Článek
„Niky si ho přála, tak jsme ho koupili v Americe a od té doby s námi jezdí,“ usmívala se Sáblíková, kterou v Itálii čekají starty na tři a pět kilometrů a 1500 m.
Co s vámi dělá vědomí, že odlétáte na své poslední hry v roli závodnice?
Asi bych kecala, kdybych řekla, že nic. Doléhá to na mě celou tuhle sezonu. Ale zároveň se hrozně těším.
Kde to pro vás během sezony zatím bylo nejemotivnější?
Asi v Kanadě, kde jsem se loučila i s rolbaři… Šla jsem na start a ledaři vylezli ven, dívali se za mantinelem a já je tam všechny viděla. Takže se mi vybavovaly všechny zážitky na těch drahách, což je na jednu stranu hrozně hezké, na druhou stranu před tím závodem to není úplně příjemné.
Našla jste recept, jak tyto emoce před závodem dostat z hlavy?
Na to se snažím přijít celou sezonu a zatím mi to úplně nevychází, i když poslední závod nebyl špatný. Musím se soustředit na sebe a svůj výkon, ale bude to těžké. Ty kruhy mi budou připomínat, kde jsem, a nevymažu z hlavy, že jsem tam naposledy. Záleží, jak se budu cítit těsně před startem. Když to na mně hodně dolehne, tak to výkon asi ovlivní.
O to víc teď rekapitulujete svoji kariéru?
Teď hodně často. Lidé mi to připomínají, posílají fotky, o to je to intenzivnější.
Co slýcháte od okolí? Ať ještě nekončíte, když jste stále konkurenceschopná s elitou?
To slýchávám, ale hlavně slova podpory a že už nemusím nikomu nic dokazovat. Ale to je těžké, já chci vždycky nejvíc dokázat sama sobě a od toho se nejde úplně oprostit.
Vaše olympijská cesta se uzavře symbolicky v zemi, kde před dvaceti lety začala. Co se vám z Turína 2006 vybaví?
Největším zážitkem pro mě bylo zahájení, kde jsem nesla vlajku. Bála jsem se, že s ní nebudu umět mávat, něco pokazím, upadnu… Hrozná zodpovědnost. Ale vybavím si všechno, olympijskou vesnici, dráhu, závody. Bylo to poprvé a bylo to krásné.
Užijete si letos i své poslední slavnostní zahájení?
Bohužel ne, protože už druhý den závodím. Takže jsem s těžkým srdcem musela odmítnout nést vlajku. Kdybych měla aspoň dva dny čas, nikdy bych neodmítla, ale teď to nešlo.
Rychlobruslaři Martina Sáblíková (vlevo), Metoděj Jílek a Nikola Zdráhalová pózují před odletem na zimní olympijské hry do Milána.
Využijí dostupnosti Milána i vaši blízcí a kamarádi a dorazí vás povzbudit?
Určitě přijedou kamarádi i rodina, bude tam docela dost lidí a před rodinou je to vždy speciální. Hrozně se na to těším, protože spousta z nich mě zatím viděla závodit jen v televizi, nikdy naživo.
Jak vypadaly poslední tréninky?
Na ledě byl ten poslední týden docela dobrý, ale uvidíme, jak to bude vypadat po příletu v Miláně, protože to nebude úplně klasický led, na jaký jsme zvyklí. Celá hala je velká neznámá pro všechny, uvidíme po jednom dvou trénincích, jak budou vypadat časy.
Na pomyslném rychlobruslařském trůnu by vás mohl vystřídat Metoděj Jílek, který v aktuální sezoně jezdí ve skvělé formě. Můžete mu něco ze svého olympijského know-how předat?
Řekla bych, že Mety je na svůj věk natolik vyspělý a zkušený, že to ani nepotřebuje. Vím, jak se dokáže koncentrovat na sebe, nic kolem ho nezajímá, je důležité, ať se toho drží. Samozřejmě, pokud bude třeba, tak jsem tam pro něj, protože tahle olympiáda není o mně, ale o něm.
