Olympiáda? Jsem nohama na zemi, říká Vladař. Se Švédy z Calgary se vsadil o fotbalovou baráž

Washington, Toronto, Boston... Samé těžké zkoušky. Odrazí se to hodně na sebevědomí, když gólmanovi vyjdou takové zápasy?

Jsem hlavně rád za tu šanci, kterou dostávám. Náš hlavní trenér (Darryl Sutter) mi věří. Jinak by mě asi na takové zápasy nestavěl. Sice rád sází na jednoho brankáře, což je u nás Jacob Markström, ale vždycky, když tu možnost dostanu, tak se ho snažím přesvědčit, že se na mě může kdykoli obrátit a prostoru mi dát co nejvíc. Počet startů ale zase nějak neřeším. Ani to, proti komu jsou ty zápasy a jestli jsou venku, nebo doma.

V bývalém působišti v Bostonu jste byl dokonce tak soustředěný, že jste před zápasem ani neprohodil pár slov s někdejšími spoluhráči.

Já tam jel vyhrát a nechtěl jsem být nějak přemotivovaný. S nikým jsem se nemínil kamarádíčkovat.

V Calgary jste už víc než zdvojnásobil počet svých startů v NHL. Co je pro vás na této úrovni nejtěžší?

Nemůžu se srovnávat s gólmany, kteří už odchytali stovky zápasů v NHL. Je to o zkušenostech, ale ta přijde s těmi zápasy. Hrozně důležitá je předvídavost. Čím líp gólman hru čte, tím má větší šanci se prosadit.

Traduje se, že dřív hrozilo pro gólmany nebezpečí tak od jedné pětky v týmu, kdežto dnes je nebezpečná každá lajna, která skočí na led. Sedí to?

Všechno se posunulo. Dřívější gólmani třeba neměli takovou techniku, ale zase byli odolnější. To samé hráči v poli. Kdo neměl sto kilo, pomalu nemohl hrát. To je spíš o tom vývoji.

Calgary mělo slabší minulou sezonu. Cítil jste, že vám po výměně z Bostonu sedne?

Na rovinu: Po tom trejdu jsem netušil, do čeho jdu. Osobně jsem znal jen jednoho hráče Flames. Proti některým jsem hrával, nebo jsme se potkali na juniorských reprezentačních akcích. Ale bavil jsem se s mým agentem Alešem Volkem, který měl v Calgary Romana Červenku a ujišťoval mě, že Flames jsou prostě dobrý klub. Už neřeším, kdo tady hraje nebo nehraje. Hlavně jsem chtěl přijet co nejlépe připravený a vybojovat si místo, aby mi v klubu věřili.

Jak vycházíte s koučem Darrylem Sutterem, chlapíkem ze staré trenérské školy, o kterém kolují nejrůznější historky?

Darryl je sice stará škola, ale v mých očích je to jeden z nejlepších trenérů. Ke všem je férový a neřeší, jestli chybu udělal hráč, co hraje v NHL 15 let, nebo kluk co má první zápas. Na všechny má stejný metr. V tom je i síla našeho týmu. Cítíme, že jsme si nějakým způsobem rovni. A máme dobrou partu, což se pak ukazuje v zápasech.

V Calgary je jedničkou švédský dlouhán Jacob Markström, jak na vás působí?

Hned když mě vytrejdovali, tak mi okamžitě psal, že se těší na společnou sezonu. To potěší. Máme výborný vztah, přejeme si. On je o pár let starší a já si myslím, že je mezi námi zdravá konkurence. Rozhodně to není nic nevraživého. On si je vědom toho, co umí, a naopak je vstřícný, snaží se mi pomáhat. I před zápasem mi říká svoje postřehy a já se zase hrozně rád koukám na něj, když chytá. My si prostě všichni přejeme.

V Calgary máte i další Švédy: Lindholma, Anderssona, Kylingtona, Backlunda. Už si vás dobírali kvůli baráži o mistrovství světa, kde české fotbalisty čeká právě Švédsko?

Dokonce jsme se i vsadili. Oni tvrdí, že nemáme šanci. Já jim říkám, že Patrik Schick jim tam nasype góly a půjdou. Tak doufám, že se uklidní a začnou se spíš bát. Fotbal mají hodně rádi a sledují i ostatní sporty, nejsou zaměření jen na hokej.

Boston patří mezi tradiční hokejové enklávy, ale hrát za kanadský klub je přece jen jiné. Poznáváte to i v Calgary?

Stoprocentně. V Bostonu bylo fanoušků víc, jelikož je to větší město. Ale v Calgary jsme jen my, pak tu máme lakros a juniorský tým WHL. Těch sportů zdaleka není tolik a hokej je jasné číslo 1. Bydlím pět minut autem od haly a když jedu na sraz, tak dvě a půl hodiny před zápasem vidím všude lidi v dresech. V televizi tu máte neustále pořady a studia o hokeji. Je úplně jedno, jestli je sobota nebo úterý, fanoušci na nás pořád chodí, patří to k jejich životnímu stylu. I kluci říkali, že lidi tady nikoho nedostávají do nějakých nepříjemných situací. Když jdeme po ulici a někdo nás pozná, tak jen popřeje štěstí.

S Flames hrajete v jedné z nejstarších hal v NHL. Je to znát, že byla otevřena v roce 1983?

Já jsem hokejově rostl na Kladně, takže mě stáří haly nezaskočilo (směje se). Naopak, mně se Saddledome moc líbí. Má něco do sebe, ty modernější jsou si teď všechny podobné. Já si vůbec nemám na co stěžovat, servis a zázemí jsou super. Možná je to nezvyk pro ostatní týmy, co přijedou z novějších hal. Ale my jsme zvyklí. Navíc máme vyprodáno.

V Saddledomu se v roce 1988 konal olympijský hokejový turnaj, za pár týdnů bude nominace na hry v Pekingu. A vaše jméno se v této souvislosti začíná skloňovat. Máte nějaké olympijské myšlenky?

Bylo by to krásné, ale pořád jsem nohama na zemi. Já pět let bojoval o to, abych se dostal do NHL, byl jsem na farmě, dokonce i v ECHL. Takže se soustředím na maximální výkony v klubu. Pokud to dopadne, hráči z NHL na olympiádu pojedou a dostal bych pozvánku, měl bych hroznou radost. Když ne, tak pro mě se nic nezmění a budu makat dál. Můj hlavní cíl je, abychom byli s Flames co nejlepší. A sám se nechci zbytečně dostávat pod tlak.