Článek
Kamil Holán byl tuzemskou legendou road racingových závodů, které se odehrávají na normálních silnicích (přírodních okruzích). Vítězil v Hořicích, úspěšný byl i na slavném klání na ostrově Man, účastnil se také extrémního závodu do vrchu na Pikes Peak. Ještě ve středu na své sociální sítě dával zprávu po první tréninkové rundě North West 200, kde s optimismem vyhlížel čtvrtek: „Cítím se dobře, těším se na zítřek. A doufám, že se bude dařit.“
Do kamery se usmíval, protože takový přesně on byl – věčně usměvavý.
V zatáčce Station Corner ale při čtvrteční jízdě spadl. „Kvalifikace byla okamžitě přerušena červenou vlajkou a na místo dorazily záchranné složky, ale bohužel jezdec podlehl svým zraněním,“ uvedli organizátoři. „Rodina dala souhlas k pokračování akce, ale požádala, aby jezdec zatím nebyl jmenován.“
Odpoledne ale motoškola, za kterou stál a za kterou i závodil, jeho jméno zveřejnila.
Podle BBC je Holán 20. obětí závodu v jeho 97leté historii. Naposledy na trati u severního pobřeží Severního Irska, kde vládne tuze proměnlivé a deštivé počasí, zahynul před deseti lety Malachi Mitchell-Thomas.
„Odešel člověk, který pro motocyklový sport dýchal. Kamil nebyl jen neuvěřitelný závodník a legenda českého roadracingu, který s odvahou zdolával ty nejtěžší tratě světa od Hořic až po ostrov Man. Byl to především úžasný přítel, srdcař a člověk s obrovským charakterem,“ píše v rozloučení motoškola Hefty. Na sociálních sítích se pak s ním postupně loučí další ikony českého motocyklového sportu.
Holán pracoval jako grafik, měl tři dcery. Motorky ho okouzlily ve dvaceti letech, kdy si s bratrem pořídil svou první, a zhruba o dva roky později vyrazil i na premiérový závod. „Život se mi změnil, když jsem přijel poprvé do Hořic. Kouzlu road racingu jsem podlehnul a zůstal na něm závislý doteď,“ popisoval.
Legendární závod 300 zatáček Gustava Havla v Hořicích vyhrál sedmkrát, úspěšný byl na ostrovu Man, kde v roce 2012 dostal cenu pro nejlepšího nováčka. „Nevím, co to se mnou je, ale mám v sobě touhu překonávat ty nejextrémnější výzvy.“
Věděl, že závody na přírodních okruzích jsou riskantní, zažil mnohé pády. Uměl o závodění poutavě vyprávět, mlčky jste poslouchali jeho slova a chápali jeho zapálení pro toto motoristické odvětví.
„Ochutnal jsem rychlost, která mě uchvátila. A když ochutnáte kaviár, už nechcete chleba se salámem,“ říkal před čtyřmi lety pro idnes.cz. „Můj nejhorší pád byl na Manu ve 150 kilometrech za hodinu do kamenné zdi. Pamatuji si, že mi to uklouzlo, pak už nic, vypnul jsem se automaticky, probral jsem se, když mě nakládali do helikoptéry. Měl jsem obrovské štěstí, traťoví maršálové říkali, že při mně stáli všichni andělé strážní. Možná je to i blízkostí smrti, že dává výjimečný pocit života. Měl jsem v podstatě utrženou nohu, otevřenou ránu v kotníku, všechno se potrhalo, hrozný průšvih, dostával jsem se z toho dlouho.“
Vždycky se ale na trať vrátil, nezmizel mu úsměv, který byl pro něj typický stejně jako kudrnaté lokny.
Ve čtvrtek však při své vášni zahynul.
