Česká biatlonová medailistka v nové roli. Bude i hosteskou, za Davidovou se nedostane

Livigno (od našeho zpravodaje) - Na rozhovor dorazila s tradičním úsměvem a v čepici s logem Nového Zélandu. Právě výprava z této země si vybrala hotel Krone, který v Livignu provozuje rodina jejího partnera Thomase Bormoliniho.

„Dali nám i nějaká trička, košile a bundy, abychom k nim ladili. Tak se cítíme být součástí výpravy,“ usmívá se Puskarčíková, která s péčí o rodinný hotel pomáhá.

I když se v Livignu konají soutěže ve snowboardingu a freestyle lyžování, Novozélanďany nasměroval k jejich hotelu biatlon. Thomas Bormolini je bývalý závodník, jeho bratr Luka, jenž minulou zimu působil i u českých žen, v minulosti trénoval Campbella Wrighta, novozélandského rodáka, který už nyní válí v americké kombinéze.

„Tak si nějak předali kontakty. Myslela jsem, že dorazí jen novináři. Ale máme tu i sportovce a jejich rodiny. Pro Nový Zéland je Livigno nejdůležitější místo na hrách, chtějí tu vybojovat až šest medailí,“ říká Puskarčíková.

V hotelu se zhruba patnácti pokoji mají Novozélanďané svoji základnu, jakousi zmenšenou variantu Českého domu v Miláně. Puskarčíková a spol. tak pomohli připravit i výzdobu. „Přivezli si obrazy, stoly, takže jsme měnili dekorace, dávaly se tam velké obrazovky,“ vypočítává pětatřicetiletá bývalá biatlonistka.

K tomu mamince brzy dvouletého syna Parida připadla další role. „Na závodní dny, kdyby byla třeba oslava medaile, budu taková welcome girl a starat se o ně,“ je připravena se ujmout role hostesky.

Na tradiční haku ještě nedošlo, k novozélandské kultuře už ale přičichla. „Ještě, než vylezlo slunce někdy v půl osmé ráno, dělali svoji ceremonii. Chodili jsme kolem celého vnitřku hotelu, odříkávali modlitbu v maorštině. Bylo to hrozně silné, oni nebyli dojatí tak jako já,“ smála se. „Tak jsem zvědavá, jaké to bude, až získají nějakou medaili,“ přiznává.

Byť biatlon nepatří na Novém Zélandě mezi nejsledovanější sporty, hostům hotelu neuniklo, kdo se o ně stará, už jen díky nástěnce úspěchů, kterou spravuje maminka Bormoliniho.

Účastníkovi her v Pchjongčchangu a Pekingu se navíc dostalo pocty, když nesl olympijskou pochodeň při cestě Livignem.

„Z každé vesnice vytipovali sportovní osobnost a Thomasovi to nabídli. Bylo to hezké. Jeho představa byla, že s ní poběží, ale šlo se pomaličkou chůzí. Chudák nevěděl, co s nohama, tak se tam tak kejval. Ale jeho maminka slzela dojetím,“ hlásila s úsměvem Puskarčíková.

Doufá, že i jí zbude trochu času vyrazit na některý ze závodů v Livignu. S tím, že neuvidí své bývalé reprezentační kolegy v Anterselvě, už je dlouho smířená. „Novozélanďany jsme měli domluvené rok dopředu, a s malým synem jsme věděli, že jet tam čtyři hodiny na otočku je stejně blbost,“ uznává Puskarčíková, která občas působí i jako televizní spolukomentátorka.

I nyní si občas napíše se svou kamarádkou Markétou Davidovou. „Popřeju jim štěstí před závody, ale pak už jim tu koncentraci nenarušuju, každý máme své starosti,“ říká Puskarčíková, která bude v roli závodnice chybět na první zimní olympiádě od roku 2010.

„Určitě si teď víc zavzpomínám, ale věřím, že si teď hry užiju víc, než když jsem byla sportovec a snažila se soustředit jen na výkon,“ těší se. A kde dává českému týmu největší šance? „Když si sedne mixová štafeta a bude tam i štěstí, mohlo by to dopadnout. Když si vzpomenu na Lenzerheide, není to úplně nereálné,“ připomíná loňské nečekané světové stříbro.