Loni nelidsky trpěl, ale nevzdal se. Teď se úspěšný český podnikatel na Dakar vrací

Nedává mi smysl plnit si znova ten samý cíl, jdu do toho s jinou metou. Loni byl cíl dojet, letos se chci zlepšit, podat lepší výkon i si to víc užít. Loni jsem jel pět dní s utrženými vazy, abych to vůbec dokončil, to byl až nadlidský výkon, který jsem ocenil s odstupem času.

Bylo to výživné. První čtyři dny byly skvělé, ale pátý den jsem si urazil řadící páku, s kterou jsem dojel pozdě v noci v kapse. Kvalty jsem tam dával obtížně a další den jsem páku ztratil úplně. Musel jsem jít hodinu pouští, abych sehnal náhradní, pak hodinu zpátky a mezitím mi někdo vypustil benzín. Takže jsem pro změnu já sháněl palivo a nakonec dojížděl na výpary pozdě v noci. Byl jsem šestnáct hodin na motorce. Pak už se to jen nabalovalo. Další den jsem startoval z posledního místa, byla tam velká únava, přišlo zranění a utržení vazů a s tím vším vypětím se mi den před koncem závodu spálila spojka. Uprostřed ničeho jsem sháněl náhradní, což se zdálo být nemožné. Ale vůle dojet do cíle byla ohromná a já se tam dostal. Bylo to na jednu stranu zadostiučinění, protože člověk pozná hodně sám sebe. To sebepoznání je úplně úžasné. Na druhou stranu si z toho Dakaru nepamatuji moc pozitivního. Že bych dojel a řekl si, tak dneska se mi to povedlo. A to mi trochu schází a je to něco, co bych chtěl zažít v roce 2026.

... a pak se stávají ty nejčastější chyby. Opravdu se to nabaluje a co se stane jeden den, ovlivňuje výrazně i ty další. Proto to chci letos jinak. Navíc pojede můj syn Josef jako navigátor Ondry Klymčiwa a já doufám, že jim pomůžu psychicky.

Sen každého otce, ať už dělá hokej nebo fotbal, je zahrát si spolu se synem v soutěžním zápase, než tedy ten táta zestárne moc. A nám se to splní, budeme v bivaku spolu, budeme se účastnit toho samého závodu a budeme se moc vzájemně podporovat. Můj syn je skvělej, je to strašně chytrý kluk, studuje na vysoké škole v Americe a v navigaci je výborný. Chci mu pomoct, aby dosáhl tíženého výsledku.

Krize středního věku to není, protože je až nebezpečné si něco furt dokazovat. U mě je to životní mindset, přístup. Dodnes jezdím závody na silničních motorkách a ať jedu jakýkoliv podnik, tak ho chci vyhrát. I když tam jsou kluci mladší a mnohem lepší, tak nikdy nejdu do závodu, že ho jen nějak dojedu. Dakar je v tomto jiný. Do něj nemůžete skočit s tímto přístupem, že ho vyhrajete za každou cenu. Jedete osm tisíc kilometrů po trati, kterou neznáte. Každá chyba bolí, může znamenat konec nebo i něco fatálního. Musíte do toho jít s pokorou, ne že si jdu něco dokazovat. A můj mindset pro Dakar je, že chci být lepší člověk, než jsem byl loni.

Mám regulérní volno a správný byznysmen buduje byznys tak, aby byl nezávislý na něm. Pokud na nějaký čas odpadnu, tak se vůbec nic neděje.

Ten mindset, o kterém jsem mluvil, je v obou případech podobný. Přísloví, že vítěz je poražený, který se nikdy nevzdal, platí ve sportu, životě i byznysu. A obráceně? Po skončení Dakaru jsem měl mozek úplně vyprázdněný. Dva týdny se intenzivně soustředím jen na navigaci, závod a v tu chvíli zapomenete úplně na všechno – na byznys, na starosti, člověka to zcela osvobodí. Já se vrátil zklidněný na několik měsíců dopředu. Zklidnilo se mi životní tempo a zvýšila se mi trpělivost.

Většina lidí okolo mě si uvědomuje tu nebezpečnost a panuje u nich spíš obava. Spíš dávám těm lidem pocit, že je to vyvážené a že vím, co dělám. Tak jako se jim to snažím ukázat celý život. To propojení byznysu a sportu vidím strašně silné.

Je to určitá malá výhoda. Já se v byznyse snažím dělat všechno správně a tak, jak má být. Sám se nazývám super organizovaným člověkem. A v bivaku jsem si našel tým, který má podobný přístup v závodech a je obdobně organizovaný. Já se tam cítím fajn a dostávám všechno, co potřebuji. Mám stoprocentní jistotu, že jezdím na stroji, který je nachystaný, aniž bych se o něj musel starat. A je to stejné jako v byznyse. Lidi, kteří se mnou pracují a mají moji kompletní důvěru, odevzdávají výsledky, tak těm plně věřím. Jsme na stejné vlně a já se tak na Dakaru díky tomu mohu soustředit jen na sebe a nemusím se bát, že někdo nebo něco není dotažené.

Minulý měsíc jsem byl na tréninku v Dubaji s Michaelem Dohertym či Mathieuem Dovézem, oba dva to jsou vítězové etapy na Dakaru, tedy špičkoví piloti. Máme přátelský vztah, takže mi pomáhají s jízdním stylem či návyky. Bohužel jsou tam i negativní vlivy.

Na tréninku jsem jim dva dny stíhal, už jsem se cítil dobře, přitom jsou to kluci, co jezdí v terénu odmala. A následoval těžký pád, kdy jsem byl v bezvědomí, zničil jsem si před Dakarem rameno. Ale je to dobrá připomínka, abych věděl, kde jsem a odkud pocházím. Jsem ze silnice, ne motokrosového světa jako oni a nedá se s nimi jet.

Nejde o pocit z umístění, jde o pocit z té komplexnosti. O té rallyeové závody jsou a na motorce je na to člověk sám. Sám řídí, sám si je navigátorem, sám se chystá. Občas musí na trati zpomalit, aby byl paradoxně v cíli rychleji. Na motorce někdy sedí šest, osm i dvanáct hodin. Ta komplexnost je v dlouhodobém pohledu děsně důležitá a v tom chci být lepší. Chci méně padat, dělat méně chyb a dřív dojíždět do cíle. Mám dílčí úkoly, které když splním, dotáhnou mě na Dakaru k lepšímu výsledku.