Článek
Oba hned po příjezdu do města na Dunaji čekala tisková konference, jenže zatímco Hrouzek na ní kdysi perlil hláškou, že „superpekař upeče vánočku i z ovčího trusu“, na Vladimíru Růžičkovi byla patrná pokora i vděk. „Ani vteřinu jsem nepřemýšlel, že bych nabídku nepřijal. Pro mě je to obrovská šance. Přál bych si tu zakotvit,“ vyprávěl.
Ne, dost ironického proplétání televizní fabulace se současnou realitou. Šedesátník Růžička totiž dobře ví, jakou možnost mu osud nečekaně přihrál. Že podzim stráví ve Slovanu tušil, jen to mělo být v tom druholigovém v Ústí nad Labem, daleko od nablýskané scény. Ještě ve středu večer vedl zdejší tým proti Děčínu, aby o den později přeskočil do jiného Slovanu, ikonického slovenského klubu.
Nad nabídkou pro něj nemělo cenu váhat. Aura hokejového génia se totiž po aféře Palaščák (2015) začala tuze rychle vytrácet, angažmá v Chomutově, Hradci i Litvínově končila předčasně a bez úspěchu. Leckdo kritizoval až příliš čitelnou hru, další, že Růžičkovi, který v minulosti hokej snídal, obědval i večeřel, ujely moderní trendy. Jako by jeho trenérská kariéra a sešup nápadně připomínaly fotbalového kouče Vrbu.
Najednou musel Růžička brát za vděk pro něj až – s prominutím – nedůstojnými štacemi v Kadani a Ústí. A byť při červnových rozhovorech, které dával u příležitosti své šedesátky, vyprávěl, jak velkou chuť má po předchozích neúspěších zase trénovat, na velké angažmá v ambiciózním celku čekal marně.
A nejspíš by dlouho čekal dál.
Slovan ale nutně potřeboval slavné a ikonické jméno, protože klub jeho střihu se nemůže spokojit s trenérským „učněm“ či odborníkem bez zlatavého životopisu. I proto logicky šéfové Slovanu vytočili Růžičkovo číslo a ten logicky pochopil, že štace v Bratislavě je dokonalou příležitostí pro velký návrat. Je zjevně odpočatý, na první pohled vypadá o deset let mladší a ve Slovanu má skvělou možnost ukázat i dokázat, že ještě není za trenérským zenitem a že je schopen úspěšného comebacku. Že na sobě zase zapracoval, že není hokejovým staromilcem.
Proč by ne!? Věk není limit, což – jsme-li u porovnání s tuzemským fotbalem – dokazují kupříkladu plzeňský Miroslav Koubek (72) či hradecký Václav Kotal (70).
Zároveň ale Růžička přichází do týmu, kde jsou hráči, které nezná, které si nevybral a kteří hned od úvodu ročníku strádají. Ta šance, která mu vstoupila do cesty, je velká, jenže taky může být jednou provždy poslední. Bylo by ale přízemní muži, který je podepsán pod třemi česko(slovenskými) tituly mistra světa i zázrakem z Nagana, nepřát úspěch.
Tak ať přijde.
Robert Sára
Sportovní žurnalistice se absolvent Masarykovy univerzity (obor historie – žurnalistika) věnuje od roku 1999. Zaměřuje se především na hokej, jako reportér se účastnil řady světových šampionátů. Rovněž pokrývá témata z motorsportu a sportovní politiky. Více než 20 let působil v MF DNES, v roce 2021 přešel do Sport.cz.
