Sedlák napodobil Kašpara: Tuhle kličku mám rád. Pasta na nule? Tlak mu nezávidím

Jsou to krásné pocity, o to víc, že je to tady v Praze. Neskutečné… Vždycky ta hymna na konci a lidi, jak blázní, je to nádhera tady hrát. Myslím, že jsme si všichni uvědomovali, jaké máme štěstí, že zrovna na nás to tady vyšlo. Chceme tomu dát maximum.

Složité. V takových zápasech vždycky v hlavě naskočí, že už se to přece může povést. Ale právě proto jsme tady takhle zkušení hráči. Už jsme si něčím prošli a víme, že není hotovo. Samozřejmě drobné polevení a chyby na konci druhé třetiny přišly, ale v šatně jsme si řekli, že to takhle nejde. Vrátili jsme se k poctivé hře a třetí část jsme zvládli dobře.

Nejdřív jsem při tom druhém úniku přemýšlel, že udělám něco jiného, ovšem pak jsem si řekl, že už je to 6:3 a že to zkusím znovu. Když to vyšlo poprvé, že by to mohlo vyjít zase. A vyšlo to. (usmívá se)

Samozřejmě jsem tehdy ty zápasy sledoval, ale ani ne. Každopádně tu kličku mám rád. Když jedete v plné rychlosti, nabízí se to. Poprvé jsem chtěl střílet, ale puk mi nějak poskakoval, tak jsem zkusil tohle. Jejich gólman mi tyhle kličky pochválil. (směje se)

Trošku jo, přece jen puk za hattrick by byl hezká třešnička na dortu, fajn vzpomínka, až budu starší. Ale tušil jsem, jak to dopadne. Tak doufám, že snad budu mít ještě lepší vzpomínku. Finále je cennější než nějaký hattrick.

Stoprocentně. Když přijel, hrozně se mi ulevilo, protože přece jen na sebe stáhne obrovský tlak. Vůbec mu to nezávidím, jako ostatním klukům z NHL, protože všichni čekají, že budou rozhodovat zápasy a že to bude stát v podstatě na nich. Od toho je právě ten tým, aby se semknul kolem nich a v nějakých chvílích jim pomohl. Zápasy může rozhodnout kdokoliv, každý dělá tu svou práci, která mu je určená. Ať hraje ve čtvrté lajně, brání oslabení, chodí na přesilovky. Je to přece týmový sport.

Pan trenér Rulík nám ze začátku říkal, ať se pořád zlepšujeme. My sami jsme věděli, že si to bude postupně sedat. Přece jen tak, jak jsme v jednotlivých lajnách, jsme toho spolu tolik neodehráli. Na začátku jsme se seznamovali, poznávali jsme, co od sebe můžeme čekat. Trvá, než se člověk cítí komfortní – se všemi mluvit, věřit si navzájem. Po dvou nebo třech zápasech jsme si na sebe zvykli. Od začátku jsme všechno plnili a zatím nás to dovedlo až sem.

Nemyslím si. Jestli vyhrajete 1:0, nebo 7:3, je úplně jedno. Potvrdili jsme si, že můžeme porazit každého, v naší hře budeme chtít pokračovat dál. Chceme dopřát radost fanouškům a potěšit je, bylo by to krásné. Všichni lidi dokazují, že jsme hokejový národ.

Celý turnaj směřuje k těmhle duelům play off. Něco končí, něco začíná, tak to je vždycky. Doufám, že odehrajeme dobrý poslední zápas a budeme na to mít jen ty nejhezčí vzpomínky. Až se třeba jednou potkáme, můžeme si o tom povídat. To přece od takových turnajů chcete. Všichni makáme jeden za druhého a je jedno, jestli hrajeme tady, v Americe, nebo někde jinde. Každý se tu podřizuje týmu a dělá pro něj maximum. To je nejdůležitější.