Článek
"Rok 2025 patřil dvěma výjimečným hráčům, jejichž rivalita, vzájemný respekt, gentlemanské chování a herní úroveň posouvají hranice tenisového umění. Dvaadvacetiletý Alcaraz vystřídal na postu jedničky o dva roky staršího Sinnera, rodáka z jižních Tyrol.
Alcaraz má za sebou životní sezonu s osmi trofejemi včetně Roland Garros a US Open. Sinner triumfoval na Australian Open a ve Wimbledonu i na Turnaji mistrů v Turíně. V Paříži mu Alcaraz ve finále odvrátil tři mečboly a jejich zápas je považován za jeden z nejlepších v historii antukového grandslamu.
Španěl má mnoho fanoušků po celém světě, jako jediný ze špičky se tenisem baví, je to rozený shotmaker, který tvoří pestrou hru. Kromě rychlosti a obratnosti má i dobrou techniku úderů. Přestože měří pouze 183 centimetrů, dokáže vysílat servisy přes 220 km/h.
Jeho oblíbenými údery jsou taky stopbal a stopvolej. Naopak koncentrace během zápasů je Achillovou patou, v sezoně má více nečekaných porážek než Sinner.
Je pro tenis velkým štěstím, že Sinner je úplně odlišným hráčem. Hraje agresivně a chladnokrevně strojovou hru se zabijáckým instinktem a výborným podáním. Nemá vlastně výkyvy. Kromě Alcaraze v sezoně prohrál jen s Bublikem v Halle (a v Šanghaji vzdal kvůli zranění Griekspoorovi). V Turíně pak obhájil prvenství bez ztráty setu. Dopingový skandál z Indian Wells už je skoro zapomenutý, ale pořád je to stinná stránka jeho obdivuhodné kariéry.
Oba velikáni teď ale úplně ovládli světový tenis. Na třetího Zvereva mají ve světovém žebříčku náskok více než šest tisíc bodů…
Na tenise je úžasné, že každé pondělí začíná nový turnaj. Bohužel je jich až příliš, celý světový peloton se hodně výkonnostně vyrovnal, ale zatím to na ohrožení obou klíčových protagonistů nevypadá.
Nejvíc se asi čeká od Brazilce Fonsecy, vítěze loňského turnaje Next Gen, který letos vyhrál v Buenos Aires a v Basileji. Věřme, že odborníci budou mít pravdu, když velké šance dávají taky Jakubu Menšíkovi.
Co mě letos nejvíc zaujalo? Asi sedmadvacetiletý zázrak z Monaka Valentin Vacherot, který vyhrál prestižní tisícovku v Šanghaji, kam přijel jako 204. hráč světa coby náhradník do kvalifikace. Tu vyhrál a pak dokonce celý turnaj, to tady v historii ATP ještě nebylo. Brzy se uvidí, jestli je to další adept na top 10 nebo jen kometa, která vyhasne.
Neuvěřitelné je, že na všech čtyřech grandslamech byl v semifinále osmatřicetiletý Novak Djokovič, rekordman v počtu grandslamových titulů a vítěz 101 turnajů. Už sice neplatí vtip, že zeměkouli pokrývá 70 procent vody a zbytek Djokovič, ale stále je nebezpečný a přezdívka Mistr Big Point mu pořád sedí.
Z našich hráčů zaznamenal největší zlepšení dvacetiletý Menšík, který ze čtyřicátého místa postoupil do top 20. Jeho zásadním úspěchem bylo vítězství na tisícovce v Miami.
Má jeden z nejlepších servisů na světě, 20 es by mohla být klidně jeho zápasová norma. Výborně taky returnuje, ale hraje výměny příliš na jistotu. Jako velký a mohutný chlap by se s pomalou hrou udřel. Neměl by napodobovat Djokoviče, protože je to úplně jiný somatotyp než Srb, nebo další velký pinkálista Medveděv.
Jiří Lehečka taky vyhrál turnaj ATP v Austrálii a sehrál naprosto vyrovnané finále s Alcarazem v Queen‘s Clubu. Jako jeden z mála má i jeho letošní skalp z Kataru. Lehečka hraje takticky správně, hlavní zbraní je podání a forhend a jeho hra je podobná tenisu Sinnera. Nemá však jeho zabijácký instinkt. Když bude zdráv a fit, měl by však atakovat top 10.
Třetí do party Tomáš Macháč je podle mě naším nejlepším deblistou. Jeho pestrá hra založená na technice úderů je ale totálně závislá na kondičce. Potřebuje vynechat turnaje a absolvovat atletická soustředění, protože má předpoklad na další zlepšení. Také on si letos připsal cenný triumf na pětistovce v Acapulcu.
Naši tři tenisoví mušketýři moc chtěli získat Davis Cup. Výhra na Floridě nad Američany je jeden z největších českých úspěchů v tomto roce. Čtvrtfinále se Španěly ale prohráli nešťastně. Naši fanoušci milují Davis Cup i v okleštěné podobě, další dva roky ale čeká na závěrečném turnaji v Boloni všechny peklo, především ty, co budou chtít ohrozit domácí Italy.
Připomnělo mi to úspěch v Davis Cupu 1980 právě proti Itálii. Naše publikum nedovolilo Ivanu Lendlovi a Tomáši Šmídovi prohrát. Bylo to velmi podobné prostředí, jaké vytvořili diváci v boloňské hale. Chyběl tomu ale rozhodně oblíbený sudí a amatérský herec Antonín Bubeník, který svým opakovaným voláním Silenzio, prego udělal finále v osmdesátém roce nezapomenutelným."
Jan Kukal
Tenisový mistr ČSSR, dlouholetý daviscupový reprezentant, později trenér. Jeho spoluhráčem ve čtyřhře býval zejména Jan Kodeš, se kterým hrál i na mezinárodních turnajích. Dosáhli spolu semifinále na French Open 1972 a čtvrtfinále Wimbledonu 1973. S čs. týmem dosáhl vítězství v Poháru federace 1983. Jako kouč spolupracoval s Ivanem Lendlem, Hanou Mandlíkovou, Thomasem Musterem či Jiřím Novákem.
