Hypotéka na lyžování se vyplácí. Jednou chci olympijské zlato, prozrazuje své sny český mistr světa

Livigno (od našeho zpravodaje) – Sebevědomý mladík měl zrovna po tréninku a v teplém zázemí u sjezdovky obědval. I když těstoviny šly stranou. Kroupa se s obrovským entuziasmem rozpovídal o olympijských snech, specifiku boulích, úsměvných začátcích i nákladné přípravě. „Doma jsme si dělali srandu, že někdo si bere hypotéku na dům a rodiče na to, abychom my s bráchou mohli lyžovat,“ vypráví devatenáctiletý talent.

Na zahájení mě uchvátila, je to krásné. Ale potřebuju to trochu vytěsnit, přepnout hlavu a soustředit se na svůj výkon, jako kdyby to nebyla olympiáda. Je super, že jsem tu loni mohl jet svěťák. Kopec znám a je to úplně něco jiného, než kdybych tu stál poprvé. Je to tady vlastně stejné, akorát všude září pět kruhů.

Super. Třeba se Zuzkou Maděrovou jsme si nachystali pár videí na Instagram. Všichni jsou tu kamarádští. Držíme pospolu a máme tu super zázemí. Český olympijský tým to organizačně zvládl parádně. Až tady mi došlo, jak kvalitní máme servis oproti jiným reprezentacím. Už jen to, že všichni máme stejné oblečení, to u ostatních není samozřejmost. Z boulí vnímám, že je Česko malá země. Ale tady vidím, jak jsme úspěšní a ve světě se neztratíme. To mi dodává velkou motivaci, abych jednou zaútočil na zlato. Ne teď, ale na příští olympiádě klidně.

Určitě. Už teď je pecka, že jsem v top třicítce na světě. Hodně mě nakoplo dvanácté místo ze Světového poháru v Americe. Najednou cítím, že sem opravdu patřím, že tu nejsem náhodou a místo jsem si vyjel. Mám z toho nesmírnou radost a snad se budu nadále posouvat, abych se jednou vyškrábal k top příčkám. Věřím, že to je reálné.

Chci cílit na postup z kvalifikace mezi dvacet nejlepších. Bude to náročné, ale věřím, že to může klapnout. Hodně záleží na taktice. První jízdu pojedu spíš na jistotu, což na první desítku asi stačit nebude. Ale druhou jízdu zariskuju a buď to vyjde, nebo ne. A kdyby to nevyšlo, třeba mi na druhou desítku bude stačit výsledek z první jízdy, protože se počítá ta lepší.

Většinou jedna z těch tří věcí. Buď je to styl, třeba moje lyžování úplně nefunguje v boulích. Nebo třeba jedu příliš opatrně a chybí mi rychlost. A někdy mi nevyjdou skoky. Zatím se to neschází. A tyhle malé detaily dělají rozdíly v té silné světové špičce.

Je krásná, myslím, že bude sedět hodně lidem. Starší závodníci mi říkali, že tohle přesně si na olympiádě představují. V Pekingu byla plastová forma a na ní nahrnutý sníh, takže to bylo hrozně tvrdé. Jezdí se v tom skvěle. Boule jsou větší a zavřenější. Musím být rychlý, abych nabral kontakt se sněhem. Chvilku jsem se v tom trápil, ale už se cítím dobře. Nájezd na můstek je taky delší než obvykle, takže máme víc času na přípravu a můžeme skákat výše i dále.

Jo, mám v baťůžku dvě ortézy. (usměje se) Ale musím zaklepat, zatím kolena drží. Na druhou stranu, každý sport má svoje. Akrobatičtí lyžaři zase mají v háji záda z těch dopadů. Sjezdaři padají v rychlosti 140 kilometrů v hodině. Riziko zranění je všude.

Už odmala. Když mi někdo řekne: „Tohle přece nejde, to jsi blázen.“ Tak já jdu a udělám to. Vždycky mě motivuje, když dokážu udělat něco, co soupeři jen tak nezvládnou.

Přišel jsem k tomu ve dvanácti letech jako slepý k houslím. Kamarádův táta oslovil mladšího bráchu, kterému šla gymnastika, jestli nechce zkusit akrobatické skoky, tedy aerials. Já si říkal, že rozhodně nebudu skákat to, co Aleš Valenta, přece nejsem takový magor. Ale o čtrnáct dní později jsem na svahu viděl postavené boule. Tak jsem si říkal, proč ne, lákalo mě to. Boulový skok je mnohem menší než v aerials. Tehdy vzniklo legendární video, kdy křičím: „Táto, já skočím roznožku.“ Táta mi odpověděl, ať jsem hlavně opatrný. Já jsem byl rád, že jsem roznožku nějak skočil.

Říkali mi, že bych boule klidně zkusit mohl, protože na lyžích něco umím. Ale že to určitě daleko nedotáhnu. Tak mě přihlásili a já se rok od roku posouval výš a výš. A teď jsem tam, kam se v historii přede mnou dostal jediný Čech. Přitom určitě nikdo nedělá boule kratší dobu než já. Už tohle je brutální úspěch, že jsem se za sedm let dopracoval ke svému snu. Tohle jsem si přál, když jsem začínal. Jsem tu a všechny hvězdy mě berou jako vyrovnaného soupeře.

Zamiloval jsem se do nich skoro hned. Je to mega hustý sport a super kombinace. Člověk musí být dobrý lyžař, ale zároveň je tam i akrobacie, která mě vždycky bavila, protože jsem v dětství dělal parkour. Navíc mám geneticky mnohem víc rychlostních vláken než vytrvalostních. Ve 30 sekundách jsem schopný jízdu nabombit a moje tělo to vydrží. Kdybych měl zvládnout dvouminutový sjezd jako Zaby (Jan Zabystřan) nebo ujet deset kilometrů na běžkách, tak bych po kilometru chcípnul. (směje se) A běhání taky nesnáším. Akorát kolo mám rád.

Postavit trať dokážeme, abych mohl trénovat, ale podmínky Světového poháru to určitě nejsou. Na to je potřeba tolik sněhu a tak specifický profil kopce, že je hrozně těžké ho v Česku najít. A když už ho najdeme, provozovatelé za to chtějí nesmyslné peníze. To se mi radši vyplatí trénovat v zahraničí. Je to škoda, čekal bych víc podpory od místních rezortů.

Do Finska, Rakouska a Francie. Celou zimu strávím na cestách. A vlastně nejen zimu. Naposledy jsme do přípravy přidali na přelomu srpna a září čtyři týdny v Chile. Bylo to super, trénovali jsme s americkým týmem. Vychytali jsme to lépe než zbytek světa a těžím z toho celou sezonu.

Je to tak, třeba Chile vyšlo na 150 tisíc korun na osobu. Naštěstí mému sportovnímu řediteli se povedlo získat dostatek peněz, abych mohl objezdit celou sezonu. Ale doteď to bylo pro rodiče finančně ohromně náročné. Doma jsme si dělali srandu, že někdo si bere hypotéku na dům a rodiče na to, abychom my s bráchou mohli lyžovat.

Brutálně se zlepšuje a šlape mi na paty. Říkám si, že jestli to nikam nedotáhnu já, tak on určitě. Navíc kombinuje akrobatické lyžování i boule. Docela šílenec. (usmívá se)

Mám stejné myšlenky. Volali jsme si s rodinou po ceremoniálu. Brácha brečel dojetím, že jsem se dostal na olympiádu. A já mu odpověděl: „Za čtyři roky budeme v průvodu spolu.“

Vůbec. Žádný Čech mistrovství světa nikdy nevyhrál a myslel jsem si, že to nezměním. Nejel jsem tam v pozici favorita, což mi asi pomohlo. V březnu pojedu na juniorský šampionát naposledy a plán je jasný, pokusit se vyhrát klasické boule i dual moguls. Bude složité si nastavit hlavu, aby do sebe všechno zapadlo, Čechům asi vždycky víc vyhovuje pozice outsidera.

Naprosto zásadně. Sponzoři se do toho obuli a dokázali mě podpořit. Ohromně jim děkuju, vážím si toho. Bez sponzorů se nedá jezdit na nejvyšší úrovni. Já jako vrcholový sportovec nemám prostor pracovat, abych si vydělal potřebné peníze.

Jo, ale určitě si ji plánuju dodělat. To je v dnešní době základ. I kvůli tomu, že kdybych chtěl v budoucnu podnikat, je to fajn věc. Už mám ale aspoň výuční list na automechanika a kdyby neklaplo lyžování, mám záložní plán. Ve škole mi celkově vyšli vstříc a dostal jsem individuální plán. Jsem rád, že jsem v kombinaci se sportem zvládal i technickou školu. Cesta gymplu by byla určitě jednodušší, ale já se nechci učit blbosti.

Mně je jedno, co se dělo v historii, co roste za rostliny v přírodě. Já vidím a znám hory, vím, do jakých zemí jezdím. Všechno raději poznávám naživo. To je ta reálná škola. Cením si lidí, kteří mají vědomosti. Ale v dnešní době se dá všechno najít do pár sekund na mobilu. Mnohem větší smysl mi dává být v přírodě a dělat to, co mě naplňuje. Žiju si svůj sen.