Článek
Když se během zimy rozhodla ke comebacku, leckomu z domácí tenisové scény to nepřišlo jako úplně dobrý nápad. Ovšem kolem Kvitové se našlapovalo zlehka. Trénovala pilně, ačkoli věděla, že návrat do bývalé formy je snem, který se nenaplní.
„Tělo není v nejlepší kondici. Nezvednu váhu, co jsem zvedla. Neodběhám, co jsem běhala. Kvantita a kvalita je jinačí,“ líčila během Roland Garros.
Že chce ještě jednou stát na trávě v milovaném Wimbledonu, kde v letech 2011 a 2014 zvedla nad hlavu talíř Venus Rosewaterové, se dalo pochopit. Proč měla potřebu letět i do New Yorku na US Open už méně. Ale budiž. Je to její rozhodnutí, její kariéra. A ta byla skutečně skvostná.
I když se blondýnka z Fulneku těsně nestala světovou jedničkou, v minulých patnácti letech se nad ní vznášela aura velké hráčky, proti které jste absolutně bez šance, když má svůj den. Triumfální pochody v All England Clubu, ale i mnohé fedcupové bitvy, v nichž neúnavně bojovala za českou vlajku, byly nesmírně inspirující.
Příklady? Třeba strhující obrat s Ruskou Kuzněcovovou v moskevských Lužnikách, kde Češky v roce 2011 po 23 letech vybojovaly týmovou trofej. Nebo pražská řežba s Němkou Kerberovou ve finále o tři roky později. Takové momenty z paměti jen tak nevymažete.
Triumf vůle, jaký předvedla po vážném zranění ruky, které utrpěla při loupežném přepadení v prosinci 2016, je pak mimo veškeré kategorie.
Když v roce 2008 Kvitová senzačně v Memphisu porazila Venus Williamsovou, nadšeně do telefonu chrlila svoje dojmy. Po sedmnácti letech teď opouštěla v New Yorku scénu s debaklem ve statistikách a se slzami v očích. Svědkům její kariéry se v tu chvíli do hlav jistě zavrtávala nostalgie.
Spousta tenisových fanoušků je nadšených, že zažila velkou éru Rogera Federera, Rafaela Nadala a Novaka Djokoviče. Stejně velkým privilegiem ale bylo sledovat působivou cestu Petry Kvitové. A ten podivný apendix na závěr už v tom nehraje roli.
