Rulík slaví naposledy. Na večírku vytáhne dárek, který dostal od Hlinky v Omsku

Právě ve středu má šedesát, a tak den před svým jubileem zasedl na symbolickém místě v pražském hotelu Stages s výhledem na O2 Arenu, kde loni prožil pohádku, aby pro Sport.cz zavzpomínal na klíčové dekády své kariéry.

Já se raději domluvil s pěti kytaristy, kteří tam přijdou, obstarají to a já se přidám. Možná tedy něco zahraju i sám.

Kolem deseti jedenácti let jsem to začal zkoušet, v patnácti a šestnácti jsem hrál víc a pak jsem na dlouhou dobu přestal. Vrátil jsem se k tomu až v Omsku (2002), kde mi Ivan Hlinka nevěřil, že umím hrát. Koupil mi k Vánocům kytaru a říkal: „Tak zahraj.“ A od té doby na tu jeho hraju, teď víc než dřív. Umím všehochuť.

Ke Švejkovi se chodilo na pivo, jídlo. Ale Ivan tam měl daču, tedy chatu, kde bydlel. Šli jsme k němu, zahrál jsem, zazpívali si.

Já jsem nikdy nikoho nekopíroval a ani jeho. Ale on mi nejvíc otevřel oči v komunikaci s hráči. Když jsem byl mladší, tak jsem to dělal na sílu, tlačil na pilu. Až když jsem viděl, jak to dělá on, pochopil jsem, že to je ode mě na hov… Že se to hráčům musí podat tak, že oni to chtějí. Ne že to chci já. Oni musí chtít být lepší než soupeř. V tom byl Ivan přirozený, neměl to nikde vyčtené. Zažil to na vlastní kůži, měl v sobě a přenesl si to do trenérské práce. Jestli mě něco obohatilo, pak to byla ta jeho lidskost a nadhled v komunikaci.

Začal jsem trénovat, měl na starost třetí třídu. Byl jsem do trénování obrovsky zapálený a myslím, že oheň a nadšení pro hru mi zůstalo dodnes. Je to malinko jiné, než to bylo ve dvaceti, ale pořád to tam je. Nevyprchalo to a jsem za to moc rád. Dokážu lidi okolo mě tím nakazit. Hokej, hokej, prostě hokej! Byl jsem mladý, ale taky nezkušený, nadělal jsem spoustu chyb. Dnes bych trénoval jinak, ale zase jsem to dělal srdcem, což je taky důležité. Zkušenosti získáte časem stejně jako nadhled, ale bez srdce to vydržet nejde.

Ne. Ale rok zpátky jsem se s nimi sešel. Chodí hrát amatérské turnaje, tak mě pozvali a já se po letech na ně přijel podívat. Jsou to už skoro padesátníci, neuvěřitelné.

Pojďme o dekádu dál. Je vám třicet, země zažila revoluci i rozpad a vy máte na stole první profesionální smlouvu.

Ano, stal se ze mě asistent ve Varech, které se dostaly do 1. ligy. Trénoval jsem s Markem Sýkorou. Další rok mě doporučil do Plzně, sám šel do Slavie a pak jsme se v Plzni zase sešli. Strašně mě podržel, protože mě chtěli v extralize po roce vyndat. Ale on se mě zastal, přesvědčil je, ať mi dají ještě šanci. Pak už to bylo dobré, začali jsme dělat výsledky. Chytil jsem se, zorientoval. První rok jsem nevěděl, co si mohu dovolit. Patřil jsem k nejmladším trenérům, Ivan Vlček či Tomáš Jelínek byli jako hráči starší. Nebylo pro mě lehké, abych po nich dupal.

Ano a převrat mi pomohl. Já měl obrovské problémy se zaměstnavatelem, s Palivovým kombinátem Vřesová, aby mě uvolňoval na tréninky dětí. Ve druhém roce už mě chtěli narvat do partaje, a když jsem nechtěl, tak že mi to trénování zatrhnou. Bylo mi 24, nastala revoluce a najednou se stalo to nejlepší, co mohlo. Přišli normální lidi, umožnili mi kombinovat trénování s prací. Já jsem nepřemýšlel o ničem jiném, o žádném podnikání. Jenom jsem nevěděl, jestli mám jít do profihokeje, jestli se tím uživím. A když jsem dostal nabídku z Varů, tak jsem řekl, že to zkusím, že se do práce mohu vrátit vždycky.

Mistra elektrikářů, revizní věž ve Vřesové. Ale nikdy mě elektrika nebavila, baví mě stavařina. Zapojit zásuvku, jistič, tak to umím. Ale to umí asi každý, kdo se k tomu zvládne postavit.

... jenže s nimi neuměl pracovat, takže jsem nadělal spoustu kopanců a blbostí. Nicméně nejdřív bylo zlato s dvacítkou, která se jela na mistrovství zachránit, pak neprohrála jediný zápas. Dělal jsem Jardovi Holíkovi asistenta a na tom turnaji pochopil, že jde vymáčknout z hráčů víc, než si myslí, že v nich je.

A gólman taky. Všechna úcta ke Zdeňku Šmídovi, ale za Ameriku chytal DiPietro, jednička draftu, ale vyhrál to Zdeněk. Neuvěřitelné. Já se k tomu vrátil loni při mistrovství. Že když si všichni myslí, že jste blázen, když mluvíte o zlatu, tak to stejně jde.

Jo. Byl jsem namachrovanej a myslel si, že to tak bude fungovat vždycky. A to je nesmysl. Proč? Protože výhry jsou vždycky věcí hráčů! Buď je dokážeme namotivovat, spojit a vytvořit fungující chemii, nebo se netrefíme a ta chemie nebude fungovat. Ale je to vždy záležitost hráčů, výkon dělají oni, ne trenér. Jakmile si trenér začne myslet, že je on, kdo to zařídil, tak je to jeho konec. On je tam jen od toho, aby je vhodně vybral, udělal dobrý trénink, dostal hráče do pohody. Když se mu to povede, vytvoří podhoubí a pak už to roste samo. Já si to neuvědomoval, byl jsem blbej. Musel jsem na to přijít až v průběhu dalších let.

Na tom jsem si nedělal žádnou zásluhu. Mě tam nominoval Ivan Hlinka, který ale zemřel, a já tam zůstal i po příchodu Růži. Šampionát byl krásný, protože byla výluka, nehrála se NHL a my měli to nejlepší, co bylo k dispozici. Amerika a Kanada nebyla tak silná, protože spousta hráčů to odpískala, ale Evropa byla ohromně našlapaná. Ten turnaj byl malá olympiáda.

Jo. Šli jsme tam v říjnu 2013, když byl Litvínov na dně. První rok jsme to nějak zachránili. Neuhráli jsme postupovou desítku, prohráli jsme v závěru se Slavií na penalty. Úplně to vidím, jak dal Káca (Petr Kadlec) Francíkovi (Pavel Francouz) gól. Já ho trénoval v Plzni a my tam v roce 2000 získali bronz. V rozhodujícím čtvrtfinále proti Třinci se taky jely nájezdy a Káca dával ten samý gól. Kdybych si na to vzpomněl, řeknu Francíkovi, aby si to hlídal mezi nohy, ale v tu dobu mi to vůbec neťuklo. Play out jsme odehráli s mladými na tři pětky, v klidu se zachránili. Klíčové ale bylo, že ač to chtěl Martin Ručinský po té sezoně zabalit, tak se nakonec rozhodl pokračovat. Přišel se druhý týden v srpnu podívat. Viděl, jak to na ledě lítá. A koukal. Říkáme: „Zkus to!“ Šel a později povídá: „Zítra přijdu znovu.“ A pak byl ještě jeden moment.

Jirka Šlégr s Martinem Ručinským přišli někdy v lednu za námi do kamrlíku, že by byla možnost získat Kubu Petružálka z Ruska. Ať to uděláme, že máme šanci vyhrát titul. Já ně zíral. V duchu jsem si říkal: „Ty vole, vyhrát titul?“ A pak jsem v play off koukal jako blázen. Ale zase to bylo o těch hráčích. Nicméně v životě by mě to nenapadlo. Stejně jako by mě v životě nenapadla Praha… Vlastně to, co se podařilo, by mě v životě nenapadlo.

Tak to ani náhodou.

Byl. A strašně se podobal té dvacítce. Ona to veřejnost tehdy moc nesledovala, protože jsme byli zlatí s áčkem. Za námi ale před odletem přijel na večeři Karel Gut (tehdejší šéf svazu) a prosil nás: „Kluci, hlavně to zachraňte, protože příští rok máme dobrý ročník. Zachraňte to!“ My se fakt jeli zachránit, protože už skupina byla těžká jako kráva. A podobné to bylo v Praze. Taky to nikdo nečekal. Mužstvo ale postupně překračovalo prognózy, lepšilo se.

Víte, já nejsem těšící se typ. Ale když už jsem se dostal sem, měl jsem přání, abychom to jako realizák dotáhli až k olympiádě. Mohl jsem to ovlivnit výsledky, první rok byl, letos ne. Ale jsem tady. Neberu to jako vrchol, ale je to nejvíc, na co jsem mohl dosáhnout.

Klapky, existuje jen můj tým! Ale budeme se muset na něj nachystat, protože hráči z něj i třeba MacKinnona mívají strašný respekt a my potřebujeme, aby hráli bez něj. Bude tam Gudas, tak snad nakazí i další. Respekt na led patří jen ten zdravý, ten přehnaný ne.