Rodiče přes slzy nemohli mluvit. Já to s vámi oslavím! vzkazovala medailistka Voborníková

Anterselva (od našeho zpravodaje) - S masivní bronzovou medailí na krku rozdávala zcela bez potíží rozhovory v angličtině a pak i českým novinářům. „V tom je kouzlo velkých akcí, že se občas předvede někdo, od koho se to tolik nečeká,“ usmívala se po svém životním úspěchu 25letá Voborníková, jejímž individuálním maximem ve Světovém poháru je páté místo.

Je to naprosto neuvěřitelné. Někde vzadu jsem měla, že by se to mohlo povést. Olympiáda už pár podobných příběhů přinesla. Jsem ráda, že jsem jedním z nich.

Já tomu nemohla uvěřit. Byla jsem strašně unavená a pak přišel strašný mix emocí.

To bylo krásné! Ale ještě hezčí bylo, když se mi předtím povedlo spojit s rodiči, kteří přes slzy nemohli mluvit. To pak zase dojalo i mě. Škoda, že do toho chumelilo, bylo by to ještě hezčí se sluníčkem, ale dneska mi to nemůže zkazit ani počasí. (úsměv)

Byli tady minulý týden na tři závody. Lístky se musely kupovat hodně dopředu a s tím hromaďákem je to u mě vždycky nejisté do poslední chvíle. Taťka říkal, že toho strašně moc lituje. Ale nemusí, ještě to s nimi oslavím.

A odjížděla šestadvacátá, to jsem si říkala: „Ó jéé, to to začíná.“ Trochu jsem se bála i stojek, jak jsem se snažila furt něco dohánět na trati, ale dneska se na mě štěstí usmálo a zvládla jsem to.

Vzpomněla jsem si na něj. Ale viděla jsem, že my máme teď bezvětří, tak bych to mohla zvládnout, ne jako ve stíhačce. Říkala jsem si, že si tu šanci nechci nechat vzít. Začala jsem střílet později než ostatní. Jak jsme se snažily dojet skupinku před námi, přijela jsem v trochu vyšších tepech, než bych si přála, v té výšce to není úplně jednoduché. Rány jsem musela trochu vyměřovat, poslední byla strašně hlídaná, ale vyplatilo se.

Věděla jsem, že to poslední kolo je docela dlouhé a klidně můžu být desátá. Nevěděla jsem, jak se to za mnou pohybuje. A stává se mi, že když jsem ve hře o nějaký pěkný výsledek do posledního kola, trochu mi začne chybět sebevědomí a začnu se podceňovat. Bohužel se to stalo i dnes. Pořád jsem se za sebe ohlížela, abych se ujistila, jak nejhůř to dopadne. Pak už jsem se na to vykašlala a řekla si, že všichni jsou unaveni, tak to musím zkusit. Ale bylo těžké přestat myslet na to, že jedu o medaili, která vám strašně rychle může zmizet.

Já viděla i Dorotheru a další. Chumelilo, trať dost zapadala a já byla první, kdo ji projížděl. Věděla jsem, že máme super lyže a musím to dobojovat. Ale Francouzky tu předvádějí neuvěřitelné výkony a je těžké s nimi držet krok. Jsem ráda, že jsem to zvládla.

Předchozí čtyři kola jsem se snažila pořád někoho dojíždět, vybírala si stopy vzdálenější trati a předjížděla, kde to šlo. Nejela jsem moc takticky a pak mi možná chyběly síly v posledním kole. Ale tu jednu netrefenou ránu jsem potřebovala sjíždět.

Stály jsme na stupních a říkala jsem Océane Michelonové, jestli si pamatuje, jak jsme spolu takhle stály před čtyřmi lety na stupních. Byla dojatá a říkala, že pamatuje. Je neuvěřitelné, že jsme se spolu teď potkaly na olympijských stupních.

Určitě. Jsou příběhy, kdy si sportovci prošli bůhvíčím, já ničím hrozným ne, i když jsou i věci v soukromí, které trošku ty mé sportovní sny oddalovaly. Ale byli kolem mě lidé, kteří mi pomáhali, a to je krásné.

Zrovna jsem se teď o tom bavila s Jess (Jislovou), že člověk, který jde do Love Islandu, tak když vyleze, je možná známější než olympijský medailista, tak uvidíme. (úsměv)

Jedeme do Milána za ostatními sportovci, co vyrazili už dnes ráno. Podíváme se na finále hokeje a moc se těším, že nasaju olympijskou atmosféru i tam, půjdu na zakončení a pak hurá domů.