, abych vydržel, protože on sám si tím taky prošel a byl tři roky na farmě, než se prosadil. Já mám za sebou čtvrtý rok, ale vydržet je samozřejmě čím dál těžší. Člověk si kolikrát říká, co má udělat víc. Snažím se na sobě pracovat, abych tomu snu byl blíž a blíž. Snad se to podaří.

Jestli vůbec přijde nabídka, jak o mě daný tým bude stát a jaká je jejich vize. Přeci jen jsem strávil čtyři roky víceméně na farmě a nechci být zaškatulkovaný jako farmář. Protože ty týmy si po chvíli hráče zařadí a to já nechci. Nechci už jít do kempu s tím, že v podstatě budu vědět, že místo v hlavním týmu nemůžu vybojovat.

Zjistil jsem, že musím víc řešit jenom sám sebe a ne lidi okolo. Vždycky jsem si myslel, že to je o tom, kolik udělám bodů, jenže pak vedete tým v produktivitě a stejně povolají někoho jiného. Člověk si začne říkat, co dělá špatně. Nemohl jsem to pochopit. Potom jsem si řekl, že se na to vykašlu a nebudu to řešit. To je asi hlavní věc, kterou jsem se naučil. Soustředit se na svoji vlastní cestu. Každý den si odjedu posilovnu a trénink na sto deset procent a věřím, že mě to přiblížilo k NHL.

Hlavně mentálně. Všichni sledují vaše reakce. Není to pro každého.

Kolikrát je lepší se přetvařovat a pak si to doma všechno říct nahlas sám pro sebe. Postěžovat si. Když jste na zimáku, sledují vás nejen trenéři, ale i manažeři a spoluhráči. Je to konkurenční boj, nesmíte na sobě nechat nic znát. Vyřvat se můžete doma, taky jsem pár takových situací zažil.

Když jsem podepsal do Dallasu, byl jsem takovým všestranným typem útočníka. Jenže na nováčkovském kempu jsem začal dávat góly a měl jsem dojem, že si mě klub trochu zařadil do role ofenzivního hráče. O to víc jsem na sebe tlačil a říkal si, že musím bodovat. Jenže ono to tak nebylo. Já začal hrát hodně ofenzivně, ale neměl defenzivní práci a vůbec mě to k NHL nepřiblížilo. Druhý a třetí rok jsem se zaměřil na obrannou činnost a hodně ji vylepšil.

V zámoří je to důležité, protože pokud nejste draftovaný v prvním kole nebo na začátku druhého, tak dostat se do NHL na čistě ofenzivní talent je těžké. Musíte si projít AHL a pilovat obranu, protože potom vám trenéři budou víc věřit a můžete si vybojovat místo.

Nováčkovské kolečko. Jak jde člověk uličkou, vede tým a má svůj moment, kdy si obkrouží ten led. Říkal jsem si u toho „Ty jo, tak jsem tady. Splnil se mi sen a dokázal jsem si, že na to mám“. Jen škoda, že u toho nebyla rodina. Když mě povolali poprvé, tři zápasy jsem proseděl a až pak dostal první zápas. Letos to taky vyšlo blbě, když už mě vzali nahoru, hráli jsme většinu zápasů někde na západním pobřeží. A potom jsem se bohužel zranil.

Přislíbili mi roli v hlavním týmu s tím, že dostanu šanci. Několik zápasů, abych se ukázal. Do toho přesilovky, ale bohužel to nevyšlo hned od začátku.

Přišel jsem na kemp a myslím, že jsem hrál docela dobře. Pak mě najednou poslali dolů. Já se s tím nějak sžíval, ale nečekal jsem to. A najednou jsem byl zase zpátky na tripu s hlavním týmem. Říkal jsem si, že tohle je ta moje šance, ale pak přišlo zranění. Dával jsem se dohromady, jenže mě zase poslali dolů. Stalo se takových věcí, všechno bylo smolné.

O titul se snažily víceméně od doby, co jsem odešel. Spoustu kluků z týmu ještě znám, v play off hráli fakt dobře, přeju jim to.

Během sezony jsme si párkrát zavolali se sportovním ředitelem Petrem Sýkorou a u toho bych to asi nechal.

Jen bych se opakoval. Také jsem měl několik telefonátů s jejich zástupci a taky jsme se bavili.

Cítí zájem i to, jak jde liga nahoru. Tohle se hned rozkřikne mezi všemi hráči. Ti pak mají větší zájem a říkají si, proč by někam chodili, když můžou hrát lepší ligu doma. Takže jo, liga jde nahoru, to je supr.