Startoval se stejným zraněním jako Vonnová. Smekám před ní, vzkázal český olympionik

Livigno (od našeho zpravodaje) - Na rozdíl od legendární sjezdařky svůj závod dokončil, přesto směrem k Vonnové měl jen slova obdivu. „Je to neuvěřitelné. Jenom ta odvaha, že to šla zkusit… Smekám před ní. Byla to pro mě inspirace, i když se jí to stalo později než mně. Ukázala, že když člověk má vůli, dokáže to překousnout,“ oceňoval Houser.

Pád Američanky ve sjezdu podle ní se zraněním nesouvisel. „Byla to spíš smůla. Asi tam před závodem bylo riziko, ale když jsem viděl pár videí z tréninků, zdálo se, že to má dobře podchycené,“ říkal český snowboardista na adresu Vonnové, která si hrozivým karambolem přivodila komplikovanou zlomeninu nohy a za sebou má už třetí operaci.

Houser mohl přiblížit, jakým způsobem vůbec člověk dokáže fungovat s přetrženým vazem. „Když koleno není dostatečně osvalené, bývá nestabilní. Hlavně v předozadní rovině. Každému to funguje jinak,“ vysvětloval.

Při svém zranění zvolil konzervativní léčbu. „Já měl to štěstí, že koleno bylo stabilní, takže jsme mohli zvolit konzervativní léčbu. Udělali jsme dobře. Po operaci je návrat asi složitější,“ mínil.

Houser měl na léčbu o poznání víc času. Po pádu při letním soustředění na Novém Zélandu však zápasil nejen se zraněním kolene, navíc si nalomil i dva obratle a zlomil holenní kost. „Bylo to hodně náročné. Musím poděkovat své ženě, že vydržela všechny mé výkyvy nálad a beznaděje. V prosinci jsem stál poprvé na sněhu a netušil, jestli se zvládnu na olympiádu připravit,“ prozradil.

Na trať vyjel poprvé v lednu. „Koleno mě stále bolelo. Do nohy si nevidím, ale doktoři mě podrželi. Šli jsme podle plánu a drželi se rad lékařů i kondičních trenérů. Dlouhý proces byl nejhorší. Čekal jsem a nevěděl, co si můžu dovolit. Jestli jsem toho neudělal málo, anebo to naopak nepřepískl,“ vykládal 29letý Houser.

Po zkušenosti z Pekingu, kam sice odcestoval, ale kvůli pozitivnímu testu na covid-19 nakonec závodit nemohl, dělal pro účast pod pěti kruhy maximum. „Dokud jsem nestál na startu, furt jsem si nepřipouštěl, že jsem na olympiádě. Minule to vůbec nevyšlo. Se svými problémy jsem byl opatrnější, tréninků bylo dost a bylo riziko, že se znovu zraním,“ uvědomoval si.

Do závodu nakonec zvládl vyjet. „Skvělý pocit. Děkuju všem svatým, že se to mohlo odehrát a jsem součástí olympiády. Jsem rád, že jsem to vydržel, svaly a kosti to zvládly. Akorát nejsem rozježděný a chybí mi sebevědomí a cit na prkně. Mohl jsem jet techničtěji a rychleji, což mě mrzí. Věřím, že olympiádou to nekončí, zase dostanu více prostoru na sněhu a zkusím další závody,“ říkal rodák z Třebíče, jenž v osmifinálové jízdě obsadil poslední příčku.

V Livignu zůstává a bude čekat, koho k Evě Adamczykové trenéři upřednostní do nedělního týmového závodu, k němuž má po 15. příčce blíže jeho kolega Kryštof Choura. Houser se nyní změní do role fanouška a v pátek podpoří Adamczykovou v cestě za třetí olympijskou medailí. „Jezdí tady suprově. Tyhle technické starty jí vyhovují,“ věří.

„Jistotu na prkně má neskutečnou, je vyježděná. Kdybych měl její cit na prkně, možná zajedu líp, protože ona ani příliš tréninku nepotřebuje. Ví, co má dělat. Stačí ji postavit na snowboard, říct jí, ať projede trať a ona to prostě zvládne. Klobouk dolů, je to velká inspirace,“ chválil Houser. „Bude to těžký závod, ale Evce věřím. Přijde mi, že jí trať sedí,“ uzavřel.