Hlavní obsah

Šéf hokeje Král: Omlouvat se nebudu! Vždyť nemám za co, svědomí mám naprosto čisté

Jan ŠkvorSport.czPrávo
27. 9. 2021 17:24

S pětidenním odstupem od zveřejnění v médiích své spolupráce s vojenskou kontrarozvědkou (VKR), tehdejší třetí správou StB, přišel prezident Českého hokeje Tomáš Král se svou obsáhlou verzí a vysvětleními, proč na konci 80. let minulého století mimo jiné donášel na svého velitele. „Věc má pro mě teď dvě roviny - soukromou osobní a veřejnou," řekl na téměř 90 minutové tiskové konferenci, během níž oznámil, že na post šéfa hokejového svazu sám od sebe rezignovat nehodlá.

Tomáš Král o spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou. Zvládl jsem to bravurně, omlouvat se nebuduVideo: Sport.cz

 
Článek

Jaký cítíte rozdíl mezi osobní a veřejnou rovinou toho, co teď na vás vyplavalo?

Ta soukromá je pouze mou věcí a rozhodnutím, jak jsem se k celé věci před lety postavil, vyhodnotil ji a jak jsem se následně choval. Je to čistě moje záležitost.

A věc veřejná?

Jsem v pozici šéfa Českého hokeje, tudíž nesu odpovědnost, jak se chovám, jak vystupuji, co dělám. Má funkce je volená a je jen na těch, kteří mě zvolili, zda jim tato skutečnost bude vadit či bude překážkou, a budou mít za to, že bych dál neměl v čele Českého hokeje působit. Proto jsem oproti původnímu termínu v půlce říjnu svolal už na tuto středu výkonný výbor, který bude řešit otázku důvěry. Zda kolegové chtějí, abych dál působil jako prezident Českého hokeje.

Vy jako prezident svazu a jeden z 11 členů výboru budete rovněž přítomen?

Ne, bude to bez mé přítomnosti. Hlasování proběhne tajně, nechci nikoho ze svých kolegů vystavovat hlasovacím nepříjemnostem, kdy každý ví, jak kdo volil. To nechci. V tajném hlasování může každý bez problémů vyjádřit svůj názor a budu ho respektovat. Nemám problém, pokud se řekne, že mám odstoupit. Chápu to. To je maximum, co můžu udělat.

K vašemu odvolání je podle stanov potřeba dvoutřetinová většina. To znamená, že pokud se tak vysloví 7 z 10 členů výboru...

Pokud by moji kolegové dospěli k názoru, že pro český hokej bude lépe, když z toho vypadnu, tak se seberu a vypadnu, budu jejich názor plně respektovat. A jestliže bude polovina členů pro, abych skončil, tak skončím. Mohu vás ujistit, že kvalita mého soukromého života se tím velmi značně zlepší.

Budete před výkonným výborem svým kolegům vysvětlovat svůj náhled na věc? Nebo spoléháte, že si jej přečtou v médiích?

Nejraději bych s nimi do té doby vůbec nemluvil, protože si myslím, že těch informací mají dost. Budu připravený a v dosahu, kdyby se v tu středu chtěli na něco zeptat. Ale jinak na svazu v době konání výboru vůbec nebudu.

Sám od sebe rezignovat nehodláte?

Mým cílem určitě není hokeji škodit. Kdyby se ozvali partneři hokeje, že mu škodím... Nikdo se mi neozval. Sám od sebe ale neodstoupím. Ne proto, že bych trval na své židli, ale protože bych asi udělal spoustě lidí radost. To si raději počkám, až něco provedu.

Spolupráce s VKR, tehdejší třetí správou StB, vám přijde málo?

Nikdy jsem se netajil, že jsem s vojenskou kontrarozvědkou přišel do styku. Už delší dobu je to na wikipedii, a pokud se mě na to někdo zeptal, nepopíral jsem to. Ale státní bezpečnost a vojenská kontrarozvědka na vojně jsou velmi odlišné věci. V mém případě byla VKR o ochraně státního tajemství. Všichni jsme museli projít prověrkou na přísně tajné. To místo jsem si nevybral, byl jsem na něj přiřazen, ale vůbec toho nelituju. Ani toho, co v Plzni na Borech na štábu divize a jeho právně organizačním oddělení proběhlo. Vyšetřovali jsme mimořádné události - smrťák na vojně, ztráta zbraně, šikana. Pak se zpracovávaly spisy a povinně předávaly VKR. Byla to ale časově nicotná věc, s VKR jsme byli ve spojení denně, měli kanceláře vedle nás na chodbě.

Pokud jde o samotné donášení na vašeho nadřízeného?

Nebylo to tak, že by se mě někdo ptal, jestli bych byl ochoten dělat s VKR. Bylo to po měsíci, co jsem na vojně byl a co mě znali. Při jednom jednání v kanceláři se mi ptali, jak to na našem oddělení chodí. Co si myslím o veliteli, že oni k němu důvěru nemají, že pije a někdy dělá průsery. Řekli mi, že mají podezření o možném úniku informací přísně tajné, a že pokud narazím na podobné poznatky, jestli bych byl ochotný jim je sdělit. Měl jsem informovat o případném porušování státního tajemství nebo zamlčování mimořádných událostí. Nebyl jsem tam proto, abych referoval, jak jsme se ožrali nebo po sobě dva dny stříkali hasícími přístroji na chodbě.

Hned jste souhlasil, že budete spolupracovat?

Byl jsem mladý, ale ne tak blbý, abych si nedokázal situaci vyhodnotit. I když jsem v té době nevěděl, že se evidují svazky VKR či StB. Tehdy jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl a myslím, že jsem to zvládnul bravurně. A myslím, že dneska bych to udělal stejným způsobem. Pro mě je nejzásadnější hodnotící pasáž spolupráce se mnou, v níž stojí, že na základě mých poznatků nebyl nikdo řešen nebo postižen. Bylo mi jasné, že když jim řeknu, že o svém veliteli informovat nebudu, tak asi pofičím.

Svědomí tedy máte naprosto čisté?

Ano. Svědomí mám naprosto čisté. Není pro mě vůbec důležité, co jsem musel nebo nemusel absolvovat, ale nikoho jsem svou činností nepoškodil.

Co jste myslel tím, když nebudete donášet, tak „pofičíte"?

Neptali se mě, jestli budu spolupracovat s VKR. Kdyby tak ten dotaz zněl, myslím, že bych řekl, že ne. Ale protože mě odvyprávěli, o co a o koho jde, samozřejmě jsem znalý situace a poměrů a věděl, že by mě ze štábu vyhodili. Situaci jsem sám zvážil a řekl jsem jim, že pokud na něco ohledně velitele přijdu, sdělím jim to. Nebyl to vůbec můj styl, věděl jsem, že bych něco takového nikdy neudělal, i kdyby nevím co. Veliteli jsem to tedy oznámil. Měl jsem ho rád, choval se ke mně výborně. Ano, chlastalo se tam a velmi zdatně. Což jsem i VKR řekl, stejně jako že je velitel pod pantoflem. To jsem jim ale ani nemusel říkat, protože to tam věděl každý. Nepopírám tedy, že jsem měl donášet, ale některé věci prostě nejsou pravdivé.

Jaké třeba?

Píše se, že moje spolupráce byla velmi vážná, protože došlo k 22 konspiračním schůzkám, na kterých jsem měl předávat informace. Tak vám říkám, že k tolika v žádném případě nedošlo. Jestli jsem se s tím člověkem potkal mimo štáb divize, tak možná ve třech až pěti případech. Potkávali jsme se denně - v kancelářích, na obědě, toaletách, všude. Choval se velmi slušně, nenaléhal na mé, nevydíral mě. Působilo to na mě, že ve velké úctě má paradoxně spíš on mě. Naprosto taky odmítám, že bych dělal odposlechy nebo se podílel na jejich instalaci. Pokud by VKR chtěla napíchnout kancelář na divizi, rozhodně by k tomu nepotřebovala, abych jim já nebo kdokoliv jiný otevřel v noci kancelář. To je naprosto absurdní. Taky si vůbec nevybavuju, že jsem měl nakreslit plánek velitelova bytu. Na druhou stranu je klidně možné, že už jsem na to mohl zapomenout. Každopádně 80 procent věcí (ve spisech) nejsou pravda, s tím ale nic neudělám.

Proč by si někdo informace zanesené do spisů vymýšlel?

I zkušenosti a názory jiných lidí, kteří jsou v podobných pozicích jako já, jsou takové, že velmi často spisy nejsou pravdivé, nebo jsou v nich uvedeny skutečnosti, ke kterým nedošlo. Lidmi, kteří se v prostředí pohybovali, mi bylo řečeno, že cílem bylo shánět co největší počet lidí ke spolupráci a prezentovat to jako činnost. Pokud někdo vykázal místo tří zpráv deset, asi z toho měl profit nebo zájem. Nejsem schopný říct, proč je to tam tak napsané, ale pravda to není. Obsahově si toho na mě moc nevymysleli. A pokud jde technicky o spolupráci, to si vymyslet museli.

Jak jste se o tom, co je ve spisech přesně napsáno, dozvěděl?

Když jsem se dozvěděl, co deník Sport chystá, dal jsem plnou moc Zdeňku Zikmundovi (tiskový mluvčí svazu) a řekl mu, aby šel na úřad, seznámil se s celým spisem, nastudoval ho. Je to badatel a v těchto věcech se vyzná. Neměl jsem pocit, že bych se měl za něco stydět. Celý spis mi nastudoval, ofotil a přinesl. Pobavilo mě, když Dominik Hašek rezolutně řekl, že jsem morálně zklamal a měl bych odstoupit. A na dotaz, jestli on měl kontakt s StB, odpověděl, že jako mladý měl, ale že neřekl nic jiného, než že na zájezdu v zahraničí jeho spoluhráči kšeftovali s broušeným sklem. Kdybych něco podobného řekl já na někoho z mých kolegů na oddělení, skončil by během hodiny.

Ve spisech rovněž stojí, že jste udal vojína, který udržoval kontakty do kapitalistických zemí, takže pak už nemohl dělat na štábu. To taky není pravda?

Nevybavuju si žádného takového vojína, že bych s ním přišel do styku. Natož abych věděl o jeho příbuzných či kámoších na Západě. Můžu to popřít.

Tvrdíte, že po skončení vojny v roce 1988 vám byla nabídnuta práce pro StB nebo VKR, ale odmítl jste. Proč by vám ji nabízeli, když jste do té doby žádné porušení státního tajemství nebo mimořádné zamlčování skutečností neodhalil, jak sám přiznáváte?

To byste se musel zeptat někoho jiného. Mně se zeptali, jestli bych měl zájem spolupracovat s StB, a já řekl, že ne. Nevím, jakým způsobem mě vyhodnotili.

Veřejně se tedy za svou činnost omlouvat nehodláte?

Nemám problém se někomu omluvit, když něco podělám nebo někomu ublížím. Ale omlouvat se, když nemám komu, nebo v obecné rovině, to se prostě omlouvat nebudu. Nebudu tady hrát divadlo a říkat, že to tak cítím, protože já to tak necítím. Respektuju, že jsem v nějakém postavení, pro celou společnost je to citlivé téma. Ano, byl jsem u VKR, udělal jsem to tak, jak jsem to považoval za nejlepší řešení. S nikým jsem se neradil, a jsem rád, že kvůli mně nikdy nikdo neměl žádné problémy. Samozřejmě nemám radost, že jsem vedený ve svazcích. Není mi dobře, že se o tom píše. Už mě toho nikdo nezbaví, a pokud bylo cílem mě poškodit, určitě se to povedlo. Jsem pošpiněný a už budu pošpiněný furt.

Zaregistroval jste hlasy, že rozhovor, který váš někdejší velitel poskytl minulý týden Sportu, v němž se vás zastával, jste si objednal vy?

Tak tomu ale nebylo. Ten chlap se mi sám ozval s tím, že je připravený poskytnout rozhovor. Můžete tomu věřit, nebo nemusíte, ale já si nemyslel, že je to dobrý nápad. Zdeněk Zikmund mě ale přemluvil, že by bylo dobré, aby to uvedl na pravou míru a rozhovor dal. Od té doby už jsem s tím člověkem nemluvil. Nepochybně mu ale v nejbližší době zavolám a rád se s ním uvidím.

Proč byl onomu rozhovoru osobně přítomen i pan Zikmund?

Do rozhovoru vstupuje Zdeněk Zikmund: Byla to podmínka toho respondenta.

A uvědomujete si, že jste tím celý rozhovor znevěrohodnili?

Zikmund: Zčásti ano. V žádném případě jsem tam ale nebyl proto, bych kontroloval respondenta. Kontroloval jsem tam deník Sport, o jehož nepředpojatosti mám vážné pochyby.

Proč jste tiskovou konferenci nesvolal dříve než po pěti dnech od prvního zveřejnění nových důkazů v médiích?

Ve středu to začalo a nebudu machrovat, pro mě je to opravdu velmi citelné. Jakmile jsem dal dohromady své poznatky ze spisů, svolal jsem tiskovou konferenci. Dřív jsem ji ani svolávat nechtěl, abych něco neřekl a pak musel zase reagovat, že jsem to řekl jinak. Myslím, že tisková konference v pondělí a výkonný výbor ve středu je maximum, co jsem pro to mohl udělat.

Reklama

Sdílejte článek